Nedávno (9. 2.) mě paní Barbora Tachecí pozvala do svého pořadu na stanici Český rozhlas Plus. Šlo hlavně o Ukrajinu. Nevím, jak to mají druzí, ale já po takových rozhovorech často mám dost nepříjemný pocit, že jsem neřekl, co jsem říct chtěl, a naopak v reakci na tu či onu otázku řekl, co jsem říkat nechtěl. A že to, co jsem říct chtěl a jakžtakž řekl, jsem v tu chvíli přímého přenosu dokázal zformulovat jenom částečně nebo neobratně.
Situace nyní nejenom zůstává aktuální a napjatá, nýbrž výrazně se vyostřila po ruském uznání samostatnosti dvou "lidových republik" na území Ukrajiny, kterému předcházel hodinový televizní projev ruského prezidenta, jehož celkový smysl spočíval v odmítnutí nároku Ukrajiny na samostatnou existenci a jinou politickou a "duchovní" orientaci, než jakou prosazuje ruské politické vedení. //Dodatek 25.02.2022: Ve čtvrtek 24. února pak Putin zahájil válku proti Ukrajině - vydal pokyn k ničení a dobývání ukrajinské infrastruktury bez ohledu na životy Ukrajinců.
Protože jsem se na rozhovor s Barborou Tachecí připravoval a nacházím se právě na pohostinském pobytu ve vídeňském institutu IWM, kde se Ukrajinou a mezinárodními vztahy zabývají na slovo vzatí odborníci (například Serhii Plokhii z Harvardu, vynikající analytik Ivan Krastev nebo známý historik Timothy Snyder), jejichž názorům tu naslouchám, rád bych zformuloval ještě pár postřehů, z nichž některé jsou možná samozřejmé a přinejmenším částečně opakují, co řekli jiní, ale snad je k prospěchu věci snažit se nastalou situaci pochopit z různých hledisek, v různých formulacích.
Rád bych k tomu dodal, že sice jsem schopen číst ukrajinsky a dlouhodobě se zajímám o ruskou kulturu, ale nemám ukončené vzdělání v oborech historie, politologie ani mezinárodního práva a ani v těchto oblastech profesně nepůsobím.

V médiích se už nějakou dobu množí konkrétní, ale navzájem odlišné scénáře ruského útoku, jehož cílem -- respektive jedním z cílů -- má být zničení prozápadní politické orientace Ukrajiny anebo alespoň její rozdělení. Ukrajinu v nynějších hranicích ruský establishment vnímá jako západní projekt "anti-Rusko", jak napsal Putin loni v létě ve svém eseji o údajné jednotě ruského a ukrajinského národa. Toto jeho vyprávění, které začíná v bájných dobách, kdy knížata přijímala křesťanství a budovala Kyjevskou Rus, je součástí narativu (vyprávěcího schématu), jímž se řídí celá nynější krize.
Heroické, obětavé a mírumilovné Rusko z Putinova příběhu je jednou ze složek následného kolektivního scénáře, jehož některé repliky píší agenti CIA, jiné předsedkyně Evropské komise, americký či francouzský prezident nebo německý kancléř, důstojníci Pentagonu, generální tajemníci NATO či Komunistické strany Číny atd.
Putinovi se zatím daří režírovat drama, do kterého obsadil vpodstatě všechny politické lídry světa. Kolem jejich výroků a rozhodnutí vzniká vzrušující šum dalších, vedlejších hlasů, které na jeviště pronikají jen jako zvukové a emoční vlny: to se ozývají méně významní politici, novináři, historici, demonstranti, akustické efekty sociálních sítí. Zatím se čeká, jak se děj vyvine dál, kdo co řekne nebo udělá -- a během čekání se jednotlivé postavy osočují, překřikují, vyhrožují si navzájem nebo se jedna druhé vysmívají, vedou dlouhé dialogy a ještě delší monology, vyzývají se ke klidu, vyjadřují svoje obavy a svá zklamání, svoje odhodlání, tvoří různé skupiny a konstelace, vytvářejí na jevišti nejrůznější mizanscény -- totiž prostorově pohybové kompozice hereckých akcí.
Bezpečnostní experti doporučují evakuaci cizinců a přerušení leteckého spojení. Ukrajinská ekonomika je pod extrémním tlakem, protože nestabilita je to nejhorší, co může ekonomiku potkat. I to je součást spontánně vznikajícího scénáře, který zatím kremelské produkční společnosti, která tuto reality show spustila, hraje do noty.
Jako vždy v podobných případech vzniká velká citlivost vůči jazyku a jeho možnostem, protože i v našem digitálním věku jsou to nakonec rétorické strategie, které dávají realitě ten či onen smysl. Proto ti, kdo dosavadní ruské manévry sledují s obavami a nevolí a nepovažují jejich cíl - zvýšení ruského vlivu na Ukrajině, neboli "obnovení rusko-ukrajinské jednoty" - za žádoucí, neradi slyší sousloví "ukrajinský konflikt". Tvrdí totiž, že slovo konflikt evokuje určitou reciprocitu konfrontace. Zatímco podle jejich názoru probíhá jednostranné ohrožení ukrajinské suverenity ze strany ruské armády, která na rozdíl od anexe Krymu, kdy jednala tajně a dlouho nepřiznávala, že tisíce jejích vojáků v uniformách bez insignií a vyzbrojených nejmodernější ruskou vojenskou technikou sotva mohou být místní lidovou domobranou proruských vlastenců v rámci vnitrostátní konfrontace, nyní shromáždila u ukrajinských hranic bezprecedentní množství vojáků vybavených útočnou technikou všeho druhu.
Kdo něco ví o teorii vyprávění, tomu nemůže uniknout, že celá politicky vypjatá situace se řídí mimo jiné různými vypravěčskými technikami a rétorickými, případně inscenačními prostředky. Čím vypjatější situace, tím důležitější se zdá být role jazyka, nejenom na úrovni jednotlivých výrazů -- například nepřátelství, bratrství, spojenectví, okupace, sféra vlivu, lid, bezpečnost... -- které samozřejmě různé strany chápou úplně odlišně, ačkoliv samy výrazy sugerují víceméně jednoznačnou sémantiku. Ale nad jednotlivými výrazy stojí celé vypravěčské struktury a také prostředky divadelního či performativního charakteru, které jazykové projevy různě formátují a uvádějí do chodu.
Z Putinova eseje vyplývá, že po staletí trvající blízké rusko-ukrajinské vztahy, na nichž se občané obou dnešních států skutečně (až na výjimky) shodují, narušil nejdříve Lenin tím, že uznal Ukrajinu jako entitu, a v postsovětském období pokus vágně definovaného "Západu" (především USA) o ovládnutí Ukrajiny.
Proevropské a proatlantické směřování země se v Kremlu chápe jako pokus NATO a "Západu" oslabit Rusko. Ukrajinci, kteří jsou stoupenci tohoto směřování, jsou v tomto příběhu záporní hrdinové, jsou považováni za klienty nebo oběti západní propagandy a "majdanu". (Мajdan je staré slovo turkického původu, znamená rovné náměstí, bazar, shromaždiště, v hospodě místo určené k hazardním hrám. "Euromajdan" se nazývají lidové protesty proti pozastavení přípravy podpisu Ukrajinsko-evropské asociační dohody s centrem v Kyjevě, vedly na přelomu let 2013/2014 k pádu proruské vlády, v období následné nestability ruské speciální jednotky obsadily Autonomní republiku Krym a město Sevastopol.)
Ruský establishment striktně odmítá připustit příklon ukrajinské politiky k evropským hodnotám jako výsledek autentického vývoje, opírajícího se o vůli - nadpoloviční - většiny Ukrajinek a Ukrajinců. Pozorovatelé k tomu dodávají, že naděje, vkládané na Ukrajině do spolupráce s NATO či členství v něm se radikálně zvýšily z iniciativy samotného Ruska - v souvislosti s anexí a válkou od roku 2014, v které zahynuly tisíce lidí.
Ruský establishment odmítá také tezi většiny renomovaných historiků, že tato inklinace k (západo)evropské civilizaci - při všech obtížích s definicí tohoto pojmu - vychází nejen z vývoje po rozpadu Sovětského svazu, nýbrž má kořeny sahající až do 16. století. Historická sounáležitost se západními politickými celky se podobně jako aktuální snahy o začlenění Ukrajiny do západních struktur v kremelské propagandě vykládá jako znásilnění cizími mocnostmi (hlavně Polskem, zatímco Rusko je mocností Ukrajincům "vlastní").
Je oprávněné označovat toto výkladové schéma za propagandu a konkurenční výkladová schémata za věcnou polemiku? Známý historik Timothy Snyder se domnívá, že k odpovědi na tuto otázku stačí analyzovat název Putinova eseje: O historické jednotě Rusů a Ukrajinců. Pokud prezident jaderné velmoci hovoří o jednotě země, v jejímž čele stojí, s obyvatelstvem sousedního státu na základě společných dějin nebo dějinných mýtů, jde o etnický nacionalismus a imperialismus, říká Snyder. Tuto jednotu esej postuluje tak, jako by mohl postulovat nárok na jakékoliv jiné území kteréhokoliv jiného státu na základě jiných historických křivd, sounáležitosti, společných hodnot, zájmů a kulturních či "duchovních" polí. Do očí bijícím paradoxem přitom je, že Putin pro svůj ruský etnický nacionalismus obsazuje do role hlavního nepřítele ukrajinský nacionalismus.
Osobně za jednu z nejvýmluvnějších replik eseje, který zakládá narativ boje o Ukrajinu a je partiturou nynější transkontinentální inscenace, považuju pasáž o Gogolovi: "Knihy Nikolaje Gogola, ruského vlastence a rodáka z Poltavské oblasti, jsou napsány v ruštině a jsou plné maloruských lidových výrazů a folklorních motivů. Jak je možné toto dědictví dělit mezi Rusko a Ukrajinu? A proč to dělat?," napsal ruský prezident. Pokud by k spletitým a v bezpočtu případů transnacionálním a mnohojazyčným jevům dějin i současnosti evropské a světové literatury podobným způsobem přistoupili i další politici a velitelé ozbrojených sil, může se beletrie stát doslova přes noc podnětem pro nejničivější revizi státních hranic, jakou lidstvo kdy zažilo.

Na území dnešní Ukrajiny panovala, jak známo dvě stě let Polsko-litevská unie (Království polské a Velkoknížectví litevské) a na konci 16. století se ustavila pravoslavná církev podřízená římskokatolickému papeži -- řeckokatolická církev (katolická církev byzantského obřadu, uniaté). Žádné "přirozené hranice" společného státu Rusů a Ukrajinců nikdy neexistovaly, dnešní Ukrajina nebo její jednotlivé části patřily v průběhu staletí ke 14 různým státním celkům. Další na řadě adeptů na harmonickou jednotu s Ruskem jsou Bělorusové, jejichž dnešní establishment současné Hře o trůny loajálně přitakává v obavě o udržení moci po nedávných brutálně potlačených domácích protestech po zfalšovaných volbách.
Jednota Rusů a Ukrajinců je teze, která sama o sobě není žádným zločinem. Ale jen do chvíle, kdy se nezačne zločiny legitimizovat. Nakolik byli sudetští Němci Němci? Nakolik němčina spojuje Němce a Rakušany? To nejsou nesmyslné otázky, ale jejich platnost se zásadně proměňuje ve chvíli, kdy se stanou podkladem pro zábor Sudet a anšlus Rakouska.
Ideál jednoty může dobře fungovat jako metafora v oblasti kulturní, duchovní, civilizační, a za určitých předpokladů i regionálně politické -- podobně jako jednota Evropanů, Slovanů, zemí visegrádské čtyřky nebo lidí mluvících v různých státech německy nebo maďarsky. Ačkoliv takové konstrukce vždy provází přinejmenším latentní virus xenofobie. Ale ve chvíli, kdy se na tomto základě někdo pokusí měnit násilím hranice nebo svobodně zvolené politické reprezentace, je definitivně po míru a příběh, plod obrazotvornosti přetavující pro svoje účely určitým způsobem empirickou realitu, začne zabíjet a ničit. Jak nedávno (28. ledna t.r.) připomněl ve Washington Post výše zmíněný Timothy Snyder: "Pokud si země mohou nárokovat jiné země na základě tisíciletých mýtů, moderní státní systém přestává existovat." Rétoriku ruské propagandy pak upřesnil následující formulací: "Politika, která začíná mýty o nevinnosti, je politikou, která končí výrony násilí. Propaganda ztrát má prosadit trvalou domněnku, že Rusko je obětí."
Tato rétorika Ruska jako oběti, která si do budoucna nenechá nic líbit, je skutečně leitmotivem probíhající mocenské hry, jejímž cílem je oslabit NATO a změnit rozložení politických sil v Evropě. Je kostrou vyprávění, které se nám předkládá buď k uvěření, a nebo k nedobrovolnému přiznání práva silnějšího -- tuto sílu demonstrují ruské zbraně, včetně zbraní jaderných, jichž se Ukrajina dobrovolně zřekla výměnou za bezpečnostní záruky v roce 1994, a statisíce ozbrojených mužů v bojové pohotovosti u rusko-ukrajinských hranic.
Hlubší interpretaci Putinova textu z loňského léta, který prý napsal opravdu sám během dlouhých týdnů izolace v době pandemie a jehož výtisk dostal údajně každý z více než sta (nebo dvou set) tisíc vojáků, kteří obklíčili Ukrajinu a čekají na další povely, se podle mě nevěnuje dostatečná pozornost. Nezávislá ruskojazyčná média otiskla výhrady historiků, kteří řadu výkladových postupů v textu považují za nesprávné, neudržitelné, zkreslené nebo lživé. To je koneckonců v historiografických sporech běžné. Autor textu ostatně není historik a ani se za něj nevydává, text neopatřil odkazy na prameny a necituje dosavadní výsledky bádání o zvoleném tématu. Proto by bylo namístě přistoupit k jiné interpretační strategii, která by nám pomohla vyznat se v tom, co se tu vlastně děje.
Zatím my laici můžeme právem mít dojem, že nám profesionálové z různých oborů nabízejí služby, které se přinejmenším zčásti míjejí cílem. Je sice možné, že relativně jednotná západní reakce, totiž částečně ozbrojená a rétoricky víceméně konzistentní solidarita s ukrajinským vedením odvrátila nebo časově posunula rychlou, brutální - patrně lokální (na východě země) - intervenci, která by přiblížila dosažení dlouhodobějších ruských zájmů (na prvním místě změny geopolitického uspořádání, totiž posílení ruského vlivu přinejmenším ve východní Evropě).
Přesto ale vzniká dojem, že se vede jakási autistická rozprava o mezinárodních smlouvách, demokracii, nedotknutelnosti státní suverenity a právech národů na sebeurčení (západní politici), která ale naráží u oponentů na nepochopení nebo dokonce arogantní opovržení. Všechny tyto vyprávěcí, argumentační linie se slévají do výše zmíněné, před našima vyděšenýma očima postupně psané inscenace na geopolitickém jevišti světa.
V Rusku, podobně jako v některých jiných nejrůzněji ideologicky orientovaných společenstvích, se šíří názor, že západní hodnoty jsou buď z podstaty chybné anebo pro Rusko nevhodné - od práv homosexuálů až po definici právního státu. Ve výsledku dosavadní diplomacie selhává, domnívá se historička a novinářka Anne Applebaum v článku pro The Atlantic z 13. února (Why the West’s Diplomacy With Russia Keeps Failing / Proč diplomacie Západu s Ruskem stále selhává?). Podobný názor zastává i Edward Lucas v The Times o den později: i podle něj Liz Truss a ostatní vyjednavači neříkají a hlavně nedělají nic, co by reálně ovlivnilo ruskou strategii, založenou na ultimátech a diverzních aktivitách namířených proti beztak nepříliš stabilní ukrajinské a euroatlantické jednotě. Západní politici tráví na jednáních s ruskými protějšky dlouhé hodiny posloucháním přednášek o zájmech, křivdách a požadavcích Ruska, z jednání odjíždějí s prázdnou. Svými návštěvami jen posilují pozice partnerů, kteří píší partituru té kompozice, jíž jsme všichni svědky. Výhrady protivníků zahrnují lehce do svého vlastního narativu a ve výsledku se subjektům opozičních replik vysmívají a ponižují je. Dialog němého s hluchým, řekl o jednání s britskou ministryní Liz Truss ruský ministr Lavrov -- jako by analyzoval divadelní hry Antona Pavloviče Čechova, a ne shrnoval rádoby věcnou poradu politiků.
Ruská logika působí na západní politiky jako nevypočitatelná síla sestávající z nepřetržitého řetězce účelových lží, propagandistických manipulací a zákeřných úmyslů. Pro takové vnímání existuje sice dostatek dokladů, ale její rámec je dost přehledný.
Ruský prezident v Mnichově roku 2007 vyhlásil válku světovému pořádku spravovanému USA ("svět o jednom pólu"). Na domácí politické scéně, z níž byli násilím odstraněni všichni jinak smýšlející, získal silovými prostředky a vzájemným ručením v rámci užší, ale dostatečně početné elity za pomoci nezměrné korupce dostatek podpory pro budování státu, který se nikomu v ničem nemusí a nebude podřizovat ani přizpůsobovat. Během zhruba deseti let byla drastickými, ale relativně úspornými metodami (k dnešnímu dni zhruba tisíc politických vězňů včetně jehovistů) zlikvidována vnitrostátní opozice, přepsána ústava a zajištěno formální zachování obsahově zcela znehodnoceného volebního systému, v němž už neexistuje nebezpečí, že by v nich mohl zvítězit někdo, kdo k tomu pořadatelem voleb nebyl předem vybrán. Taková jsou pravidla hry, takové jsou pokyny režie. Komu se to nelíbí v zahraničí, může si stanovit vlastní pravidla, neboť žijeme v pluralitním světě. Komu se to nelíbí uvnitř Ruska, může mlčet a myslet si svoje, nebo se odstěhovat, jako to udělaly už statisíce vzdělaných Rusů, roztroušených dnes doslova po celém světě a zdůvodňujících emigraci poměry ve své vlasti.
Zatím se v této hře, prostřednictvím tohoto narativu podařilo dosáhnout vpodstatě všeho, co bylo třeba k posílení ruského vlivu a vyvolání směsi strachu a respektu, tedy hodnot, které jsou na nejvyšších příčkách v hierarchii kvalit státu, řízeného podle vzoru KGB, jak to popsala Catherine Belton v nebývale přesně dokumenty podloženém výzkumu, jehož výsledky shrnula v bestselleru nazvaném Putin's People (Putinovi lidé).
Letos 4. února zveřejnil rakouský deník Der Kurier s Catherine Belton interview, v kterém na otázku ohledně plánů v souvislosti s Ukrajinou novinářka odpovídá zcela jasně: cílem je nová Jalta (Jaltská konference v únoru 1945 byla jedním ze setkání, při nichž Stalin, Roosevelt a Churchill rozhodovali o poválečném uspořádání Evropy). Není to prý její domněnka, ale citát výroku dobře informovaného, dříve vysoce postaveného spolupracovníka KGB, s nímž mluvila v roce 2011.
Proč má posun v uspořádání světa nastat právě nyní, pro mnohé takříkajíc zčistajasna? I pro to má paní Belton rozumné zdůvodnění: z ruského hlediska nebyl Západ ještě nikdy v 21. století tak slabý jako teď. Skutečně: Biden zpackal odsun z Afghánistánu a dalo se předpokládat, že jakákoliv jiná než verbální konfrontace pro něj bude nežádoucí, v EU panuje nejednota, Británie není už ani členem unie, Německo má vládu plnou vnitřních rozporů a protichůdných zájmů. Jediná dokola opakovaná reálná hrozba ze strany euroatlantických antagonistů jsou sankce, jimž se Rusko už dávno vysmívá, ačkoliv se proti nim pochopitelně výrazně ohrazuje.
Ukrajina je od roku 2014 každým rokem, ba každý měsíc lépe vyzbrojená. Jak dorůstají nové generace, stále ubývá obyvatel, kteří by se byli ochotni identifikovat s příběhem mírumilovné ruské lásky k Ukrajině, s dojemným příběhem jednoty Rusů a Ukrajinců od Kyjevské Rusi až dodnes, ohrožované jen kdysi Poláky, potom bolševiky, dnes Američany. V samotném Rusku ubývá obyvatel. Proč by se tedy s akcelerací zápletky a s nastoupením energické cesty k rozuzlení tohoto příběhu mělo dál otálet?
A jak budou jednotliví aktéři jednat dál? Uvidíme...