Antikomunizmus ohrožuje právní stát

24. 11. 2017 | 13:47
Přečteno 5573 krát
Všichni jsme bezvýhradně a radostně slavili 17. listopadu jako Den Svobody a demokracie, tedy náš státní svátek. Doufejme, že ho vláda a parlament už konečně přejmenují na národní svátek, on totiž výraz státní svátek je takový málo slavnostní a neodpovídá současné češtině.

Na pražské Národní třídě promluvil i Petr Gazdík, předseda politického hnutí Starostové a nezávislí. České televizi se tam svěřil se svými obavami, zda tu nakonec nebude vláda, podporovaná okamurovci a komunisty. Ve Sněmovně v tomto duchu teď pokračuje.

Ošlehán už před půlstoletím svobodomyslnými západními větry, souhlasím asi se všemi nenásilnými projevy odporu vůči rasizmu, xenofobii, homofobii a programovému šíření nenávisti, tedy vůči českému fašizmu. Zato při Gazdíkově tvrzení, strašícím komunizmem, jsem se rozpomněl na starou anekdotu, v níž na slova vtipálka, že za všechno můžou židi a kominíci, se někdo v sále, jinak zaplněném antisemity, zeptá: „Ale proč kominíci?“ A šprýmař odpoví: „A proč židi?“

Komunisté jsou židé dneška

Maje v paměti prorocká slova poslance Ivana Svitáka ve Federálním shromáždění v roce 1992 „komunisté jsou židé dneška“, ptal jsem v duchu, proč Gazdík odmítá jedním dechem okamurovce i komunisty. Gazdík to v téže televizní reportáži vysvětlil tradiční mystifikací. Nemylte se, uvedl, komunisti se nezměnili! Stačí číst jejich dokumenty, je to stále stejné, řekl.

Sebereflexi KSČM nad vlastními dějinami považuji za nedostatečnou, v České republice jistě nejen od roku 1948, ale už od roku 1929, kdy Klement Gottwald a další „karlínští kluci“ komunistickou stranu údajně bolševizovali, ve skutečnosti pak zahájili její stalinizaci.


Všechna tři hlavní ohrožení demokratického právního státu doprovází populizmus, založený na tradicích a na emocích. Mám na mysli antikomunizmus, což je strašení hrůzami „komunizmu“. Stejně nebezpečný je ale i nacionalizmus, vždy etnický, v České republice jen zřídka doplňovaný panslavizmem, zato často vyjadřovaný i geograficky, tedy geopoliticky (včera jsme se přátelili s Ruskem, dnes jsou přece naším spojencem USA). Třetím nebezpečím je technokratické vidění světa, tendence k oligarchizmu jako na Ukrajině: omezit tu žvanírnu a řídit stát jako firmu, jak říká Babiš.

KSČM je podle Gazdíka nedemokratická

Nikdy jsem nevolil ani KSČM, ba dokonce ani KSČ (tu s výjimkou roku 1960, kdy mi bylo 19 let). Už jen nepřátelské postoje KSČM k cizincům, „jinověrcům“ a k Evropské unii mi brání, abych vůbec uvažoval, zda bych ji mohl volit. Snažím se ale být spravedlivým. Demokratičnost politické strany můžeme posuzovat buď podle jejího vnitřního chodu, podle jejích politických kroků ve vládě či v opozici, nebo podle jejích deklarovaných cílů. Podle cílů domnělých, nebo dokonce smyšlených jejími odpůrci, ji tak ale posuzovat nemůžeme. A to právě Gazdík populisticky dělá, mistr v tom byl Miroslav Kalousek. Nyní vytvořily čtyři sněmovní strany (ODS, TOP 09, lidovci a Starostové a nezávislí) konzervativní blok proti Babišovu ANO. Nazvaly ho demokratický. Připomíná to Ukrajinu, tamní blok Julie Tymošenkové a „protiteroristické operace“ Kyjeva proti donbaskému povstání.

V programu a stanovách KSČM není přece ani třídní boj (ten „zapomněla“ KSČ už začátkem 60. let), ani parodie na demokratický centralizmus, není tam podle mne nic zvlášť nedemokratického, to třeba nejen na rozdíl od Babišova hnutí ANO a od Okamurovy Svobody a přímé demokracie.

Jenže Petr Gazdík není moc inovativní, jak by se na pravicového politika slušelo, jen opakuje pravicovou mantru, která se tu vytvářela už začátkem 90. let. KSČM (a původně i ČSSD) jsou prý nedemokratické strany. V atmosféře polistopadového triumfalismu to bylo mimo diskusi. A kdo to nechápe, je škůdce, skoro tak nebezpečný jako třídní nepřítel.

Ať kýč dál srůstává s touto krajinou


Pod tímto názvem vyšel v internetových novinách Deník referendum dne 18. prosince výborný článek Petra Bittnera. Neodpustím si z něho citát, který snad vystihuje podstatu jeho antiantikomunistického postoje:

„Dnes je manifestace na Národní třídě spíš připomínkovým karnevalem, na čemž by nebylo nic špatného, pokud by se ovšem celá akce jako každý rok neutopila v mantře nereformovaného antikomunizmu. Ten je zcela na místě, když se přímo dožadujete pádu zkostnatělého režimu, který sám sebe nazývá komunistickým. Týž antikomunizmus je ale úplně kontraproduktivní, chcete-li tři dekády od revoluce přispět k tomu, aby se česká společnost mohla spravedlivě vyrovnat se svou minulostí.“

V listopadu 1991 přijalo Federální shromáždění zákon o době nesvobody. Uvedlo v něm, že „v letech 1948 až 1989 komunistický režim porušoval lidská práva i své vlastní zákony“. V zákonu stojí také, že právní akty přijaté v oné době „se ruší jen tehdy, stanoví-li tak zvláštní zákony“. Smysl zákona byl v této větě, nejen poslanec Bohuslav Hubálek, ale stále více lidí se domáhalo toho, aby byli potrestáni komunisté, hlavně ta jejich ideologie. Tehdy jsem poprvé pocítil strach, bylo o mně známo, že i když jsem v komunistické straně nikdy nebyl, žalářovali mě komunisté celkem devět let za to, že jsem jim veřejně vyčítal, že jsou málo komunističtí, jak už léta s mírnou nadsázkou tvrdím.

Bez zákona se trestat nesmí


Bez předchozího zákona nebyl spáchán žádný zločin a také bez něj nesmí být uložen žádný trest. To je hlavní trestněprávní zásada, uplatňovaná v rakouských zemích už od 18. století. Jenže političtí chaoti začátku 90. let ji buď neznali, nebo jí nedbali, i když předlistopadové trestání (a perzekuce) bylo založeno především na porušování této zásady, i tehdy platné. Dožadovali se čím dál tím hlasitěji „potrestání“ komunizmu, a to za použití polozapomenutého slovníku stoupenců třídního boje, kteří v únoru 1948 svůj politický zápas nekrvavě prohráli.

Proto jsem v parlamentní rozpravě v roce 1991 před přijetím zákona o době nesvobody uvedl, že vítám, že všechny dosavadní zákony platí, pokud nejsou jiným zákonem jeden po duhém zrušeny, ale že pro přijetí zákona hlasovat nemůžu. Kdyby text byl peticí podepisovanou na ulici, možná bych překousl skutečnost, že předlistopadové poměry se tam nazývají „komunistickým režimem“, i když komunistické nebyly, a petici bych podepesal. Ale zákonodárce by historii hodnotit vůbec neměl, a už vůbec ne nepravdivým či zavádějícím způsobem.

Můj tehdejší omyl

Hodnotím-li dnes svůj tehdejší postoj, soudím, že jsem se mýlil. To hodnocení „komunistický“, použité v zákoně o době nesvobody vůbec poprvé, je natolik účelové, že jsem měl napnout více sil, abych mu čelil. Následoval lustrační zákon, třetí odboj a další hrůzy. Potíž byla v tom, že většina lidí, kterým se antikomunismus už tehdy nelíbil, aktivně, či aspoň pasivně podporovali stalinismus 50. let nebo normalizaci 70. a 80. let.

„(Antikomunizmus) je zcela na místě, když se přímo dožadujete pádu zkostnatělého režimu, který sám sebe nazývá komunistickým,“ napsal nyní Petr Bittner. Jenže není pravda, že by se odpor proti státnímu socializmu a proti tehdejší diktatuře sám představoval jako odpor proti „komunizmu“. Stačí si projít dobové dokumenty Charty 77, Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a dalších tehdejších iniciativ. Výrazy „komunizmus“, „socializmus“, ale ani „kapitalizmus“ tam nenajdeme. Odpůrců tehdejší diktatury z pravicových pozic (například katolickointegristických nebo nacionalistických) bylo tak málo, že ani oni slovník z roku 1948 nepoužívali. Příkladem i pro češtinu by mohlo být třeba Německo, které se postupně shodlo na výrazu „diktatura SED“. Ale oni ani komunisté neužívali slova jako USA nebo dnešní antikomunistická pravice.

Komunizmus byl očekávání, byl to zářný zítřek. Stranická byrokracie vynaložila všechny síly na „budování socializmu“, původně „socializmu v jedné zemi“. Marxisticky orientované dělnické hnutí bylo vždy chiliastické. Očekávání ráje na zemi vyjadřoval už zpěv „od minulosti spějme zpátky“, sám název KSSS i Chruščovovo proroctví ze začátku 60. let, že „ještě dnešní generace sovětských lidí bude žít v komunizmu“.

Slovník z února 1948 je dnes nevhodný i proto, že tehdejší opozice, „bojující“ proti KSČ moc demokratická nebyla.

Z technických důvodů jsem připojil tuto jazykovou kritiku právě proto, že stejně jako Petr Bittner považuju antikomunizmus za jedno z hlavních, ne-li vůbec hlavní ohrožení demokratického právního státu. Jen se pokouším zabránit tomu, aby nevědomost přispěla k falšování dějin a podpoře toho výkladu, který se české společnosti snaží vnutit česká pravice.

zveřejněno v Deníku referendum 23.11.

Blogeři abecedně

A Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novotný Martin · Novotný Vít O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy