Jaká ale?

O potřebě dostatečně zaplatit zdravotnický personál asi nepochybuje nikdo, o stoupající spotřebě zdravotní péče, a tedy i ceně, asi taky nikdo. Jak to ale zařídit, aby byla zdravotní péče zajištěná pro všechny v dostatečné kvalitě, zdravotnici byli přiměřeně zaplaceni a lidé nemuseli bankrotovat?

Řešení existuje. Jedná se o zásadní reformu zdravotní péče, která se dotkne nás všech, a ta by se měla stát hlavním požadavkem odborů. Tak by se totiž platy zdravotníků vyřešily systémově a zdravotnické odbory by se ukázaly v pozitivním světle. To se jim zatím nedaří.

Celý systém zdravotní péče se musí zásadně změnit, ať se nám to líbí či nelíbí. Neustálé omílání toho, že máme nejnižší kojeneckou úmrtnost a nejlépe proočkované děti není zásluha našeho systému, ale několika nadčasově uvažujících jedinců. Na tom se ale budoucnost založit nedá. Je zajímavé, že ministři zdravotnictví hovoří spíše o pomalých a postupných reformách a premiér o zásadní reformě. Jak by tedy měl systém opravdu vypadat: Pokusím se popsat obecně logicky navazující kroky celého systému a postupně se budu vracet k jednotlivým sporným bodům.

Na začátku máme občana s potenciální potřebou zdravotní péče. Všem je asi jasné, že určitou a významnou část této péče si většina není schopna zaplatit z vlastních zdrojů. Pokud tedy chceme kvalitní péči pro všechny, je nutné přistoupit k solidárnímu veřejnému zdravotnímu pojištění. Zde poprvé vstupuje do své opravdové role stát a musí jasně stanovit, co bude obsahem základního balíku zdravotní péče, na který bude mít každý občan nárok. Za uplynulých 20 let to zatím nikdo nestanovil. Všem je asi jasné, že právě stanovení tohoto rozsahu bude rozhodující pro celkovou potřebu financí. Čím větší rozsah, tím více zdrojů a naopak. Současně bude rozsah zdravotní péče v nepřímé úměře k péči, kterou je možné považovat za nadstandardní a může být předmětem připojištění. Dále je rolí státu také stanovit a garantovat základní kritéria kvality zdravotní péče (cestou registrace poskytovatelů na základě zákonem daných podmínek odborné kvalifikace zdravotníků a věcného i personálního vybavení).

Standardní péče by měla obsahovat i parametr dostupnosti - tedy času a vzdálenosti, které budou jistě jiné pro objednání u praktického lékaře a pro kardiochirurgickou operaci. Z parametrů rozsahu, kvality a dostupnosti potřebné péče pak vyplyne poslední charakteristika hrazené zdravotní péče – její objem, a tedy i potřeba prostředků na její zaplacení.

Tím, kdo tento standardní rozsah musí (na základě zákona) pojištěncům v dostatečném objemu zajistit, by měl být plátce péče, zdravotní pojišťovny. Je však nezbytné, aby si začaly opravdu konkurovat, jinak postupně dospějeme k systému 1 zdravotní pojišťovny po vzoru národní zdravotní služby. Příkladů monopolního chování máme u nás dost a myslím, že si to není správná cesta.

Pouze pluralitní systém s konkurencí jak na straně plátců (pojišťoven), tak na straně poskytovatelů (nemocnic, léčebných ústavů či ambulantních lékařů), umožňuje právě díky konkurenci udržet náklady na rozumné úrovni (i když jistě budou stále vysoké a rostoucí) při dostatečné kvalitě péče, ale také musí zajistit proplacení racionálně odůvodněných nákladů poskytovatele (protože lze předpokládat, že poskytovatel nepřistoupí na smlouvu, která mu nepokryje náklady, resp. nenasmlouvá větší objem péče, než kolik mu platba pokryje); přitom je systém poměrně stabilní. Právě toto je opravdové řešení současných požadavků odborářů. Zdravotní pojišťovny musí mít volnost při vytváření smluvní sítě a základním kriteriem musí být zajištění (nasmlouvání) dostatečného počtu zdravotnických zařízení, která budou schopna poskytnout zákonem stanovený standardní rozsah péče v požadované kvalitě i objemu. Tím se zase zajistí, že zvýšené příjmy půjdou pouze těm, které systém opravdu potřebuje. Je pravděpodobné, že ne na všechny nemocniční kapacity se dostane, stejně jako na některá ambulantní zařízení v místech jejich velké koncentrace.

Po navázání smluv se zdravotnickými zařízení (za smluvní ceny – ne dle diktátu státu) se objeví problém finančních zdrojů. Teprve v tuto chvíli pojišťovny zjistí, kolik vlastně potřebují peněz. Zde se objevuje několik problematických bodů, které je nutné velmi jasně pojmenovat a vyřešit. Je to výše odvodů na zdravotní pojištění, včetně odvodů za státní pojištěnce a jejich následné přerozdělení – nejen podle věku a pohlaví, také ale podle závažnosti zdravotního stavu pojištěnců. Za nutnost považuji zavedení nominálního pojistného – tedy dalšího zdroje pojistného, které si budou pojišťovny vybírat přímo od občanů a jehož výši si budou stanovovat sami na základě finanční situace a rozsahu pojistného krytí, tedy poskytované péče. Výše tohoto nominálního pojistného pak bude zcela přirozeně reflektovat pokles výběru odvodů na zdravotní pojištění v době krize a naopak může poklesnout při zvýšené zaměstnanosti a zvýšení výkonu hospodářství. Právě výše nominálního pojistného bude ukazatelem hospodaření zdravotní pojišťovny a bude jedním z nejdůležitějších kritérií, podle kterého si pojištěnci budou zdravotní pojišťovnu vybírat. Současné „pseudopojišťovny“ se stanou opravdovými pojišťovnami.

A jako poslední bod je nutné zajistit kontrolu toho, zda zdravotní pojišťovny opravdu zajišťují standardní péči v rozsahu stanovaném zákonem a zda mají dostatek prostředků (včetně rezerv) na zaplacení této péče zdravotnickým zařízením.

S požadavkem takového systému měl jít LOK do střetu s vládou, pak by ho jistě podpořila mnohem širší lékařská veřejnost. Možná, že by pak příjmy lékařů přesáhly více než trojnásobek průměrného příjmu, ale asi ne všech.