V boji o minulost v Rusku přituhuje. Vinu za oběti Velkého teroru chtějí připsat Finům
Přes dvacet let si zde lidé připomínají popravené oběti Velkého teroru z let 1937-1938. Na místě zvaném Sandarmoch jich bylo zastřeleno příslušníky NKVD přes šest tisíc, a to včetně několika Čechů. Před dvěma týdny se na místě nečekaně objevila tajemná expedice ruských vojáků, vykopala několik těl a do státních médií začala šířit informace, že jsou zde pohřbeni Rudoarmějci zastřelení Finy. Bez jasných důkazů a opory v archivech. Jurij Dmitrijev, který pohřebiště Sandarmoch v 90. letech objevil a jen díky svému elánu a dlouholeté práci z něj udělal důstojný památník, nyní znovu sedí ve vazbě a čelí opakovanému politicky motivovanému obvinění ze sexuálního násilí vůči nezletilým. Co se to v Rusku s historií děje?
Na pohřebišti Sandarmoch, které se nachází v ruské Karélii u města Medvežegorsk, leží 6241 obětí sovětských masových poprav z roku 1937, tedy z období Velkého teroru. Je mezi nimi i sedm Čechů. Místo je mezi ostatními masovými pohřebišti v bývalém Sovětském svazu unikátní právě tím, že je znám přesný počet obětí i jejich konkrétní identita. To je výsledek více než dvacetileté práce Jurije Dmitrijeva, který pohřebiště objevil. Společně s petrohradskou pobočky sdružení Memorial se mu podařilo získat materiály z archivů NKVD detailně popisující průběh poprav. Na místě leží jak obyvatelé Karélie, tak i popravení vězňové z táborů Bělomorsko-baltského kanálu a Soloveckých ostrovů. Popraviště i pohřbené oběti jsou důkladně popsány například na stránce petrohradského Memorialu věnované přímo Sandarmochu http://sand.mapofmemory.org.
Koncem srpna se na tomto místě náhle bez předchozího upozornění objevila expedice Ruské vojensko-historické společnosti – militaristického sdružení, jehož čestným předsedou je ruský ministr kultury Vladimir Medinskij. Ten „proslul“ mimo jiné tím, že navzdory historicky vyvráceným mýtům o 28 Panfilovcích (kteří během Druhé světové války měli jen s použitím granátů zastavit německý útok na Moskvu) prohlásil, že věřit legendě je důležitější než věřit archivním materiálům (více např. zde).
Tato expedice přijela do Sandarmochu s oficiálním úkolem najít pohřbené vojáky Rudé armády zastřelené Finy během finské okupace Karélie. A to přesto, že v žádných archivních dokumentech není jediná zmínka o tom, že by v Sandarmochu popravovali Finové. Finská armáda skutečně v letech 1941-1944 okupovala značnou část území dnešní Karélie a zřídila zde několik koncentračních táborů, docházelo i k popravám (podle odhadů Iriny Flige z petrohradského Memorialu bylo popraveno kolem dvou tisíc sovětských zajatců). Ovšem rozhodně nikoli v samotném Sandarmochu, který ležel přímo na linii fronty a kde se vedly těžké boje. Finové využívali původní sovětské tábory u Bělomorsko-baltského kanálu mnohem dál na západ.
Překopat historii
Vojenská expedice hned během prvních dnů a prvních výkopů nalezla pět těl, která ještě v ten samý den její účastníci identifikovali jako pohřbené Rudoarmějce, ačkoli z veřejně dostupných zdrojů není úplně jasné, podle čeho. Pochybností je celá řada a o případu poměrně podrobně informují některá ruská seriózní média (Кто стрелял? (Kdo střílel?), Спецоперация Сандармох (Zvláštní operace Sandarmoch). Případ vyvolal i velké pobouření mezi finskými historiky.
Celá kauza s expedicí Ruského vojensko-historického sdružení vyvolává dojem, jakoby se za každou cenu snažila přepsat a doslova překopat historii pohřebiště v Sandarmochu. Během pár dnů zcela zpochybnit dvacet let práce seriózních historiků a badatelů. Zpochybnit historii masových poprav z období Velkého teroru, přehodit vinu za popravené ze sovětských orgánů na finské okupanty. Obětmi heroizované Velké vlastenecké války rozmělnit připomínku sovětského teroru. Jistota, s jakou expedice ihned interpretuje do ruských státních médií svou verzi nálezů, je udivující. A státní ruské televize ji s ochotou přebírají a nezapomínají přitom očernit sdružení Memorial i Jurije Dmitrijeva, propaganda jede na plné obrátky (např. reportáž kanálu Rossija 24).
Jurij Dmitrijev opět za mřížemi
Celá expedice a snaha přehodit vinu za popravené v Sandarmochu ze sovětských orgánů na Finsko má blízkou souvislost s případem Jurije Dmitrijeva, který pohřebiště v Sandarmochu před 20 lety objevil. Ten nyní čelí politicky motivovaným obviněním, kvůli nimž byl v krátké době již po druhé uvězněn. Díky Dmitrijevovi známe jména sedmi českých obětí, které leží v Sandarmochu a které tam mají také pamětní tabulku (více o českých obětech v článku Jana Dvořáka "Naši popravení" (str. 3).
Dmitrijev strávil nejdřív ve vazební věznici více než rok. Začátkem letošního dubna byl nakonec soudem pro nedostatek důkazů zproštěn obvinění z výroby dětské pornografie a osvobozen. V současných ruských reáliích se jednalo o naprosto ojedinělé rozhodnutí, osvobozujícím rozsudkem případy končí jen naprosto výjimečně. Úleva ovšem netrvala příliš dlouho. Vrchní soud v Karélii 14. června osvobozující rozsudek zrušil a vyšetřovatelé Dmitrijeva znovu obvinili, tentokrát z „násilných činů sexuálního charakteru vůči nezletilým“, za což mu hrozí 20 let vězení. Na konci června byl 62letý Dmitrijev opět zatčen, následně byl poslán na vyšetření na psychiatrické klinice v Petrohradu a nyní je opět držen ve vazební věznici v Petrozavodsku. (S loňským případem Dmitrijeva se podrobně můžete seznámit v článku „Sbíral důkazy o zvěrstvech sovětských zločinů, pomáhal najít i české oběti. Teď nepohodlného historika viní z výroby dětské pornografie“.)
Za vším hledej Ukrajinu
Proč taková urputná snaha ruských orgánů kriminalizovat historika a zpochybňovat jeho mnohaletou práci? Podle předsedy sdružení Memorial Jana Račinského jde nejspíš o „záležitost cti“, tedy pomstu silových struktur Karélie, které se nemohou smířit s osvobozujícím rozsudkem: „Místním úřadům se navíc činnost Dmitrijeva nelíbila. Ani ne proto, že se týkala temné minulosti, ale spíš proto, že se stýkal s cizinci, že za ním jezdily do Karélie zahraniční delegace a otevřeně hovořil o své pozici k současné ruské politice“. Do Sandarmochu, kde leží oběti téměř 60 národností, tak doposud míří zástupci mnoha zemí, s nimiž Rusko nyní nemá nejlepší vztahy. Často sem přijíždějí zvláště Ukrajinci a sám Dmitrijev se netajil svým odporem k anexi Krymu a okupaci Donbasu. A to bylo možná největším kamenem úrazu.
Zatímco před pár lety místní úřady s Dmitrijevem spolupracovaly a paměť obětí v Sandarmochu si připomínali nejvyšší představitelé státu i pravoslavné církve, po roce 2014 tato podpora utichla. Rusko se ve snaze obhájit své kroky na Ukrajině dostalo do spirály lží, falšování současných událostí i historie. Zatímco se odkazuje na údajné úspěchy Sovětského svazu, ze současných i minulých neúspěchů viní cizí státy, zahraniční agenty, pátou kolonu. A v takovéto atmosféře se hodí zpochybnit nejen samotného Dmitrijeva, ale i celou jeho práci i zodpovědnost sovětského státu za masové vraždy ve 30. letech. Pro ruský stát ideální okamžik zorganizovat onu prapodivnou expedici v Sandarmochu.
Na pohřebišti Sandarmoch, které se nachází v ruské Karélii u města Medvežegorsk, leží 6241 obětí sovětských masových poprav z roku 1937, tedy z období Velkého teroru. Je mezi nimi i sedm Čechů. Místo je mezi ostatními masovými pohřebišti v bývalém Sovětském svazu unikátní právě tím, že je znám přesný počet obětí i jejich konkrétní identita. To je výsledek více než dvacetileté práce Jurije Dmitrijeva, který pohřebiště objevil. Společně s petrohradskou pobočky sdružení Memorial se mu podařilo získat materiály z archivů NKVD detailně popisující průběh poprav. Na místě leží jak obyvatelé Karélie, tak i popravení vězňové z táborů Bělomorsko-baltského kanálu a Soloveckých ostrovů. Popraviště i pohřbené oběti jsou důkladně popsány například na stránce petrohradského Memorialu věnované přímo Sandarmochu http://sand.mapofmemory.org.
Koncem srpna se na tomto místě náhle bez předchozího upozornění objevila expedice Ruské vojensko-historické společnosti – militaristického sdružení, jehož čestným předsedou je ruský ministr kultury Vladimir Medinskij. Ten „proslul“ mimo jiné tím, že navzdory historicky vyvráceným mýtům o 28 Panfilovcích (kteří během Druhé světové války měli jen s použitím granátů zastavit německý útok na Moskvu) prohlásil, že věřit legendě je důležitější než věřit archivním materiálům (více např. zde).
Expedice Ruské vojensko-historické společnosti v Sandarmochu. Foto: RTVI
Tato expedice přijela do Sandarmochu s oficiálním úkolem najít pohřbené vojáky Rudé armády zastřelené Finy během finské okupace Karélie. A to přesto, že v žádných archivních dokumentech není jediná zmínka o tom, že by v Sandarmochu popravovali Finové. Finská armáda skutečně v letech 1941-1944 okupovala značnou část území dnešní Karélie a zřídila zde několik koncentračních táborů, docházelo i k popravám (podle odhadů Iriny Flige z petrohradského Memorialu bylo popraveno kolem dvou tisíc sovětských zajatců). Ovšem rozhodně nikoli v samotném Sandarmochu, který ležel přímo na linii fronty a kde se vedly těžké boje. Finové využívali původní sovětské tábory u Bělomorsko-baltského kanálu mnohem dál na západ.
Překopat historii
Vojenská expedice hned během prvních dnů a prvních výkopů nalezla pět těl, která ještě v ten samý den její účastníci identifikovali jako pohřbené Rudoarmějce, ačkoli z veřejně dostupných zdrojů není úplně jasné, podle čeho. Pochybností je celá řada a o případu poměrně podrobně informují některá ruská seriózní média (Кто стрелял? (Kdo střílel?), Спецоперация Сандармох (Zvláštní operace Sandarmoch). Případ vyvolal i velké pobouření mezi finskými historiky.
Celá kauza s expedicí Ruského vojensko-historického sdružení vyvolává dojem, jakoby se za každou cenu snažila přepsat a doslova překopat historii pohřebiště v Sandarmochu. Během pár dnů zcela zpochybnit dvacet let práce seriózních historiků a badatelů. Zpochybnit historii masových poprav z období Velkého teroru, přehodit vinu za popravené ze sovětských orgánů na finské okupanty. Obětmi heroizované Velké vlastenecké války rozmělnit připomínku sovětského teroru. Jistota, s jakou expedice ihned interpretuje do ruských státních médií svou verzi nálezů, je udivující. A státní ruské televize ji s ochotou přebírají a nezapomínají přitom očernit sdružení Memorial i Jurije Dmitrijeva, propaganda jede na plné obrátky (např. reportáž kanálu Rossija 24).
Jurij Dmitrijev opět za mřížemi
Celá expedice a snaha přehodit vinu za popravené v Sandarmochu ze sovětských orgánů na Finsko má blízkou souvislost s případem Jurije Dmitrijeva, který pohřebiště v Sandarmochu před 20 lety objevil. Ten nyní čelí politicky motivovaným obviněním, kvůli nimž byl v krátké době již po druhé uvězněn. Díky Dmitrijevovi známe jména sedmi českých obětí, které leží v Sandarmochu a které tam mají také pamětní tabulku (více o českých obětech v článku Jana Dvořáka "Naši popravení" (str. 3).
Pamětní tabulka Čechů popravených v Sandarmochu, foto Jan Dvořák
Dmitrijev strávil nejdřív ve vazební věznici více než rok. Začátkem letošního dubna byl nakonec soudem pro nedostatek důkazů zproštěn obvinění z výroby dětské pornografie a osvobozen. V současných ruských reáliích se jednalo o naprosto ojedinělé rozhodnutí, osvobozujícím rozsudkem případy končí jen naprosto výjimečně. Úleva ovšem netrvala příliš dlouho. Vrchní soud v Karélii 14. června osvobozující rozsudek zrušil a vyšetřovatelé Dmitrijeva znovu obvinili, tentokrát z „násilných činů sexuálního charakteru vůči nezletilým“, za což mu hrozí 20 let vězení. Na konci června byl 62letý Dmitrijev opět zatčen, následně byl poslán na vyšetření na psychiatrické klinice v Petrohradu a nyní je opět držen ve vazební věznici v Petrozavodsku. (S loňským případem Dmitrijeva se podrobně můžete seznámit v článku „Sbíral důkazy o zvěrstvech sovětských zločinů, pomáhal najít i české oběti. Teď nepohodlného historika viní z výroby dětské pornografie“.)
Za vším hledej Ukrajinu
Proč taková urputná snaha ruských orgánů kriminalizovat historika a zpochybňovat jeho mnohaletou práci? Podle předsedy sdružení Memorial Jana Račinského jde nejspíš o „záležitost cti“, tedy pomstu silových struktur Karélie, které se nemohou smířit s osvobozujícím rozsudkem: „Místním úřadům se navíc činnost Dmitrijeva nelíbila. Ani ne proto, že se týkala temné minulosti, ale spíš proto, že se stýkal s cizinci, že za ním jezdily do Karélie zahraniční delegace a otevřeně hovořil o své pozici k současné ruské politice“. Do Sandarmochu, kde leží oběti téměř 60 národností, tak doposud míří zástupci mnoha zemí, s nimiž Rusko nyní nemá nejlepší vztahy. Často sem přijíždějí zvláště Ukrajinci a sám Dmitrijev se netajil svým odporem k anexi Krymu a okupaci Donbasu. A to bylo možná největším kamenem úrazu.
Jurij Dmitrijev v Sandarmochu v roce 2015, foto Jan Dvořák
Zatímco před pár lety místní úřady s Dmitrijevem spolupracovaly a paměť obětí v Sandarmochu si připomínali nejvyšší představitelé státu i pravoslavné církve, po roce 2014 tato podpora utichla. Rusko se ve snaze obhájit své kroky na Ukrajině dostalo do spirály lží, falšování současných událostí i historie. Zatímco se odkazuje na údajné úspěchy Sovětského svazu, ze současných i minulých neúspěchů viní cizí státy, zahraniční agenty, pátou kolonu. A v takovéto atmosféře se hodí zpochybnit nejen samotného Dmitrijeva, ale i celou jeho práci i zodpovědnost sovětského státu za masové vraždy ve 30. letech. Pro ruský stát ideální okamžik zorganizovat onu prapodivnou expedici v Sandarmochu.