Zvolení komunistického poslance Zdeňka Ondráčka do čela komise kontrolující činnost Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS) je úderem do tváře demokracii v České republice. Bez přehánění. Ondráček byl za komunistické diktatury mj. příslušníkem Pohotovostního pluku Veřejné bezpečnosti, který se podílel na brutálním potlačování svobody a lidských práv

Každý stát se udržuje, jak věděl už Masaryk, těmi ideály, ze kterých se zrodil. Jednou z určujících hodnot moderní České republiky bylo symbolické odmítnutí komunistické totality a jasné pojmenování jejích zločinů. Komunističtí pohlaváři a horliví služebníci nebyli v demokracii nijak postiženi, ale ti nejhorší nebyli připuštěni k některým veřejným funkcím. Připomeňme třeba lustrační zákon. Ještě před několika lety by bylo nemyslitelné, aby orgán, který dohlíží na činnost demokratické policie, kontroloval člen bývalých komunistických jednotek, které mlátily demonstranty. Teď bylo toto tabu prolomeno.

Jde samozřejmě o silné symbolické politické vítězství KSČM. Není náhodné. Je součástí snahy o pozvolnou částečnou rehabilitaci komunistického režimu.  Nesmíme však podlehnout nebezpečnému omylu. Cílem těchto snah není minulost, ta tvoří jen prostředek. Cílem je oslabit demokracii a její instituce, zpochybnit a pošpinit výhody svobodné otevřené společnosti a vytvořit prostor pro posílení autoritativních postupů v politice. K tomu se komunisté vždy náramně hodí.

Správná otázka tedy zní: Kdo a proč umožnil, aby se do čela kontrolní komise GIBS dostal právě Ondráček? Člověk, který se za svou minulost ani neomluvil a je na ni hrdý. Komunisté by to sami se svými patnácti poslanci a nejhorším volebním výsledkem za sto let své existence sotva dokázali.

Komunista Ondráček byl zvolen poslanci hnutí ANO. Nemuseli to udělat, nikdo je k tomu nenutil. Nešlo o žádný nezbytný politický kompromis, nepadla by kvůli tomu vláda. KSČM by dál podporovalo Andreje Babiše, protože poslouchají Miloše Zemana a protože jim Andrej Babiš dává podíl na moci. ANO nemuselo volit Ondráčka, ale část jeho poslanců mu v tajné volbě dobrovolně dala svůj hlas. A to je důležité. Bylo to vlastně referendum o politickém svědomí klubu ANO. Výsledek známe.

Jedním z nejsmutnějších okamžiků za dobu mého působení v politice pro mě byla debata v poslanecké sněmovně, jež volbě předcházela. Zaznívalo v ní, že každý, kdo v komunismu pracoval a studoval, mu stejně sloužil, že bylo jedno, co kdo dělal, že vlastně nebyli žádní komunisté a jejich oběti, ale všichni byli stejní, že každý režim má své stinné stránky atd. Relativizace, bagatelizace, ztráta rozlišování, nic není malé a velké, dobré a špatné, všechno je tak trochu špinavé. Jenomže to není pravda. Špinavé byly hlavně argumenty na obhajobu komunismu a svědomí těch, kdo s nimi vystupovali.

Nejhorší a nejnebezpečnější projevy neměli komunisté, ale někteří členové hnutí ANO. Jakýsi poslanec-podnikatel např. řekl: „ Slyšeli jsme… že nám bylo něco zakazováno. I dneska nám je něco zakazováno. Za komunismu nám určitě nebylo zakazováno, že nemůže nikdo kouřit.“ Nebo: „Měl jsem kapelu, byl jsem tzv. mánička a měl jsem i v těch textech, které jsme skládali, ty písničky, věci, které se věnovaly třeba náboženství. Nikdo mi je nezakazoval. Na vesnicích se ti lidé k sobě chovali otevřeně, nic jsme si před sebou nezatajovali, což se nedá říct o dnešní době.“ Buďto žil tento poslanec v jiné zemi nebo trpí ztrátou paměti či soudnosti anebo míra jeho pokrytectví přesáhla všechny hranice. Komunismus texty písní jen nezakazoval, on za ně posílal lidi do vězení. Ale hlavně, milionům lidí zakazoval cestovat, studovat, podnikat, dělat práci, kterou chtějí, bránil jim uplatnit jejich talent, žít podle vlastní víry a přesvědčení, nenechal jim svobodu, nutil je pod hrozbou trestu souhlasit, přikyvovat, hrbit se. Byl to „zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný režim“, jak to říká i zákon přijatý v demokratické České republice.

Mentální blízkost komunistů a některých poslanců ANO byla při volbě Ondráčka viditelná. A jejich argumentace, aby si to sami před sebou obhájili, byla odporná a zavrženíhodná.

Aspoň ale víme, kdo je kdo. A nejsme naivní, abychom si mysleli, že šlo o náhodu. A taky nejsme bezmocní. Písničkář a aktivista Ziggy Horváth zpívá v písni Infekce doby: „Pro tebe táto / a pro svý děti malý / spláchnu to bláto / jak jsme si všichni přáli / vždyť máme právo / a co maj vlastně oni / lži dává sílu / kdo se říct pravdu bojí.“ Kvůli naši rodičům a prarodičům, jejichž životy těžce poznamenal komunismus, se s relativizací minulosti nelze smířit. A kvůli našim dětem nebudeme zavírat oči před kroky, kterými se tu připravuje nová normalizace a autoritativní způsob vlády. Bitva o Ondráčka skončila malou prohrou demokracie, ale zápas se vede dál. Schválně volím mírně patetická slova a věty, abych ukázal, že jde o hodně. Je čas „spláchnout to bláto“!

Publikováno na webu Forum24.cz dne 5. 3. 2018