Ale jedno musím, i když nerad, přiznat. Pokud se na události na Ukrajině člověk dívá čistě technicky, tak to Rusové provádějí po všech stránkách dokonale.

Asi nikdo na světě by od nich nečekal takhle přesně provedenou a už dávno před Majdanem i Olympiádou připravenou akci. Pan Putin si znovu přečetl Machiavelliho, pochopil, že jediné, čím si může být u Evropy jistý, je pomalost, spočítal si, že Američanům se do toho naplno chtít nebude a vyložil si to jako slabost. A jeden je v politice vždycky rychlejší než handrkující se osmadvacítka prezidentů, obzvlášť, pokud má jasnou vizi. A tu pan Putin měl a má, i když tomu zpočátku věřil málokdo. Není to tak dlouho, co bylo absurdní vůbec uvažovat o tom, že by byl Krym ruský. A dnes? Prostě to tak je. Jenže svět se posunul jinam, Putinova akce (i když jakkoliv sofistikovaná) na nás zavanula dechem devatenáctého a hlavně toho příšerného dvacátého století. A co je absurdní dnes? Je dnes vůbec ještě nějaká představa absurdní? Ano...třeba ta, že právě tohle je začátkem Putinova konce, protože mu to podle mého názoru přináší ten druh obliby, který je založen hlavně na emocích a možná by se dal přirovnat i k zamilovanosti. Jenže zamilovanost po čase odezní, protože není k jídlu, nastoupí realita a najednou se ukáže, že to dobrodružství nejenom, že nebylo zadarmo, ale že bylo dražší, než si kdo uměl představit. A pak Putin padne, protože zamilovanost se často vede za ruku s nenávistí. Při hlasování o Krymu byl v té tleskající Dumě jeden poslanec proti. A právě on je první kapkou toho, co nakonec smete pana Putina i s panem Medvěděvem. No, v každém případě uvidíme a zřejmě se budeme ještě hodně divit...