Vládnou pro sebe nebo pro národ?

28. 12. 2015 | 08:47
Přečteno 12415 krát
V uplynulém roce, jsme mohli detailně sledovat, že evropské elity reagují na migrační vlnu tak, jak to odpovídá stylu vládnutí, který používají obecně. Státy EU jsou „sjednocené“ v neochotě a neschopnosti přijímat a prosazovat účinná opatření. Místo toho raději zatěžují své vlastní občany.

Jednotní v nečinnosti

V krizích, ať bankovní, řecké nebo migrační, se opakuje vzorec chování, který má tři typické vlastnosti:

1. Ve většině případů porušují vlády, jednotlivě a i jako spolek svá vlastní pravidla a dohody výhradně směrem „dolů“, tedy k jejich změkčení; nikdy však směrem k zostření opatření. Takový aktér se ovšem zbavuje flexibility, která je nutná pro nečekané a extrémní situace.

2. Vlády nevolí nejpřímější a nejúčelnější cestu. Na tu dojde vždy až poté, co již nezbývají žádné možnosti se jí vyhnout. Na výzvy nereagují politici účelně a přímočaře, nýbrž volí opožděně pouze polovičatá opatření.

3. Nejzávažnější je následující tendence. Jsou-li vlády „zaskočeny“ nutností jednat rychle a rozhodně, uhýbají před nepohodlnými zákroky tím směrem, kde tuší nejmenší odpor. Jednají tak velmi často především na úkor vlastních občanů.

V posledních letech to znamenalo, že vlády západních zemí ustupovaly hrabivým manažerům (bankovní krize), spojencům nedodržujícím smlouvy (eurokrize) i násilnickým potentátům (migrační krize) převážně na úkor zájmů svých občanů. V bankovní krizi to politické elity zdůvodnily (údajně) chybějícími alternativami, v eurokrizi nutností bránit (prý jinak nevyhnutelnému) zániku EU a v migrační krizi (a priori všemu nadřazenými) morálními ohledy. Ve všech třech případech dostali jejich občané, kteří jsou nejslabšími aktéry proto, že dodržují pravidla, nevydírají a nepoužívají násilí, „za odměnu“ ještě větší zátěž.

V migrační krizi evropské elity velmi dlouho negovaly nepřehlédnutelné příznaky nadcházející migrační vlny. Nedonutily Řecko, Itálii ani další země, aby plnily smluvní závazky, nedokázaly včas použít násilí vůči pašerákům lidí a nakonec se samy vmanévrovaly do vydíratelné pozice vůči severoafrickým státům a Turecku. V důsledku toho se v Evropě skokově zvyšuje počet vyznavačů náboženství, které má velké obtíže nejen tolerovat jiná vyznání, ale dokonce i jakýkoliv jiný způsob života.

Svým vlastním občanům evropské elity namlouvají, že mají morální povinnost dělit se o výsledky evropského civilizačního projektu. Že lidé z méně úspěšných společenských systémů mají nárok vyzvednout si v Evropě, co jim chybí, a že na pobyt v EU má právo každý, v jehož zemi se válčí. Ve skutečnosti však evropské vlády jen zakrývají své vlastní selhání a vyžadují od občanů, aby nesli náklady toho, že ony samy nedokáží řešit problémy účelně.

Není proto divu, že v Evropě roste počet lidí, kteří mají dojem, že se vláda o jejich zájmy buď nestará vůbec, nebo nedělá dost. Důsledkem je zpochybnění společenské smlouvy, která znamená, že bude-li vláda bránit zájmy občanů, budou oni snášet její mocenskou pozici.

Vlády neplní svůj díl společenské smlouvy, totiž chránit vlastní občany a za tímto účelem kontrolovat a případné odmítat ty, kteří nesplňuji předpoklady pro vstup do země. Svůj mocenský monopol jsou evropské demokracie schopny uplatňovat pouze proti těm, kteří se stejně nebraní a chovají se disciplinovaně, tedy vůči svým vlastním občanům. Považuji to za příznak rozpadu politického systému.

Zablokovaný ventil

Demokratický systém poskytuje možnosti, jak mohou ovládaní nespokojenost se svými vládci nenásilně ventilovat a přetvořit do konstruktivní energii a sice změnu vlády volbou. V posledních letech se však etablované politické strany „sjednotily“ ve své neochotě používat včas a energicky potřebná opatření a volit pro sebe snažší cestu. Stále více zatěžovat své občany. Voliči tak sice dosud smějí volit, ale nikoliv již vybírat skutečnou alternativu k politice, která jim nevyhovuje; žádná totiž neexistuje.

Pomalu proto roste potenciál nespokojenosti jak se současnou mocenskou garniturou, tak s demokratickým systémem jako takovým. Zatím ještě ne jediným, ale jedním z možných důsledků této deziluze může být volání po „silném vůdci“, který bude lidu, byť i jen domněle a dočasně, opravdu naslouchat. Proč to došlo až tak daleko?

Každý politik je podnikatel, který žije ze své schopnosti mobilizovat hlasy voličů a jeho ziskem jsou moc, prestiž a peníze. Jeho náklady jsou kupříkladu zdlouhavé hledání řešení, prosazování nepopulárních rozhodnutí, konflikty s mocnějšími aktéry atd. Společenská úloha politika je definována jednoznačně: Přispět ke vzrůstu blahobytu, bezpečnosti a stability země. Jeho cílem je však spíše snaha zvýšit svůj zisk tím, že sníží svoje náklady. Pokouší se tedy o to vytvořit a zvyšovat nepoměr mezi svým výkonem a odměnou, kterou za něj obdrží. Než se nad tím začneme rozhořčovat, tak bychom si měli uvědomit, že se sami chováme úplně stejně.

Je česká vláda jiná?

V poslední době slyšíme ze sousedních zemí a z Bruselu stále častěji hrozby, že státům, které odmítají přijímat migranty z inkompatibilních kulturních okruhů bude za trest snížena podpora z evopských fondů. V zákulisí je tento tlak již teď obrovský a bude nepochybně dále stoupat. A tak se již brzy budeme moci přesvědčit o tom, jestli česká vláda reaguje na výzvy jinak než tím, že zvolí rozhodnutí, které snižuje její vlastní politické náklady, ale za to dlouhodobě zatíží občany země.

Svůdným příkladem pro českou vládu by mohlo být chování jejich západoevropských kolegů v tzv. finanční krizi. Rozhodli tehdy zachránit trestuhodně riskující banky a nesolidně hospodařící státy na úkor generací svých daňových poplatníků.

Jak vypadá současné rozhodovací dilema českých politiků konkrétně? V souvislosti s vydíráním ze strany EU hrozbou snížení finančních příspěvků existuje z jejich perspektivy možnost snížit svoje osobní politické náklady tím, že se podřídí a začnou přijímat migranty z inkompatibilních kulturních okruhů. Negativní důsledky takového rozhodnutí by členové vlády nesli (jestli vůbec tak) jen dočasně, ale nezvratně by zatížili jak současné tak i budoucí generace Čechů.

Při analýze možných reakcí české vlády vycházím z toho, že její členové budou zvažovat mezi tím, ustoupit tlaku z Bruselu anebo nést jako jednotliví ministři i vláda jako celek náklady svého případného odmítnutí poslechnout nařízení EU. Jaké náklady by to mohly být?

V případě, že by opravdu došlo, byť i jen k částečnému, škrtnutí bruselských finančních podpor nemohli by členové vlády pro své rezorty počítat s dosavadním množstvím peněz. V důsledku toho by museli velmi rychle a nejspíše i radikálně uspořit, přesouvat v rozpočtu, rušit státní zakázky a obecně udělat četná nepopulární rozhodnutí. Tato rozhodnutí by se týkala jak celé řady lobbistů tak i mnoha voličů. Obě skupiny by jim svou nespokojenost daly nepochybně důrazně najevo.

To vše jsou pro politika kalkulujícího náklady svých různých politických rozhodnutí velmi silné důvody proto, aby se tlaku zvnějšku podvolil. Nespokojenost a argumenty zmíněných zájmových skupin by mohl snadno přeformulovat do „rozumných“ důvodů pro to, nátlaku z Bruselu ustoupit. Politici by si tak ušetřili hledání složitých řešení, uspořili nepříjemná rozhodnutí a „odkázali“ by voličům a celé společnosti budoucí problémy s integrací kulturně nekompatibilních přistěhovalců, s tím spojená sociální a bezpečnostní rizika a precedens pro požadavky ze strany EU, aby byly kontingenty přistěhovalců přijímány věčně.

Dá se s tím něco dělat?

Z úvah v úvodu eseje vyplývá, že se v případě finančního tlaku z Bruselu budou čeští politici přiklánět spíše k upřednostnění svých zájmů před zájmy voličů a společnosti. Zájmový horizont každé vlády je stejně dlouhý jako období jejího „regentství“ a tím pádem kratší než zájmový horizont jejich voličů a výrazně kratší než zájmový horizont české společnosti; ten se rozpíná přes generace.

Politického podnikatele zajímá snížení jeho vlastních nákladů spojených s hledáním a prosazováním aktuálních politických rozhodnutí. Dlouhodobé důsledky těchto rozhodnutí jsou pro něj tudíž mnohem méně významné než okamžité důsledky pro něj samotného.

Má proto pochopitelně sklon dávat přednost těm rozhodnutím, která jej osobně zatíží co nejméně. Ale opakuji ještě jednou. I my sami se jak v pracovním tak i v soukromém životě velmi často chováme úplně stejně. Navíc mají jak politici tak obyčejní lidé sklon přeceňovat současné (byť i třeba jen dočasné) ztráty a nedoceňovat budoucí (a nejspíše trvalé) ztráty. Obvyklá útešná floskule zni: „Však ono to nebude tak horké.“

Účelnější než „těšínská jablíčka“ anebo pohoršování nad zkažeností „těch tam nahoře“ je z hlediska zájmů občanů jiná reakce. Každý sám pro sebe se musí rozhodnout mezi alternativou státu, který má k dispozici trochu méně peněz než doposud a důsledky trvalé migrace z nekompatibilních kulturních okruhů. Každý občan si musí ujasnit, jestli se raději smíří s případnou stagnací anebo dokonce poklesem svého konzumu anebo s riziky dlouhodobě hrozícími ve spojitosti s trvalým přílivem lidí, kteří mají velké obtíže nejen tolerovat jiná vyznání, ale i jiný, a zejména západní, způsob života.

V případě, že rozhodnutí českých občanů dopadne tak, jak naznačují výzkumy veřejného mínění tak je důležité aby vytrvale a důrazně dávali vládě najevo, co si přejí. Pomohou tak svým politickým reprezentantům, aby se vzepřeli tlaku zvnějšku a vládli opravdu pro svou zemi. Když však budou občané o svých zájmech mlčet a spoléhat se na to, že jejich politici postoj obyvatelstva znají a jsou dostatečně prozíraví aby rozhodli správně, tak dělají velkou chybu. Přenechají totiž volbu v rukou politiků, kteří mají z podstaty věci jiné priority.

Chtějí-li občané, aby jejich politici opravdu vládli pro národ a nikoliv pro pro sebe a cizí mocnosti tak nesmí své politiky opustit, nýbrž jim pomoci ke správným rozhodnutím a posílit jim páteř. Reprezentativní demokracie si zaslouží svůj název a opravdu funguje pouze tehdy, když občané v klíčových otázkách dávají své vládě jasně, trvale a důrazně najevo, co si přejí. Možností k tomu je celá řada. Od psaní dopisů, přes návštěvy v kancelářích svých poslanců a rezoluce až k nenásilným, ale nepřehlédnutelným demonstracím.

Když to neudělají tak politici zůstanou sami s tlakem z Bruselu a se svými vlastními zájmy. Podle všeho co víme, tak se obojí liší od názorů a zájmů drtivé většiny české společnosti.

rozšířený a přepracovaný text pro E15

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Novotný Martin O Obluk Karel · Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenská Vendula · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy