Jak rozumět vysokým číslům, pokud se statisticky zkoumá podpora války v průzkumech ruského "veřejného" mínění ?
Přeje si opravdu drtivá většina Rusů, aby jejich armáda v zahraničí vraždila a terorizovala civilisty a vojáky, rabovala, mučila, znásilňovala a srovnávala celá města se zemí?
Kolik Rusů má radost z nezměrných hrůz, které způsobuje ruská armáda na území Ukrajiny?
O ruských průzkumech na toto téma připravil nedávno příspěvek pro Deník N Jan Moláček.

Při hledání odpovědí na jeho otázky jsem se pokusil zohlednit různé okolnosti, shrnuté zde pro jednoduchost do 15 bodů:

- ptát se v rámci výzkumu veřejného mínění na válku Rusů není totéž, jako ptát se na válku kohokoliv jiného v Evropě. V Rusku se totiž desítky let před i po konci sovětského systému, systematicky pěstuje veřejná i soukromá adorace války, především v souvislosti s druhou světovou, takzvanou velkou vlasteneckou válkou. Oficiální výklad války je nekritický a primitivní: nejde v něm o co možná věcné a důvěryhodné poznání vlastních dějin, ale o účelovou glorifikaci války, vítězství a geopolitického vlivu, kterého Stalin ve 40. letech dosáhl. Kult války provází už léta kult revanšismu: "možem povtoritˇ" -- můžeme to zopakovat, znělo nesčetněkrát opakované heslo militantních uskupení nejrůznějšího typu, dodnes euforicky inscenujících v různých podobách vztyčování sovětské vlajky na rozbombardovaném Reichstagu v Berlíně 30. dubna 1945 ve 22:40 hod. Tato vlajka jakoby učinila neviditelnými všechny temné stíny, kterými je lemovaná cesta stalinistické armády a společnosti k vítězství - spojenců - nad nacistickým Německem, počínaje paktem Ribbentrop - Molotov. Válka, vedená ruskou armádou, má lyričtější a dramatičtější podoby, ale zpochybňovat její nezbytnost mohou jen vlastizrádci, nebezpeční nepřátelé lidu, kteří patří do emigrace nebo do GULAGu. V lidovém povědomí je válka přinášením různých obětí ve jménu happyendu, jímž se ve výsledku - dříve nebo později - nezbytně pro Rusko stane.

- žádné z ruských válečných tažení posledních 80 let, ať šlo o druhou světovou, Afghánistán, Čečensko, Gruzii, Sýrii nebo Donbas, nebylo následně podrobeno veřejné kritické reflexi, která by je problematizovala v očích lidí, kteří nehledají samostatně pravdu o politických otázkách ze zdrojů alternativních státním médiím. O všech těchto válkách existují sice vysoce profesionální studie a přesvědčivé výklady, které ale zůstávají na okraji, v pomyslném undergroundu či samizdatu v porovnání se státním výkladem, který čím dál kompletněji ovládá veřejný prostor, školní osnovy a politiku. Vede-li Rusko válku, je to z ruského hlediska vždy jen pomalejší nebo rychlejší cesta k triumfálnímu vítězství, které se po jeho dosažení bude v předepsaných intervalech freneticky a povinně oslavovat.

- demografické aspekty relativně snadné ovladatelnosti ruské společnosti silou politické reklamy, výhrůžek, nepokrytých lží: ačkoliv po celém světě všude potkáváme velké množství rusky hovořících osob, do zahraničí ve skutečnosti cestuje jen zlomek obyvatelstva Ruska. Hranice jsou už přes 30 let otevřené, ale izolace Ruska je z demografického hlediska značná. Asi 5% všech zahraničních cest Rusů, a to je s odstupem nejvyšší číslo, vede do Turecka - to znamená pouze na pláž. Na druhém místě je Ruskem okupovaná Abcházie - tam jde také o dovolenou u moře. Do západoevropských zemí jako je Německo, Itálie nebo Španělsko, cestuje každoročně z Ruska kolem jednoho procenta občanů, přičemž jde o počty jednotlivých vycestování, takže vzhledem k častějším cestám mnoha osob je těch lidí ve skutečnosti ještě méně. Ve výsledku je ruský pohled na Rusko i na zahraničí snáze manipulovatelný a relativně izolovaný.

- slavná ruská socioložka Jelena Koněva mluví o "virtuálním vědomí" ruských občanek a občanů -- je to vědomí utvářené nikoliv na základě skutečnosti, ale propagandou. Skutečnost pro mnohé občany Ruska vytváří a supluje parta bezostyšných cyniků v diskusních klubech a zpravodajských agitkách prvního kanálu ruské televize. Diskusní klub v žádném případě neznamená diskusi představitelů různých názorů. Je to spíš překřikování různě radikálních stoupenců předem formulovaných dogmat.

- ideologie nenávisti Ruska k Západu a Západu k Rusku se posledních 15 let v Rusku utváří s cílevědomou intenzitou, která se podle mě v zahraničí s lehkomyslnou naivitou považovala za jakýsi verbální folklór. A to i poté, co prezident začal veřejně popírat samu existenci sousedního národa, disponujícího už 30 let mezinárodně uznanou státní suverenitou.

- od roku 2014 se v Rusku systematicky utvářel obraz zákeřné a Západem manipulované politické elity Ukrajiny, státu, smyslem jehož existence je podle tohoto výkladu sloužit prostřednictvím západních nepřátel Ruska k jeho oslabení a ohrožení. Stát, který byl "uměle" vytvořen, aby škodil Rusku, jak tato narcistická teorie tvrdí, nemá samozřejmě žádný "přirozený" nárok na existenci. Jeho zničení je vlastně osvobozením těch jeho obyvatel, kteří osvobozování přežijí, ať už na ukrajinském území, v zajetí nebo v převýchovných filtračních či jiných táborech na ruském území.

- "ukrajinský lid" se čím dál vyhrocenějšími formulacemi prohlašoval za specifickou součást ruského národa, což pro mnoho Rusů zní logicky -- tím spíš, že mnozí mají v Ukrajině příbuzné.

- další matoucí prvek v průzkumech veřejného mínění spočívá v tom, že se ruské propagandě podařilo vnutit svým konzumentům představu, že cílem "operace" je hájení zájmů ruských občanů Donbasu - nezapomeňme, jak válka začala: prohlášením samostatnosti dvou republik, které posledních 8 let de facto Rusko ovládalo. Tisíce mrtvých a bombardování po celé zemi se pak samozřejmě nevykládaly jako masívní válečná agrese, nýbrž jako nezbytná reakce na agresi ukrajinských nacistů podporovaných NATO. Za cíl operace, která byla establishmentem na počátku označena absurdními a libovolně interpretovatelnými záměry "denacifikace" a "demilitarizace", Rusové v průzkumech označovali - alespoň v prvních týdnech války - právě uznání samostatnosti Luhanské a Doněcké republiky. Čím déle válka trvá, tím méně lidé chápou její smysl a uchylují se k obecnému přání nějakého - samozřejmě ruského - vítězství.

- Jelena Koněva říká podle mě velmi trefně, že vítězství je ruskou emocionální drogou. Proto se opravdu mezi příznivci války natolik ujal znak Z, novodobý hákový kříž, jedním z jehož možných významů je ZA POBEDU - za vítězství. Dlouhodobou zjednodušující glorifikací vítězství ve válce, která se konala před 80 lety, drží propaganda ruskou společnost v narkotickém transu dodnes. Když se Jelena Koněva pokoušela ve výzkumu zohledňovat válečnou cenzuru v Rusku a strach lidí z trestního stíhání za diskreditaci ozbrojených sil, vyšlo jí, že "ve skutečnosti" si asi 50% respondentů přeje kapitulaci Ukrajiny. U zhruba 30% procent dotázaných, kteří se zdráhali odpovědět, zda "vojenskou operaci" podporují, sociologové podle jiných kritérií vyvodili, že ji nepodporují, ale bojí se to říct. Nazývají tento jev "koeficient cenzury".

- i proto, že vítězství se stalo závislostí, daří se tak dlouho podstatnou část společnosti "mobilizovat kolem praporu", což je termín politické sociologie (rally 'round the flag effect), který v roce 1970 zavedl Američan John Mueller.

- zároveň to vysvětluje i ospravedlňuje fašistické sklony společnosti jak je popsali teoretici fašismu Robert Paxton, Jason Stanley i jejich ruský popularizátor Vladislav Inozemcev, ředitel moskevského Centra pro výzkum postindustriální společnosti. Rusko po konci studené války, nebo dokonce už od jejího začátku trpí symptomy ponížení, role oběti, kterou je třeba kompenzovat vnější expanzí. K tomu je nezbytný kult vůdce, který slibuje národní "obnovu" -- zisk bývalé slávy a ztracených území -- Krym, Donbas, Ukrajinu...

- zjistit a "spočítat" názorový a emocionální mix v myslích 140 milionů lidí je utopický cíl a seriózní sociologové, obzvlášť pak ti, kteří pracují se statistikou a rádoby reprezentativními vzorky obyvatelstva, si to uvědomují. Koněva k tomu říká: přibližná znalost je lepší, než úplná neznalost...

- svobodná sociologie je v Rusku malý a riskantní obor: v posledních letech, a zejména pak v posledních týdnech, se míra svobody v ruských humanitních vědách radikálně snížila. Představitelé vládnoucí elity se stále otevřeněji kladně vyslovují k emigraci kriticky smýšlejících "zrádců", kteří v Rusku nejsou vítáni a skutečně po statisících ze země prchají. Situace, kdy opozičně naladěná konkurence vládnoucí moci je uvězněná, tak či onak umlčená, povražděná nebo vytlačená do zahraničí, kde se slévá s "vnějším nepřítelem" všeho druhu, je pro strůjce "suverénního Ruska" naprosto vyhovující a komfortní.

- a poslední, težko vyčíslitelná, ale důležitá okolnost, týkající se průzkumů veřejného mínění: tento import západní disciplíny předpokládá do značné míry homogenní společnost. Demoskopie se jako disciplína etablovala teprve po první světové válce. Bylo by zvláštní klást třeba v 18. století šlechticům, řeholníkům v klášterech, Židům a nevolníkům tytéž otázky ohledně nějaké války nebo zahraniční politiky státu, k němuž zrovna patří. Rusko je v tomto ohledu dodnes maximálně diversifikované či segregované. Nejde o běžnou sociální diferenciaci, která existuje v každé společnosti, ale o obrovské segmenty obyvatelstva, které jakoby žily na jiné planetě. A už po staletí se o všem, co se rozhodne v Moskvě nebo v Petěrburgu domnívají, že to tak asi musí být. V tomto duchu se vyjadřovaly i matky v Ukrajině padlých mladých ruských vojáků: "zřejmě se nedalo nic jiného dělat".

- odpor proti armádě, která v Evropě šíří smrt, sadismus, ničení a imperialismus, by měl být ještě rozhodnější a účinnější, než byl během posledních dvou měsíců. Ale neměl by se obracet proti všem Rusům, ačkoliv o nich průzkumy veřejného mínění podávají tak skličující obraz. To by byla čirá nespravedlnost. Vzpomeňme si, kolikrát v našich dějinách musela hrstka spravedlivých kompenzovat oportunismus většiny.