Odseděl si čtyři roky v sovětských táborech za otevřený přístup k historii. Snahu co nejvěrněji mapovat minulé události to v něm ale nepotlačilo. Naopak. Ještě koncem 80. let stál u zrodu hnutí Memorial, které od té doby neúnavně popisuje sovětské represe. V jeho čele stál posledních 20 let a znovu musel čelit neúprosným tlakům ruského státu. Nevzdal se. Podlehl až nyní v boji s těžkou nemocí. Arsenij Roginskij zemřel v pondělí 18. prosince ve věku 71 let.

Ta zpráva v minulých dnech doslova zaplavila ruský internet a sociální sítě. Mnozí jsme ji už delší dobu čekali, nebylo tajemstvím, že Arsenij Roginskij se již rok léčil v Izraeli a povzbudivé zprávy odtud příliš nepřicházely. Stejně to byl ale šok a moc se tomu nechce věřit. Arsenij Roginskij byl živoucí legendou, jeho přítomnost v Memorialu propojovala atmosféru sovětského disentu a otců zakladatelů sdružení z dob perestrojky v 80. letech se současností, s novou generací a novými technologiemi, netušenými možnostmi zarámovanými paradoxně myšlenkovým návratem ruské společnosti do dob nesvobody.



Byl duší Memorialu, on ztělesňoval jeho kontinuitu, formuloval jeho myšlenkový základ i obecně problematiku pohledu na sovětské dějiny v dnešním Rusku. Tato jeho role se zdála být naprostou samozřejmostí, na kterou si mnozí zvykli. Až teď, když Arsenij Roginskij odešel navždy, se s náhlou intenzitou ukazuje, že to žádná samozřejmost nebyla. Ač se při setkání a při práci choval naprosto normálně a obyčejně, s jemným humorem i věčnou cigaretou v ústech, jeho osobnost byla mimořádná. A bude nám mimořádně chybět.

Čtyři roky lágrů za odmítání prolhané historie

Životní směřování Arsenije Roginského se formovalo od malička. Narodil se v roce 1946 ve vyhnanství, v odlehlém městě Velsk v Archangelské oblasti na severu evropského Ruska. Jeho otec tam byl poslán jako nepřátelský element, v roce 1951 byl podruhé zatčen a zemřel v leningradské věznici. Rodina se o tom dozvěděla ovšem až o čtyři roky později, kdy se mohla z vyhnanství vrátit do Leningradu.

Arsenij počátkem 60. let studoval historii v estonském Tartu, v té době možná nejvíce antisovětském (dá-li se to tak vůbec v sovětských podmínkách říci) městě v celém SSSR. Byl jedním z oblíbených žáků světoznámého sémiotika a kulturologa Jurije Lotmana, jeho spolužáky byli budoucí disidenti Gabriel Superfin či Nikita Ochotin. Aby se pokud možno vyhnul vlivu marxismu-leninismu, rozhodl se studovat dějiny 18. století.

Při pátráních v archivech začal opatrně zjišťovat, jaký je přístup k dokumentům 20. století. Nebyl sovětským historikem, naopak byl u zrodu nezávislé historické vědy v SSSR. Nechoval se anti-sovětsky, spíše ne-sovětsky. Nepublikoval v sovětských historických časopisech, místo toho založil s několika přáteli podzemní almanach Pamjať (Paměť), jediné odborné periodikum vydávané v sovětském samizdatu. V letech 1976-1982 vyšlo celkem pět čísel Pamjati, pro něž Arsenij Roginskij tajně dával dohromady archiv sovětských dokumentů. „Věděli jsme, že nás nezajímá skrznaskrz prolhaná historie, ale ta jiná, reálná, jejíž stopy jsou skryty v nepřístupných státních archivech,“ vzpomínal později Roginskij na toto období.

Mezi jeho přátele patřila také Natálie Gorbaněvská, jedna z účastnic památné demonstrace proti okupaci Československa na Rudém náměstí 25. srpna 1968. Ta začala na jaře 1968 vydávat samizdatovou Kroniku současných událostí, do níž Arsenij Roginskij aktivně přispíval v průběhu 70. let.



Jeho činnost ovšem nezůstala utajena před KGB. Od roku 1977 byl sledován a podstoupil několik domovních prohlídek. V roce 1981 si jej předvolali a nabídli okamžité vystěhování do ciziny. Nucenou emigraci však Roginskij odmítl: „Samotná myšlenka na odjezd mi byla protivná téměř fyzicky.“ Zatkli ho o deset dní později a obvinili z falšování vědeckých doporučení potřebných ke studiu v archivech. Roginskij to odmítl a u soudu se hájil s tím, že sama podstata takových doporučení je nezákonná. Dostal čtyři roky, které si odseděl v táborech v republice Komi a v Murmanské oblasti. I on se tak dostal do soukolí sovětských pracovních táborů, jako jeho velký vzor Varlam Šalamov, jehož Kolymské povídky si později při svých cestách po světě pořád vozil s sebou.

Od euforie po rozpadu SSSR...

Na svobodu se vrátil v roce 1985, tedy s nástupem Gorbačova a Perestrojky. Věci záhy nabraly rychlý spád. Po uvolnění cenzury vznikla v roce 1987 skupina Memorial, jejímž cílem byla stavba památníku obětem stalinských represí v Moskvě. Z této skupiny postupně vzniklo mohutné hnutí, které sesbíralo 50 tisíc podpisů na podporu památníku – občanské vzepětí do té doby naprosto nevídané. V roce 1989 se tomuto hnutí podařilo získat oficiální registraci, a tak vzniká Memorial a jeho nezávislé pobočky (celkem jich je skoro 80) po celém Rusku i v zahraničí.

Pátrá se v archivech, sbírají se svědectví lidí a vše vrcholí přijetím zákona o rehabilitaci obětí politických represí v roce 1991, v předvečer rozpadu Sovětského svazu. To vše byl výsledek práce mnoha lidí, ovšem vždy v pozadí každé této iniciativy bylo možné najít Arsenije Roginského. „On pro nás pro všechny byl duší, motorem a mozkem,“ vzpomíná Alexandr Čerkasov, předseda lidskoprávní skupiny Memorialu. „To on byl tím společným jmenovatelem. Stejně tak pro vznikající občanskou společnost, pro zrození demokratického Ruska, pro celé lidskoprávní hnutí“.



Kolaps Sovětského svazu přinesl obrovské změny v ruské společnosti a své místo v ní muselo hledat i celé hnutí Memorial. Podle Arsenije Roginského se počátkem 90. let názory na další směřování celého hnutí silně rozcházely: „Jedni nám nabízeli stát se výzkumným ústavem, druzí zas chtěli z Memorialu udělat politickou stranu. Od těchto možností jsme se ale jasně distancovali.“ Memorial zůstal nezávislým hnutím s mnoha pobočkami, z nichž největší je moskevský Mezinárodní Memorial. Od roku 1996 pak Arsenij Roginskij stál v čele celého vedení tohoto širokého společenství.

Jako hlavní cíl si po rozpadu SSSR Memorial vytkl „Účast na obnově historické pravdy o zločinech totalitních režimů proti lidskosti, o nezákonných a teroristických metodách státní vlády, zkoumat jejich příčiny a následky“. Sám sebe označoval za sdružení „historicko-vzdělávací“, k čemuž záhy přibyl i výraz „lidskoprávní“. Jak objasňoval Arsenij Roginskij, „téměř hned začalo být jasné, že není možná zabývat se pouze minulostí bez toho, aniž bychom současně nekladli odpor nejrůznějším totalitním, protiprávním tradicím a tendencím v současnosti“.

...k prohrám v současném Rusku

Snahou Roginského i celého Memorialu bylo zmapování a pojmenování sovětských represí jako neoddělitelné součásti tehdejší politiky Sovětského svazu. V tomto svém směřování se za éry Vladimira Putina a jeho revizionistického přístupu k historii ovšem dostal do situace, kdy byl stále častěji vnímán jako nositel názoru odmítajícího státní pohled, jdoucího proti zájmům ruských obyvatel.

Podle Arsenije Roginského bylo období od roku 2000 dobou návratu k černobílému vnímání historie. „Je to doba obhajoby všech zločinů, jako je kolektivizace nebo Velký teror, vítezstvím ve Velké vlastenecké válce. Je to znovuzrození starých stereotypů o tom, že my jsme dobří, Západ špatný a uvnitř je pátá kolona. (...) Je to takový základní stereotyp stalinismu, který se udržel po smrti Stalina, lehce odvál v 90. let a po roce 2000 se silně obrodil. Co může státní moc dělat s tímto stereotypem? Chce-li vytvořit demokratickou zemi, může s ním bojovat. Anebo ho může naopak podporovat. Dnešní stát si vybral cestu podpory tohoto stereotypu.“



Arsenij Roginskij toto směřování ruské společnosti v bilančním zamyšlení k 25 letům činnosti Memorialu v lednu 2014 vnímal jako prohru: „Vnímání minulosti, kterou se zabýváme, jako zločinu vykonaného jmenovitě státem proti lidem, se nestalo masovým. Lidé si pamatují oběti, uctívají jejich památku, ale lidé (v jejich většině) nejsou připraveni odpovědět na otázky ‚čí jsou to oběti?‘, ‚kdo je zločinec?‘ Pokud jsou to oběti státu, pak to znamená, že náš stát byl zločinným. Ale jak přijmout tuto myšlenku při naší věčné sakralizaci státu?! Je to těžké, téměř nemožné. Opakuji, že masovou se tato myšlenka nestala.“

„Jsou nuceni nás trpět“

Podle Roginského však byl i po 25 letech stále důležitý fakt existence zákona o rehabilitaci, který pomáhal prosazovat: „Samotná existence tohoto zákona je důležitým faktorem působení na vědomí společnosti. Pravda, sice jsme nezvítězili, ale mohlo být i hůře. Ano, státní moc nás nemiluje a nazývá nás všelijak. Ale přesto jsou nuceni nás trpět, občas brát náš názor v potaz, a to je ne zcela malý výsledek naší práce.“

Výsledek celoživotní práce Arsenije Roginského je opravdu nemalý. Je obrovský. A to nehledě na poslední vývoj v Rusku, které na seznam zahraničních agentů před rokem nakonec zařadilo i Roginského Mezinárodní Memorial. Jeho odkaz, přirozená autorita, lehkost, s jakou formuloval myšlenky a dokázal vystihnout podstatu každé epochy, v níž žil, budou nadále ovlivňovat svobodné společenství v dnešním Rusku. A nejsou to jen Roginského vrstevníci.

Jednou z jeho největších zásluh byla schopnost přitáhnout do Memorialu, k tématu zkoumání a dokumentace sovětských represí, celé nové generace. Vždyť páteř pracovníků dnešního Memorialu v Moskvě tvoří lidé kolem třiceti let, kteří se nebojí nových technologií, připravují skvělé webové a interaktivní projekty. Nedávno zveřejnili doplněnou online databázi s více než třemi miliony jmen perzekvovaných (je v ní i tisícovka Čechů), díky crowdfundingu jsou schopni zrealizovat a zafinancovat Roginského nápady (jako akce Navrácení jmen, kdy se veřejně čtou jména obětí sovětského teroru), jsou plní nových a nových nápadů, jak s vlastní historií pracovat.

Odkaz Arsenije Roginského tak bude žít dál a určitě se dočká i nových, lepších časů. A v těch dnešních nás může inspirovat svou odvahou, výdrží a vírou ve smysl boje za nezkreslenou historii.