Milion chvilek a slovenští bratři
Snažím se číst co nejvíce autorů, se kterými nesouhlasím. A někdy jsem za to odměněn barvitými intelektuálními zážitky. Naposledy se mi to stalo včera, po přečtení článku S. Mitrofanova, "Staří, mladí a společný nepřítel", který komentuje nedělní dostaveníčko "Milionu chvilek". To je to hnutí, které není a prý ani nechce být politickou stranou, ale chová se tak, jako by již od pradávna sedělo v parlamentě.
Výtěžkem mé povinné četby bylo shrnutí projevů na Staroměstském náměstí. První z nich byl o historii, druhý o potřebě sjednotit společnost a třetí o volbách na Slovensku. Poslední dva mi uvízly v paměti. První proto, že opakoval - v jistých kruzích kritizované - "názorové rozdělení" naší společnosti a zároveň mi dokázal, že "liberálové" mají zřejmě ještě méně času než já a nečtou moje texty. V mém blogu na aktualně jsem 25. listopadu 2019 objasnil, proč demokracie protiřečivé názory nutně potřebuje.
Tak dobře. Dejme tomu, že nemám pravdu a společnost musí být názorově sjednocená. A teď vstupuje na scénu třetí řečník, který se na Staroměstském náměstí věnoval nedávným volbám na Slovensku a který se v prý v tomto tématu vyzná.
Jeho zneklidnilo a mě zaujalo to, že ty slovenské strany, které jsou přesně podle vkusu chvilkařů příliš neuspěly. Strana bývalého prezidenta Kisky se do slovenského parlamentu dostala s výsledkem podobným české TOP09, tedy velmi těsně. A koalice stran Progresivní Slovensko/Spolu, která je blízká (pražskými vzdělanci obdivované) prezidentce Čaputové se do parlamentu nedostala vůbec. Zaujalo mě to proto, že všechny tyto strany sdílí nelibost nad názorovou nejednotností společnosti.
Nechci vypadat jako puntičkář nebo dokonce kazisvět, ale kladu si tyto otázky: Není to zvláštní, že ti kteří společnosti svorně vyčítají nejednotnost se sami nedokáží sjednotit a seberealizují se ve třech (víceméně zaměnitelných) stranách. Jak chtějí názoroví spojovatelé sjednotit celou společnost, když to nedokáží ani mezi sebou? A není česká "liberální" opozice v úplně stejné situaci? A není to úplně normální, protože i ti "správní" politici mívají své ego?
S. Mitrofanov svůj komentář k nedělní demonstraci v Praze ukončil dramaticky. "Jenže síla fanatiků, dogmatiků a sluhů je zatím větší a neslábne. Na náměstí tedy budou nakonec chodit občané, kteří se nechtějí stydět sami před sebou a před dětmi, že se nechali umlčet agresivně poslušnou většinou. Jako před listopadem. A přece jenom více."
Rád bych porozuměl tomu, jak to vlastně vypadá, když "agresivně poslušná většina umlčuje" ty správné? Je agresivní tím, že souhlasí s vládou, kterou si zvolila? Anebo mají naši "liberálové" pocit, že jsou agresivně umlčováni většinou, protože je bere jako podivnou náboženskou sektu na rohu ulice, která snad zítra půjde zas jinam?
Výtěžkem mé povinné četby bylo shrnutí projevů na Staroměstském náměstí. První z nich byl o historii, druhý o potřebě sjednotit společnost a třetí o volbách na Slovensku. Poslední dva mi uvízly v paměti. První proto, že opakoval - v jistých kruzích kritizované - "názorové rozdělení" naší společnosti a zároveň mi dokázal, že "liberálové" mají zřejmě ještě méně času než já a nečtou moje texty. V mém blogu na aktualně jsem 25. listopadu 2019 objasnil, proč demokracie protiřečivé názory nutně potřebuje.
Tak dobře. Dejme tomu, že nemám pravdu a společnost musí být názorově sjednocená. A teď vstupuje na scénu třetí řečník, který se na Staroměstském náměstí věnoval nedávným volbám na Slovensku a který se v prý v tomto tématu vyzná.
Jeho zneklidnilo a mě zaujalo to, že ty slovenské strany, které jsou přesně podle vkusu chvilkařů příliš neuspěly. Strana bývalého prezidenta Kisky se do slovenského parlamentu dostala s výsledkem podobným české TOP09, tedy velmi těsně. A koalice stran Progresivní Slovensko/Spolu, která je blízká (pražskými vzdělanci obdivované) prezidentce Čaputové se do parlamentu nedostala vůbec. Zaujalo mě to proto, že všechny tyto strany sdílí nelibost nad názorovou nejednotností společnosti.
Nechci vypadat jako puntičkář nebo dokonce kazisvět, ale kladu si tyto otázky: Není to zvláštní, že ti kteří společnosti svorně vyčítají nejednotnost se sami nedokáží sjednotit a seberealizují se ve třech (víceméně zaměnitelných) stranách. Jak chtějí názoroví spojovatelé sjednotit celou společnost, když to nedokáží ani mezi sebou? A není česká "liberální" opozice v úplně stejné situaci? A není to úplně normální, protože i ti "správní" politici mívají své ego?
S. Mitrofanov svůj komentář k nedělní demonstraci v Praze ukončil dramaticky. "Jenže síla fanatiků, dogmatiků a sluhů je zatím větší a neslábne. Na náměstí tedy budou nakonec chodit občané, kteří se nechtějí stydět sami před sebou a před dětmi, že se nechali umlčet agresivně poslušnou většinou. Jako před listopadem. A přece jenom více."
Rád bych porozuměl tomu, jak to vlastně vypadá, když "agresivně poslušná většina umlčuje" ty správné? Je agresivní tím, že souhlasí s vládou, kterou si zvolila? Anebo mají naši "liberálové" pocit, že jsou agresivně umlčováni většinou, protože je bere jako podivnou náboženskou sektu na rohu ulice, která snad zítra půjde zas jinam?