Dnes se Ministerstvo kultury na svém facebookovém profilu pochlubilo několika fotografiemi, které byly pořízeny v interiéru jeho sídla – Nostického paláce. Novou kolekci módních značek pro jaro a léto 2020 tu fotil magazín Esprit. V tištěné verzi pak vyšel soubor snímků pod názvem Nová aristokracie.

Ten název je myslím stejně přiléhavý jako označení podnikatelské baroko pro bizarní stavby nabobů z devadesátých let. Boty za 18.630 Kč, polotriko za 24.590 Kč, bunda za 57.000 Kč. Jo a ponožky za 4.050 Kč, přirozeně. Což je konec konců úplně v pořádku. Nabídka a poptávka, akceptovaná cena, oboustranná spokojenost. Hadry stojí pár korun, ale sebevědomí je drahé.


Co mě na celé věci zaráží, je závratná míra nevkusu, kterou obě strany projevily. U ministerstva mě to udivuje o poznání víc. Už jen sám fakt, že se módní kolekce pro komerční časopis fotí v barokním paláci spravovaném státem, je k zamyšlení. Není to rozhodně takové, jako když Barták točil na velvyslanectví Vatikánu soft porno, ale k zamyšlení to je.

Především pro spojení sídla významného českého (jakkoli ne původem) šlechtického rodu s „novou aristokracií“, která se pozná tak, že nosí ponožky za čtyři litry. Když už nic, připomeňme si alespoň Společnost vlasteneckých přátel umění a Hraběcí Nosticovo divadlo, což oba byly projekty značně altruistické a v dobově možné míře sociálně kohezivní.

V rodovém sídle této aristokracie se nyní válí po zemi s hlavou pod stolem dívka v oděvu, na jaký by padly tři platy prodavačky v supermarketu. Navíc poněkud samoúčelně, ostatně jako u všech ostatních snímků. Nostický palác na nich plní výhradně roli kulisy; s aktéry ani s kompozicí scény nijak nekomunikuje, jeho znakovost zůstává němá. Je zaměnitelný za jakoukoli jinou barokní stavbu nebo za zdařilejší filmovou kulisu.


Tím odpudivěji působí fotografie pořízená v kapli Nanebevzetí Panny Marie, která bezprostředně navazuje na nejdelší enfiládu v paláci. Promýšlená kompozice obrazu vyzdvihované Panny Marie tuto zemskou horizontálu včleňuje do prostoru plátna a symbolicky ji převádí na nebeskou vertikálu. Je to duchovní srdce Nostického paláce.

Na stupni oltáře pak v rámci focení módní kolekce klečí mladý muž v overalu za 53.500 Kč a dívka v zelených šatech, v jejichž barvě má i kabelku, která se před oltářem povaluje. Nemají sepnuté ruce, skloněné hlavy, nic z toho, co by mohlo vizuálně evokovat autentickou kontemplaci. Klečí tam se svěšenýma rukama jak na hanbě. Což je vlastně docela příznačné.

Mám bohužel tu smůlu, že jsem byl přítomen přijetí Jeho Svatosti Tändzina Gjamcchoa, 14. tibetského dalajlámy, v Nostickém paláci v roce 2016 právě v těchto prostorách. Při prohlídce paláce vstoupili s Danem Hermanem také do kaple – a vstoupili do ní jako do kaple. Tiší, pokorní před tajemstvím. Chvíli tam se skloněnými hlavami stáli, laicizovaný katolický kněz, který odmítl Zemanovo kupčení, a jednaosmdesátiletý stařec, duchovní vůdce Tibetu, muž bez vlasti, trvale sledovaný a ohrožený, kamkoli se pohne.

Je pro mě teď tedy hodně složité akceptovat, že se kaple Nostického paláce může kdykoli změnit na vizuálně zajímavý interiér, kam se chodí fotit nová aristokracie. A že si to Ministerstvo kultury, zajíkající se servilním vděkem (za co vlastně?), hrdě věší na sociální sítě. Pro mě to je a za všech okolností zůstane chucpe. Ale možná jsem jenom nová lůza.