Zvykl jsem si na to, že se ti novináři, kteří nedokáží vyvrátit moje názory, snaží alespoň skandalizovat mne samotného. Novinkou na tomto trhu je, že nedávno přibyla i slovenská verze. Pan Martin Šimečka ji zveřejnil v internetovém Denníku N. Dostávám ze Slovenska dlouhodobě mnoho souhlasných reakcí na moje myšlenky a i na založení politické strany Realistů. A těmto lidem dlužím reakci na Šimečkův text.

Co takhle více číst?

Dostávám ze Slovenska dlouhodobě mnoho souhlasných reakcí na moje myšlenky a i na založení politické strany Realistů. A těmto lidem dlužím reakci na Šimečkův text a na ně se obrací moje následující řádky.

Každý, kdo se chce s mými myšlenkami opravdu seznámit, je může studovat na mém blogu na aktualne.cz, v mé knize z roku 2007 „Svět viděný z Řípu“ anebo na stránkách www.realiste.cz. Pře-svědčí se tam, že jsem dlouhodobě názorově konzistentní, že „neopisuji z manuálu psaného v Moskvě,“ ani nejsem epigonem protestních stran v Evropě, nýbrž nezávislým a originálním mysli-telem, od kterého často přejímají názory jiní.

Ale pan Šimečka si moc práce s rešerší nedal, zřejmě již předem ví, že jsem démon. Ukazuje to již skutečnost, že si nezjistil ani něco tak jednoduchého, že nejsem profesor. Přesto mne tak v svém textu snad tucetkrát nazývá. Možná mu to oslovení připadá jako dramaturgicky efektní. Úctyhodný profesor jako vlk v beránčím rouše se hodí pro démonizaci lépe než prachobyčejný doktůrek.

Potíž je ale v tom, že se Šimečka stejně povrchně zabýval i mým myšlením. Ve svém článku uvádí heslovité teze tak propletené se svými komentáři, že čtenář ztrácí přehled o tom, kdo právě mluví. Ani v tom se neliší od některých svých českých kolegů, kteří moje myšlenky popisují v telegrafické a vulgarizované verzi. A tak i pan Šimečka bojuje proti názorovému fantomu, kterého si vytvořil, protože si troufá pouze na karikaturu mého myšlení. Čtenáři ani já nemáme dost času na to, abych uváděl na pravou míru celou Šimečkovu surrealistickou konstrukci mých názorů. Vyberu proto jen ty nejkřiklavější přešlapy.

Lidská práva a demokracie

Není pravda, že jsem „odpůrcem lidských práv.“ Tvrdě však kritizuji desetiletí trvající idealistickou orgii větší části mediálních a akademických elit a z toho plynoucích důsledků, které jsou pro západní civilizaci zničující. Mnozí intelektuálové pletou svým spoluobčanům hlavy blouzněním o tom, že nárok na zacházení podle našich morálních zásad má i ten, kdo je odmítá, ba i ten, kdo jde jejich zastáncům doslova po krku.

Ti, kteří považují uskutečňování západních představ za nedílnou součást demokratické politiky, by však už měli konečně pochopit, že naše pojetí hodnot a morálky není univerzálně platné. Je tudíž intelektuálně nekorektní, když požadují toleranci k čemukoliv a komukoliv.

Z výše řečeného plyne třeba pro zacházení s migranty, i to Šimečka v souvislosti se mnou kriticky zmiňuje, následující: Je třeba migrační vlnu zastavit, nejenom proto, že evropské země nemusí, ale i proto, že ani nemohou, pomoci všem, kteří se na kontinent valí.
Neomezená pomoc totiž znamená:

1. Materiální ztráty a fyzické ohrožení vlastních občanů, kteří samotnou možnost pomáhat svou prací po generace vytvářeli a vytváří. K tomu, ale vlády nedostaly souhlas většiny.

2. Méně pomáhat vlastním občanům, jejichž předci a oni sami bohatství státu vytvářeli. Nevím jak na Slovensku, ale v Česku žije okolo milionu lidí na hranici chudoby. Ti mají přednost.

3. Ohrozit svou civilizační identitu a tím i fakticky ono náboženství, na které se požadavky po-moci často odvolávají. A navíc dobře víme, jak se s křesťany zachází v islámských zemích.

4. A konečně. Je-li stát demokraticky uspořádán, tak musí jeho vláda respektovat většinové a ne menšinové (byť i hlasité) preference.
Je to právě chování politických a mediálních elit, které ve většině evropských zemí v souvislosti s migrační krizí nabízí pro každého viditelný a pochopitelný příklad toho, co mnoha občanům na způ-sobu vládnutí vadí: poručnictví a přehlížení jejich zájmů a obav.

Populismus

Do repertoáru útoků na mou práci patří standardně i téma populismus. Pan Šimečka je obohacuje o „Moscow connetion.“ Jako většinou však vypadá realita jinak.

Mnou spoluzaložená strana Realisté je pro pana Šimečku ideologickým koncentrátem české a evropské radikální pravice. Co k tomu říci? Rád bych zdůraznil, že pravo-levé schéma již dávno ztratilo převážnou část své vysvětlovací hodnoty. To vidíme na tom, že velké koalice domněle pravých a domněle levých stran mohou vzniknout a že produkují velmi podobnou politiku jako koalice domněle úplně jiných stran. K tomuto problému se ještě vrátím.

Účelnější by tak bylo používat při posuzování politických stran spíše následující silné faktory: Jaká je schopnost politických stran poznat a řešit to, co je důležité anebo jak vyvinutá je jejich ochota sdílet moc se společností. Do jaké míry jsou strany ochotny vystavit se kontrole své úspěšnosti a nést odpovědnost za chyby.

Dojem odněkud, třeba z Moskvy, organizovaného spiknutí, kterému podléhá i pan Šimečka, vzniká proto, že v posledních letech sledujeme vznik protestních stran v mnoha západních společnos-tech. To však souvisí s tím, že lidé v rostoucím počtu zemí mají podobný dojem - totiž že jejich vlády nerespektuji zájmy většiny a že jim je vládnuto špatným způsobem a s neuspokojivými výsled-ky. Proto vznikají politická seskupení, která se snaží o vzestup k moci. Nespokojenost lidí s tím, jak pracují jejich vlády, používají tyto strany jako nástroj k tomu, aby se dostaly na mocenské pyramidě nahoru. To však není důsledek nějakého ďábelského plánu, nýbrž zcela normální a v politologické literatuře dobře popsaný jev známý jako „koloběh elit.“

Demokratičnost demokracie

Zásadní je Šimečkova teze, že „prorokuji konec liberální demokracie,“ proto se této tezi věnuji trochu rozsáhleji. Pravdou je, že hovořím pouze o nutnosti obnovy demokracie. Jsem pevně pře-svědčen o tom, že demokratický model vládnutí je pro evropské státy nejvhodnější. Ale zastávám i názor, že od konce „studené války“ došlo k zdeformování demokracie.

Toto téma má několik rozměrů. Již jsem zmínil, že v mnoha zemích západního světa pozorujeme podobný jev. Obyčejní lidé mají stále silnější dojem, že se vládnoucí dost vážně nezabývají jejich problémy. Nenapadne je zřejmě, že lidé „tam dole“ zažívají existenční strach a že mají dojem, že je „ti nahoře“ pouze poručníkují. Není divu, že pak "ty nahoře“ vnímají jako seskupení mocných a bohatých, kteří obsluhují sami sebe. A skutečně. Před pár dny vyškrtla německá vláda ze zprávy o stavu chudoby v zemi pasáže, ve kterých je řeč o tom, že zájmy chudších vrstev mají menší šanci na uskutečnění než zájmy bohatých.

Zároveň četnost a rozsah krizí od finanční až po migrační roste, a to ukazuje toto: Dosavadní styl vládnutí, který se snaží řešit úplně všechno tím, že společnost spoutá do korzetu norem, zřetelně selhává. Vláda, která bude chtít být úspěšná, se bude věnovat zejména tomu, co je pro její zemi nejdůležitější a co zároveň dokáže měřitelně a rychle ovlivnit. Nebude naopak předstírat aktivní politiku tím, že vytváří umělé problémy a řeší (domněle důležité) otázky.

A konečně otázka demokratičnosti demokracie. Vládnoucí elity, a k nim patří nesporně i elity akademické a mediální, se snaží vytěsnit své občany od moci, ale přenést na ně přesto plnou zodpovědnost za své vlastní chyby. A tím se dostávám ke druhému rozměru úvah o stavu a budoucnosti demokracie. Neselhala demokracie jako taková, nýbrž selhala používaná metoda vládnutí. Chceme-li zabránit tomu, aby masy opakovaně zklamané nezájmem elit o jejich problémy a neschopností je přiměřeně řešit, začaly hledat protestní strany nebo dokonce „silného muže,“ tak je třeba demokratické vládnutí „updatovat“ na současnost. Jak na to?

Zásadní by bylo toto. V chaotickém světě dneška jsou politici často stavěni před rozhodování, ke kterému nemají a ani nemohou mít mandát. Proto již demokratické vládnutí nemůže být univerzálně legitimizováno pouze jednou za 4-5 let jedním volebním výsledkem. Vládnoucí se v minulosti tak často a často z důvodu své sebestřednosti mýlili, že je nutné, aby byli občané výrazněji zúčastněni na rozhodování.

Co je liberální

Šimečka používá pojem „liberální demokracie“ a já mám dojem, že kámen úrazu je v tom, co on a jemu podobní pod tímto pojmem rozumí. Rád bych se mýlil, ale zdá se mi, že pro ně liberální demo-kracie znamená takový politický systém, který se řídí podle jejich vlastních hodnot a zájmů, kterým přičítají vyšší míru pravdivosti a oprávněnosti než hodnotám a zájmům „nevzdělané“ většiny.
Z toho plyne, že mají problém s respektováním demokratických rozhodnutí. Demokracie je pro ně v pořádku tehdy, když vybírá rozhodnutí, která jim vyhovují. A proto mají potíže akceptovat Brexit, volbu Donalda Trumpa nebo odmítání migrantů z nekompatibilního civilizačního okruhu.

Přesvědčení, že jejich hodnotový systém je správný pro všechny, vytváří také určitou poznávací blokádu, tj. neschopnost rozpoznat, co se okolo nich skutečně děje. To v konečném důsledku vede k tomu, že tato společenská skupina nežije ve světě, který zná většina společnosti. Zvláště bolestné je pro tyto části mediální a akademické elity to, že na rozdíl od minulosti již většina společnosti není ochotná jejich názorové poručníkování a sociální experimenty mlčky snášet a financovat.

To, že se občané vymykají z jejich dosavadního vlivu, dokazuje i již zmíněná trvale sílící podpora protestních stran. Již to došlo tak daleko, že to, že lidé jako pan Šimečka a jeho přátelé nazývají tyto strany populistickými, na obyčejné lidi působí spíše jako doporučení právě tyto strany volit. Z hlediska té části mediálních a akademických elit, ke kterým počítám i pana Šimečku, se kyvadlo jasně obrací špatným směrem dějin, vede ke ztrátě jejich moci, a to vyvolává paniku. Není divu, že pak reagují podrážděně a útočně, třeba i na mne.

Národ

A proto mi pan Šimečka podsouvá, že „obviňuji české politické elity, že devastují národ-ní perspektivu.“ Za touto kritikou již číhá obvinění ze šovinismu. I zde by se vyplatilo, kdyby autor více četl, co jsem k tématu národ napsal před patnácti lety a stále ve stejné dikci píši i dnes.

Jestliže přitom opakovaně kritizuji nejenom české, ale obecně většinu evropských vládnoucích elit tak proto, že národní zájmy svých zemí pomíjejí a někdy i popírají. Na tomto místě předejmu případně podsouvaný šovinismus citací z mých předchozích textů, která se týká vymezení národa.

Pojem národ nemá v mém pojetí žádný rasový či etnický podtón. Jeho nejdůležitější vlastnost je sourodost způsobů chování a hodnot převládajících v hranicích daného státu. Sourodost usnadňuje fungování a posiluje stabilitu společnosti, protože s těmi, kteří nám jsou podobní, snáze spolupracujeme zejména proto, že si s nimi rozumíme takříkajíc „naslepo.“ V dnešním „rozháraném“ světě roste pozitivní význam a hodnocení stejného jazyka, prostorové blízkosti, podobných zkušeností a názorů, upřednostňování lokálního apod. Lidé oceňují národní celek pro jeho srozumitelnost, sourodost, soudržnost a akceschopnost. To a nic jiného je podstatou rostoucího významu národní perspektivy.

Penta

Pan Šimečka si samozřejmě notuje v chóru těch, kteří ztotožňují soukromé preference pa-na Dospivy s Pentou. Cituje, jak se mi zdá, korektně Marka Dospivu, který řekl, že finanční podporou pro Realisty chce vyjádřit „svůj občanský postoj a podporu politickému směru, který je mu blízký.“

Moje analýza vypadá asi takto: To, že někdo podniká mezinárodně, není v tak malé zemi, jako je Česká republika, nijak neobvyklé. A to, že je někdo úspěšný také ve světě, neznamená, že není vlastenec. A to, že politická strana přijme sponzorský dar, neznamená automaticky, že hájí konkrétní zájmy sponzora. Mimochodem by mě zajímalo, která finanční podpora pro nějaké politické uskupení by nevyvolala něčí kritiku a podezření. Soudím, že by panu Šimečkovi snad nevadila finanční podpora od neziskových organizací. Ale ty naopak financují daňoví poplatníci, byť někdy vůbec nesouhlasí s tím, kdo jejich peníze dostává.

A závěrem ještě jeden evergreen pokusů o moji skandalizaci. Samozřejmě, že i pan Šimečka propírá „plagiátorskou“ kauzu. K ní jsem se již mnohokrát vyjádřil a kdo chce, tak se podrobnosti může dočíst na mém facebooku. Ale pozoruhodné je, že o plagiátorství hovoří právě on. Mám takový dojem, že jsem před více než deseti lety zaznamenal cosi o jakémsi fantomu jménem E. Grassmeier v souvislosti s asi 150 články opsanými z německých zdrojů a zveřejněnými ve SME právě v době, když byl pan Šimečka šéfredaktorem.

Nezkrácená verze textu psaného pro www.dennikn.sk jako reakce na komentář M. Šimečky publikovaný tamtéž.