Je třeba bojovat proti chudobě a ne proti chudým lidem. Řešením tzv. byznysu s chudobou na ubytovnách je masivní podpora nabídky sociálního nájemního bydlení pro lidi, kteří jsou nuceni na ubytovnách dlouhodobě přebývat.

1. Ministryni práci a sociálních věcí byl usnesením vlády ČR č. 624 ze dne 29. července 2015 zadán úkol „zpracovat a vládě do 30. září 2015 předložit návrh novely zákona o pomoci v hmotné nouzi obsahující zrušení podmínky souhlasu obce podle § 33 odst. 6 uvedeného zákona“.

2. Ministryně namísto toho předkládá návrh, který výrazně omezuje doplatky na bydlení pro obyvatele ubytoven.

3. Návrh se zakládá na dvou předpokladech, kterými odůvodňuje nižší sazby pro nestandardní bydlení. První logikou je deklarovaná snaha o spravedlivé přerozdělování (tzn. vyrovnaná podpora všech skupin…). Druhou je snaha “nevytvářet prostřednictvím dávkové podpory předpoklady k takovým situacím a k jednání, které v konečném důsledku vedou k prohlubování sociálního vyloučení (sociální pasti) příjemců dávek pomoci v hmotné nouzi, tedy k dlouhodobému užívání substandardní formy bydlení v místě, kde je mizivý předpoklad uplatnění na trhu práce, což je ale zároveň jedna z hlavních podmínek jejich sociálního začlenění.” Nižší sazby doplatku na bydlení selektivně uplatňované na příjemce doplatku na ubytovnách, povedou k prohlubování vyloučení a k tomu, že lidé, kteří jsou již dnes takto nuceni bydlet v nestandardním bydlení, budou muset hradit náklady na ubytování z jiných zdrojů, tj. zejména z dávek na živobytí.

4. Důvodem, proč lidé nebydlí v běžných bytech, je nedostatek resp. nedostupnost vhodných bytů. Proto nemůže platit tvrzení důvodové zprávy, že “je nesporné, že základním východiskem pro řešení situace příjemců dávek, kteří jsou ohroženi sociálním vyloučením nebo již jsou sociálně vyloučeni a z tohoto důvodu dlouhodobě závislí na sociálních dávkách, je kvalitní sociální práce”. Z dlouholetých zkušeností sociálních pracovníků i ze záznamů databází poskytovatelů sociální práce jednoznačně vyplývá, že zakázky týkající se bydlení jsou nejméně úspěšnými zakázkami sociálních pracovníků. Sociální práce jako taková není s to najít či zprostředkovat lidem v bytové nouzi bydlení. Současně je nutné zdůraznit, že administrace dávkových systémů nemá se sociální prací nic společného. Řešení problémů bydlení nemůže být ani v úpravě dávkových systémů.

5. Motivační plán nemůže být efektivním nástrojem hledání běžného bydlení, když lidé nebydlí proto, že není dostatek vhodných bytů. Mluvit o motivačním plánu jako o nástroji řešení situace v oblasti bydlení, je naivní a odtržené od reality. Navíc používat termín „motivační“ je plivnutím do obličeje lidí, kteří jsou už tak ve slepé uličce. Termín chybně předpokládá, a dál potvrzuje to, že problém je v motivaci žadatelů o dávku. Přitom je nesporné, že o motivaci k bydlení v běžném bytě není mezi příjemci doplatku na bydlení na ubytovnách nouze, ale že samotná motivace k získání běžného bydlení nestačí. Pokud je opravdu třeba vykazovat aktivitu v hledání bydlení, navrhujeme, aby se pojmenování „motivační plán“ změnilo na „záznam/dohoda o hledání bydlení“. Je jasné, že změna pojmenování nijak nepřispěje k efektivitě tohoto nástroje, ale aspoň zamezí chybnému a urážlivému posilování představy, že úspěšnost při hledání běžného bydlení záleží hlavně na motivaci.

6. Agenda spojená s administrací „záznamů/dohod o hledání bydlení“ (v návrhu novely tzv. „motivační plány“) by se podle návrhu měla financovat z prostředků, které resort ušetří na doplatcích na bydlení. Považujeme za nepřijatelné, aby rostl byrokratický aparát státu na úkor těch nejchudších.

7. Stále chybí analýza dopadů (z příloh již víme, o kolik různé domácnosti zchudnou, ale nevíme, jaký dopad bude mít snížení dávek na byznys s chudobou; navíc dále nevíme, jaký dopad měla regulace z ledna 2015). Veškeré tyto dopady je třeba vyčíslit. Rozhodně není dostatečné znát pouze to, o kolik jednotlivé typy domácností zchudnou.

8. Pozastavujeme se nad tím, že důvodová zpráva svou dikcí stigmatizuje příjemce dávek v hmotné nouzi na ubytovnách. Očekávali bychom, že resort, který zodpovídá za agendu sociálního začleňování, se vyhne populistické rétorice, která označuje osoby ohrožené sociálním vyloučením za viníky vlastní situace a záměrně přehlíží strukturální souvislosti (viz např. zmínky o "velké poptávce po pohodlném životě na ubytovnách"). Důvodová zpráva navíc konstatuje, že „sociální dávky musí balancovat podporu ve vztahu ke všem skupinám, které tuto podporu potřebují, a kdy nelze v rámci zachování principu sociální spravedlnosti a udržení sociálního smíru neúměrně upřednostňovat jednu skupinu před skupinou druhou.“ Není vůbec zřejmé, jaké „upřednostňované skupiny“ má zpráva na mysli, chybí jakákoliv analýza a podklad pro tvrzení, že nějaká skupina je upřednostňována. Takový typ argumentace rozrušuje sociální soudržnost a může ve svém důsledku vést k fašizaci společnosti.

9. Novela chybně zaměňuje důsledky za příčiny. Je třeba bojovat proti chudobě a ne proti chudým lidem. Řešením tzv. byznysu s chudobou na ubytovnách je masivní podpora nabídky sociálního nájemního bydlení pro lidi, kteří jsou nuceni na ubytovnách dlouhodobě přebývat. Vzhledem k naléhavosti situace a rostoucím veřejným výdajům je třeba intenzivně pracovat na přípravě zákona o sociálním bydlení, namísto zbytné novelizace zákona o pomoci v hmotné nouzi.

10. Z výše uvedených důvodů jsme nuceni novelu zákona o pomoci v hmotné nouzi jako takovou odmítnout. Vyjadřujeme zásadní rozpor a považujeme úkol uložený usnesením vlády ČR č. 624 ze dne 29. července 2015 „zpracovat a vládě do 30. září 2015 předložit návrh novely zákona o pomoci v hmotné nouzi obsahující zrušení podmínky souhlasu obce podle § 33 odst. 6 uvedeného zákona“ ze strany ministryně za nesplněný.