Izrael a Palestina – dva státy, nebo stát jeden?

10. 03. 2015 | 11:40
Přečteno 4341 krát
V sobotu jsem byl v Praze na přednášce izraelského lidskoprávního aktivisty Miko Peleda, který trvale žije v Kalifornii, ale Izrael navštěvuje. Je to autor knihy Generálův syn: Izraelcova cesta Palestinou, v níž líčí příběh své rodiny a vysvětluje, proč začal podporovat práva Palestinců a vytvoření jednoho společného státu.

Miko Peled je vnukem rabína Avrahama Kacnelsona z Ruska, jednoho ze zakladatelů státu Izrael, a synem generála izraelské armády Matitjahu Peleda. Ten se dal po odchodu z armády na stranu Palestinců a vedl v 70. letech tajné rozhovory s Jásirem Arafatem. Sám Miko Peled sloužil v izraelských speciálních jednotkách, dnes však patří k nejrazantnějším kritikům izraelské politiky. Na svých přednáškách v USA a v dalších zemích tvrdí, že vytvoření dvou států je nemožné, a vysvětluje, proč podporuje vytvoření jednoho státu, ve kterém budou žít společně Izraelci (Židé) a Palestinci, kterým budou zaručena a zajištěna rovná práva.

Prahu navštívil Miko Peled po roce, měl zde nyní jedinou přednášku. Před rokem tu ale vzbudila jeho veřejná vystoupení dost pozornosti. Jeho názory jsou patrny například z rozhovoru, který tehdy poskytl Tereze Spencerové z Literárních novin: http://ism-czech.org/files/2014/02/LtN.jpg

S Topolánkem v Jeruzalémě

Navštívil jsem nyní jeho přednášku hlavně proto, že jsem v lednu 2009 byl v Jeruzalémě na demonstraci izraelské, převážně židovské občanské iniciativy Mír nyní před rezidencí tehdejšího izraelského premiéra Ehuda Olmerta.

V rezidenci byla večeře. Olmert na ni pozval Mirka Topolánka a pár státníků, vybraných přátel izraelské vlády, kteří se spolu s dalšími politiky zúčastnili konference o příměří. Česká vláda již tehdy byla nejvíce proizraelská ze všech vlád zemí EU a tehdy ČR Unii předsedala. Českou podporu Izraeli maskovala už tehdy soucitem s oběťmi holocaustu – jistě nejhnusnějšího zločinu v dějinách světa – a odporem k antisemitismu. Obhájcům agresívní politiky Izraele vůči Palestincům hodně vadí, když ji kritizují Židé nebo lidé s židovskými kořeny. To dobře odhalují izraelské lidskoprávní organizace, v nichž působí převážně Židé. I v ČR několikrát pozvedla svůj hlas militantní proizraelská lobby proti „zrádcům“, židovské věci, například při návštěvách Normana Finkelsteina, Noama Chomského a Miko Peleda.

Jak ospravedlnit izraelský apartheid, to je jistě téma společných zasedání izraelské a české vlády. Izraelskou politiku vůči Palestincům – včetně budování nelegálních židovských „osad“ na okupovaném území – žádná jiná vláda v EU nelegitimizuje, to jen česká, nyní i Sobotkova. Vždycky se za to stydím, když o tom mluvím s lidmi ze zemí EU, žádná jiná vláda, dokonce ani polská, se tak nesnaží zavděčit „velkému bratru“ za oceánem jako česká.

Byl jsem tehdy, v lednu 2009, členem asi 15členné mise lidí z EU a USA, kteří jeli do Palestiny na závěr operace Lité olovo z inciativy Mezinárodní federace pro lidská práva (FIDH). Ta v 80. letech podporovala náš Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), jenž se stal jejím členem těsně před soudním jednáním v odvolacím řízení v trestní věci, v níž na lavici obžalovaných za „podvratnou činnost proti republice“ ve VONS seděli Václav Benda, Václav Havel, Jiří Dienstbier, Dana Němcová, Otka Bednářová a já.

FIDH pro nás tehdy dělala ve světě maximum. Tehdy šlo o hodně, ne pouze o výši našich „trestů“, ale především o samotnou existenci Charty 77. Už proto jsem nemohl koncem roku 2008 nabídku FIDH na cestu do Palestiny odmítnout.

Jménem lidskoprávních organizací jsme tam tehdy protestovali proti izraelské invazi do pásma Gaza. Kolektivní trestání Palestinců jsme označili za zločin. To, že se i někteří palestinští bojovníci, byť ne přímo z Hamásu, dopouštěli zločinů, nemohlo podle nás izraelskou vojenskou okupaci a tamní „operace“ ospravedlnit.

Moje účast na demonstraci proti Topolánkovi byla pro mne dodatečnou prémií. Vládu Mirka Topolánka (ODS), Martina Bursíka (Strana zelených) a Miroslava Kalouska (lidovci) s místopředsedou vlády Jiřím Čunkem, stíhaným pro korupční jednání, jsem nazýval „panskou koalicí“. Byla v mých očích nejméně demokratickou vládou od roku 1990, než ji pak překonala vláda Petra Nečase (ODS), Miroslava Kalouska (pro změnu TOP 09) a až neskutečných Věcí veřejných.

Vysvětlila mi to studentka Natálie

Na demonstraci stála vedle mne asi půl hodiny místní dvacetiletá studentka Natálie. Její babička, pražská Židovka, prošla Terezínem, přežila a po válce odešla do Izraele a odtamtud do Švýcarska. Trochu obtížně jsme se domlouvali, Natálie neuměla tytéž jazyky jako já, a já mluvím anglicky bídně. Cítili jsme ale, že jsme krajané a že nám oběma jde o to, aby se neválčilo.

Řešení palestinsko-židovského problému nesmí být vojenské a násilné, na tom jsme se shodli. Ona ale byla proti vzniku palestinského státu. Toto řešení tehdy prosazovaly všechny oficiální instituce Palestinců a mělo podporu většiny států i lidí různě po světě. Tato podpora dosud přetrvává. Natálie měla jiný názor: Stát s převahou jedné skupiny, třeba „státotvorného“ národa, založený na zásadách etnických, náboženských, kmenových, kastovních či třídních, který jiné komunity vyčleňuje či vylučuje, nemůže být demokratický, řekla.

Cestou je jen občanský stát, podporující etnické, náboženské a další skupiny, doplňuju, že tedy ani francouzský republikánský model, který jiné skupiny „nevidí“. Řešením v Palestině je podle Natálie společný demokratický a sekulární stát všech – Židů, Arabů, Drúzů a, z hlediska náboženského také židů, muslimů a křesťanů. A pochopitelně i bezvěrců a vlažných věřících, dodávám já, ti totiž i v Izraeli podobně jako v Evropě tvoří dnes většinu obyvatel, a stejně jako v Evropě se tam nezjišťuje a ani neodhaduje, zda to jsou bezvěrci nebo jen velmi vlažní věřící.

Mně, podporujícímu vznik palestinského státu vedle státu židovského, to byla tehdy od Natálie lekce, vlastně jsem to slyšel poprvé. Vrátil jsem se v duchu ke svým postojům k rozpadu Jugoslávie, tamním válkám, bombardování země a k vyhánění obyvatel. A uvědomil jsem si podobnost s vyhnáním Němců z Československa od jara 1945 do roku 1947.

Tři miliony jich muselo upustit osvobozený stát jen proto, že byli Němci, a svým „němectvím“ byli tedy vinni. Scénář byl vždy stejný – šlo nejen o politickou moc, ale o majetek vyhnaných, často především. Vždy se vyvraždil jistý počet lidí „nepřátelského“ etnika, a zbytek uprchl či odešel „dobrovolně“. Československá i jugoslávská zkušenost z 90. let ukazuje, že to funguje už tehdy, vyvraždí-li se aspoň jedno promile „nepřátel“. Při dobývání a obsazování Palestiny to bylo podobné.

Palestinci a vyhnaní Němci

V novém světle jsem začal hodnotit své přátelské vztahy k Němcům, vyhnaným po druhé světové válce z Československa, či spíše dnes k jejich potomkům, a také k Sudetoněmeckému krajanskému sdružení, které mi právě tehdy, v dubnu 2008, udělilo cenu Karla IV. Rád jsem zaznamenal, že i vyhnaní Němci, tedy jejich potomci, dobře chápou postavení Palestinců a že jejich představitelé, jako Bernd Posselt, je podporují. Posselt je mimochodem výrazně demokratický a zároveň proevropský politik, a v ČR není doceňován. Češi mají stále ten problém, že jejich předci vyháněli po válce Němce.

V září 1993 uzavřeli Jicchak Rabin a Jásir Arafat v režii prezidenta USA Clintona „smlouvu o smlouvě budoucí“ o arabském státě Palestina. Za 21 let nebyla ale naplněna. Více než čtyři milióny Palestinců, obývajících tři území – pásmo Gaza, okupované Předjordánsko („Západní břeh“) a Východní Jeruzalém – a dále 1,5 miliónu Palestinců v samotném Izraeli ztrácejí trpělivost. Roste počet lidí v židovských „osadách“, z mezinárodního hlediska protiprávních, je jejich už půl milionu. Jejich ilegální města a obce zahrnují už osm procent okupovaných území. Budoucí stát Palestinu odsuzují k neživotaschopnosti. Pokud ovšem zůstaneme u představy dvou států.

Podporu Spojených států Izraeli považuje dnes většina světa za bezpráví vůči Palestincům. USA kvůli tomu dále ztrácejí ve světě vliv.

Přednáška Miko Peleda sice posílila mé přesvědčení, že by se mělo přestat s oddělováním lidí podle národnosti a víry jak v Evropě, tak i v Izraeli a všude, ale problém mi nevyjasnila. Miko Peled si nebral servítky, stát Izrael označoval za rasistický a nedemokratický, protože je založen na apartheidu. Znovu a znovu na příkladech ukazoval, že pro Židy a pro Palestince platí v Izraeli jiné zákony a jiná pravidla. V duchu jsem i nyní dával za pravdu Natálii. Miko Peled hovořil o nutnosti bojkotu Izraele, především hospodářského, a to nejen bojkotu toho, co pochází z protiprávních židovských „osad“, tedy z území, okupovaného Izraelem navzdory odporu OSN. Tento selektivní bojkot je zvláště v USA prý poměrně úspěšný. Peledova představa je, že v Izraeli bude podobný vývoj jako v Jihoafrické republice, kde bojkot a nátlak nakonec donutily bělošskou vzdát se apartheidu.

Podmínky v Izraeli jsou jiné, než byly v 80. letech v Jižní Africe. Vzdali by se ale Izraelci židovského státu a pomohli by budovat stát společný?

Jaké skutečnosti ospravedlňují Peleda k tak optimistickému závěru? Na tuto otázku, kterou v besedě po přednášce položil Jan Kavan, však Miko Peled uspokojivě neodpověděl. To ovšem pro mne neznamená, že je nutno podporovat koncepci dvou států, Izraele a Palestiny, jak jsem činil já, než jsem se setkal s Natálií.

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenská Vendula · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy