Západ táhne do boje proti ISIL a zdá se, že na syrském bojišti bude pěkná tlačenice. Koalice šedesáti čtyř států však chce bojovat proti nepříteli, kterého nelze porazit v rozhodující bitvě. Také v Sýrii vede Západ chybnou válku, nevhodným způsobem a na špatném místě.

Strategický omyl

Prezident Hollande a ostatní vůdci koalice hovoří o válce a v pozadí cítíme tradiční představu o dobytí země, porážce nepřítele a změně režimu. Pro tento styl války však nemá vhodného nepřítele. Několik desítek tisíc bojovníků, kteří operují podle partyzánské taktiky se nedají porazit v několika rozhodujících bitvách. Tenhle protivník se při masivním útoku rozplyne a i když utrpí ztráty, tak vzápětí ožije. Nepřítele jako Taliban nebo ISIL nelze porazit tím, že obsadíme hlavní město a jmenujeme loajální vládu. Sotva se otočíme zády již opět zvedne hlavu. Obětovali jsme vojáky, vydali peníze a můžeme začít znovu.

Irák a Sýrie jsou pro ISIL to co Afghánistán pro Taliban; prostor, na kterém se suverénně pohybují. Když na ně zaútočí hypermoderní armáda, tak se stáhnou a když je nebezpečí pomine opět se vrátí. Západni armády sice dokáží toto území dobýt, ale nedokáží je udržet.

V roce 1952 řekl britský polní maršál sir Gerald Templer při intervenci v Malajsku." Puškami se dá vyřešit pouze jedna čtvrtina problému; zbývajících 75 procent spočívá v tom, že pro nás musíme získat občany této země." Toho však nebyly západní státy schopny ani tenkrát a ani dnes. Pomalu by již mělo být zřejmé, že intervenční války dávají smysl jenom tehdy, jsme-li odhodláni zůstat v zemi navždy; toto odhodlání však chybí.

Situaci ztěžuje i skutečnost, že se západní elity opakovaně mýlí ohledně toho, kolik je vlastně nepřátel. Dívám-li se kupříkladu na dosavadní průběh války v Sýrii, tak se ptám, jak to, že ministři obrany a zahraničí a štáby jejich poradců nebyli po zkušenostech z okolních zemí schopni předem rozpoznat, že padne-li Assad tak se "umírněná opozice" demaskuje jako "bad guys", které tento diktátor dosud držel v šachu. V Sýrii v tomto ohledu zažíváme vrchol ironie, protože z Assada, který překročil všechny červené linie, které mu Západ překročit zakázal, se dnes stává společník v boji proti ISIL.

Západní svět je zranitelný zejména proto, že jeho přístup k problému terorismu a celkový styl vládnutí produkuje příliš mnoho chybných rozhodnutí. Často se stává, že vlády sice znají nejúčelnějších řešení, ale mají neodolatelný sklon se jím co nejdéle vyhýbat. A tak je západní svět ohrožený terorismem, ale k jeho obraně nestačí jen moderně vyzbrojená armáda. Jeho obrana proti terorismu by měla vypadat jinak a to, jak pokud jde o místo tak i pokud jde o metody. Koalice šedesáti čtyř vede v Sýrii Západ chybnou válku na špatném místě.

V pořadí šestá na seznamu starobylých čínských vojenských lstí je popsána takto: "Na Východě hlomozit a na Západě napadnout". Strategie ISIL tomu dokonale odpovídá. Místo, kde teroristé plánují a provádí nejdůležitější operace není Blízký Východ, nýbrž západní metropole a západní společnosti vůbec.

Válka na Blízkém Východě je pro teroristy mediálním spektáklem, logem opravňujícím název jejich hnutí, výcvikovým programem a možností použít zbraň hromadného stěhování národů směrem na sever. To všechno je pouze cesta k tomu aby nepřátelé demokracie jednoho dne mohli utvořit skutečný státní celek. Skutečně rozhodující procesy se však odehrávají na Západě.

Bojovat na správné frontě

V regionu Blízkého Východu Západ nemůže zvítězit a na štěstí ani zvítězit nemusí, protože opravdu klíčová území teroristů leží jinde. A navíc nejsou "území", která mají pro úspěch ISILu největší význam vůbec vyměřena v hektarech.

Jeden z životně důležitých prostorů je pro terorismus internet. Další strategicky velmi významná území teroristů jsou struktury pro zásobování penězi, zbraněmi a dobrovolníky. Fanatické bojovníky nelze přesvědčit, ani odradit. Ale jistě lze účinněji než doposud rušit a zastrašit verbíře, finančníky a dodavatele zbraní. Bezpečnosti západních zemí slouží vše, co ruší fungování teroristické infrastruktury a logistiky. V tomto ohledu se již hodně děje, ale je třeba postupovat ještě energičtěji. Nebylo by proto na škodu častěji přebírat „best practices“ boje proti terorismu. V tomto ohledu mají kupříkladu Izraelci dlouhodobé zkušenosti.

Strategicky viděno by měli západní země sledovat dva cíle: Útočit na protivníka na těch "územích", která jsou pro něj opravdu důležitá. Měly by tedy hledat, napadat, ovládnout nebo alespoň výrazně narušovat systémy, které jsou pro teroristické operace rozhodující. Zároveň by měly místo nekonečných a bezvýsledných válek kdesi daleko o to důsledněji a za použití všech prostředků bránit svoje vlastní území. Nejdůležitějším z územím významných pro teroristy je totiž jejich sociální a technické zázemí v západních zemích samotných.

Teroristé neoperují v západních zemích ve vzduchoprázdnu, nýbrž spoléhají se jak na sociální infrastrukturu (paralelní společnost), která je tam podporuje tak i na naivitu veřejného mínění a bezbrannost institucí demokratické společnosti.

Po vítězství bude na řadě obrana

Musíme se smířit s tím, že po vojenském zákroku v Sýrii a v Iráku nepadne opona a bude po představení. I po té, co koalice šedesáti čtyř států "porazí" ISIL a opustí zemí, tak zjistí, že terorismus existuje pod jiným jménem nadále a především, že oni sami sice zvítězili, ale stále ještě prohrávají na domácí půdě.

Obrana proti terorismu vyžaduje využití všech možností, kterými disponují bezpečnostní síly, ale zřejmě to stačit nebude. Za určitých okolností je i více příliš málo a je třeba přejít ke kvalitativní změně. V případě boje proti terorismu to bude nevyhnutelně znamenat nutnost změnit zákony. Tři francouzské měsíce výjimečného stavu jsou jakousi "ochutnávkou" pravděpodobně nevyhnutelné budoucí normality. Proč?

Západ si zvykl na to, že se pokrok měří přibývajícími svobodami. Od kdysi ve Velké Británii vydobyté svobody slova a volby, postupoval pokrok přes právní stát a svobodu vyznání až po platnost práv bez ohledu na pohlaví, rasu a sexuální orientaci. Zdá se však, že se budeme muset smířit se skutečností, že tento impozantní civilizační proces osvobozování může pokračovat pouze tak dlouho a v té míře, dokud uplatňování těchto svobod s sebou neponese jejich zneužívání, které ohrožuje existenci demokratické společnosti.

Jinými slovy to znamená, ze se demokratické společnosti nacházejí pod evolučním tlakem změněného prostředí. V podmínkách, které se minimálně jednu dekádu v bezpečnostně politickém smyslu trvale zhoršují, přežije (společenský) organismus jen tehdy, když se na ně co nejrychleji adaptuje. A to se dosud nedělo skoro vůbec.

Největší chyba západních společností v boji proti terorismu byla dosud jejich nízká přizpůsobivost a nepoučitelná permisivnost. Avšak jakýkoliv právní systém je efektivní jedině tehdy, když jeho struktura a obsah, tedy pravidla hry odpovídají celkové situaci. Když se podmínky zhorší, tak je třeba pravidla změnit anebo dokonce porušit. Když se na vás na křižovatce řítí kamion tak také nečekáte na zelenou. Ačkoliv by to samozřejmě bylo žádoucí, tak pokrok neznamená vždy a za všech podmínek více svobod. Pokrok se totiž odehrává v rámci širšího evolučního procesu a je tudíž podřízen vyšší hodnotě. A tou je přežití celého systému.

Pojem válka zní sice impozantně, ale výsledky tomu neodpovídají. Chceme-li vážně řešit problém terorismu, tak je vhodnější používat věcnější, ale ve svých důsledcích efektivnější pojem adaptace. Když se k tomu nedokážeme odhodlat, tak spějeme ve jménu neotřesitelné liberálnosti a svobodomyslnosti k zániku demokratického pořádku.

psáno pro MF Dnes