Zatímco z francouzskojazyčné části švýcarské konferederace přicházejí zprávy pro českou politiku hrůzostrašné, v německojazyčné části se odvíjejí děje, které jsou také alarmující, ale v obecnějším smyslu.

Český premiér nedávno navštívil v Ženevě syna, kterého předtím údajně nechal unést na Krym, aby mu zabránil ve vypovědi ohledně dotačního podvodu. O tom podali podrobné zpávy novináři, premiér i jeho příbuzní.

Vzápětí se objevila další vlna zpráv, které se týkaly Babišova plánovaného projevu na Curyšské univerzitě 3. prosince. Běžný konzument dostal ve zprávách uveřejněných v řadě verzí na seznam.cz, lidovky.cz, aktuálně.cz aj. spoustu informací, z nichž žádná nebyla vyslovenou lží ani se nezdá, že by byly napsáty tak, aby záměrně někoho uvedly v omyl, přesto ale dohromady vytvořily příběh, který sled událostí líčí nevěrohodně a především: úplně pomíjí jeho nejdůležitější momenty, takříkajíc úhelné kameny.

Když člověk takový sled matoucích posunů informací sleduje, nemůže se ubránit dojmu, že konzum zpráv je často spotřebou zmetků, byť za jejich výrobou vůbec nemusí stát záměr někoho obelhat nebo mu vnutit zkreslené či podujaté líčení. Můžeme se vůbec tomuto skličujícímu stavu nějak bránit?

Zahraniční přednáška předsedy vlády vyzněla jako urážka emigrantů z období po roce 1968, o nichž se v budově univerzity koná výstava, jež měla být zahájena bezprostředně před začátkem přednášky. Dále to vypadá, že představitelé emigrantů napsali otevřený dopis, na jehož základě byla přednáška a celá návštěva předsedy vlády ve Švýcarsku zrušena.

Nikde se neobjevila informace pro vztah mezi událostmi zásadní: cesta byla zrušena dřív, než se zveřejnil dopis, zrušení tudíž nemohlo s protestem emigrantů nijak souviset. Protest tak retrospektivně, jakousi setrvačností či na základě falešné kauzality, získal význam a vliv, který ve skutečnosti vůbec neměl. Výsledně signatáři nebo veřejnost mohli nabýt dojmu, že pár podpisů změnilo rozhodnutí/program předsedy vlády, což není pravda. Není ani pravda, že přednášku zrušila univerzita, protože Babiš je nežádoucí osoba, jak napsal ve svém twitteru Jiří Drahoš. Univerzita přednášku zrušila poté, co sekretariát Andreje Babiše zrušil jeho cestu do Švýcarska. O tom, jak v tomto ohledu chápat subjekt “univerzita”, viz poznámku na konci této glosy.

Nikdo taky neměl šanci dozvědět se, že Andreje Babiše na výstavu nikdo nezval, možná o ní ani nevěděl. To by se dalo objasnit tím, že signatáři neadresovali svůj protest úřadu vlády nebo jejímu předsedovi, ale vedení curyšské univerzity, která celý program ve své budově pořádá. A zde se dostáváme k snad k nejzávažnějšímu informačnímu zmatku. Podrobná zpravodajská vlna totiž úplně ignoruje celý rámec, jakýsi organizační nosič jednotlivostí, které jsou pak ne snad účelově, ale také nikoliv korektně zvýrazněny.

Původním smyslem celého programu 3. prosince je totiž návštěva rektora Karlovy univerzity v Curychu, kde je jeho hostitelem rektor Curyšské univerzity a jejich setkání je motivováno významnou dohodou o užší spolupráci obou univerzit, která byla podepsaná loni. Je to důležitá deklarace, protože si obě univerzity určitě mají co navzájem nabídnout a nadstandardní program je za této situace tím přínosnější, že Švýcarsko jak známo není v EU, takže se na jeho akademické vztahy se zahraničím nevztahují takové programy jako je Erasmus, umožňující dost snadno pohostinské pobyt studentů i vyučujících a badatelů. “Strategické partnerství”, jak se dokument oficiálně nazývá, tento deficit efektivně neutralizuje a první přednášky v jeho rámci se již uskutečňují, další se připravují.

S tím neměl nic společného dodatečný plán uspořádat při příležitosti curyšské návštěvy Tomáše Zimy, rektora Karlovy univerzity, také vystoupení Andreje Babiše. Jeden z nejdůležitějších bodů celého příběhu, který se nám vypráví naprosto zkreslěně, totiž spočívá v otázce: kdo a proč Andreje Babiše do Curychu zval? Nejen, že nám to nikdo neřekl, ale ani se zjevně tou otázkou nikdo nezabýval.

Podle dostupných informací tuto přednášku a návštěvu neinicioval curyšský rektorát, kde byli jeho plánovanou přítomností už v létě udiveni, tím spíš, že pořádně nevěděli, o koho jde, jak se ten člověk jmenuje a jakou funkci zastává. To je mimochodem dobrá zpráva v této souvislosti: české poměry vyvolávají v zahraničí jen nepatrnou pozornost… Nebyla to ale ani idea, která by vznikla v Praze. Nejpravděpodobnější je v tomto ohledu angažmá Evropského institutu při univerzitě, který na přímý dotaz odpověděl obecnou formulací, že premiéra pozvala “univerzita s podporou institutu” - Univerzita jsou ale stovky velmi různých subjektů individuálních i kolektivních. … Evropský institut zřizuje přes 700 individuálních i kolektivních členů, většinou z právnické, finanční a politické elity. Řadovým členem více než třicetičlenného představenstva je i rektor, institut je ale finančně naprosto soběstačný a vede vlastní agendu, k níž patří i organizace vystoupení vysoce postavených politiků. Nedávno například vyvolal skandál a protesty referát jiného kontroverzního činitele z východní Evropy — polského prezidenta Andrzeje Dudy.

Kdo a proč tuto agendu vede by bylo zajímavé vědět a rozhodně by to mohlo vést k řazení faktů tak, aby dávaly věrohodný smysl. Tím nás sled poznámek vrací k úvodní otázce, která je daleko důležitější, než efemérní vystoupení jednoho politika, jehož uskutečněním či odvoláním se vpodstatě nic nemění. Jak ale vzdorovat svévoli posunů a nepřesných nebo i matoucích sdělení, které nám předestírají “news”, u nichž lze jen stěží rozeznat, zda jsou “fake” anebo “true”?

Právě oscilující hranice mezi nimi jsou onou kluzkou půdou, na níž jsme se ocitli a máme k dispozici jen nevelký inventář možností, jak této nejistotě čelit. Patří k nim pozorná četba a vnímavá úvaha: nabízí nám vypravěč kompetentní vhled do popisovaného děje, anebo jeho schematizaci, která nás má oblbnout? Často přitom nemáme možnost fakta sami ověřovat, musíme důvěřovat stylistice a tušené intenci, vůči těm bychom měli být obzvlášť vnímaví. A pokud cítíme či poznáme, že nás někdo vtahuje do své účelové hry, stačí takového vypravěče i jeho zřizovatele nebrat vážně, ignorovat je; případně věcně vystoupit proti jeho praktikám a upozornit na ně ostatní. Jinak se staneme tupými oběťmi něčích úmyslů, které ani neznáme.