Mám tři důvody, proč píši tento text.

První: máme teď všelijaká kulatá výročí. Při nich se oslavuje, volají se velká slova, jednoduše se „cucá pentle“. Myslím si však, že by se spíše měly při těchto příležitostech čistit stoly. Ne smetat pod ně minulost, jak se dnes oficiálně i „v lidu“ tak intenzivně činí. Tedy čistím stůl, i kvůli pár možná ruským trollíkům, možná českým trotlíkům, kteří se občas snaží v diskusích kolem mne vytvořit legendu o tom, jak jsem po sovětské okupaci vstoupil do KSČ, pak skrze tuto kolaborantskou stranu udělal nějakou kariéru, nato převlékl kabát a stal se kritikem „minulých časů“. Dost hnusná pomluva.

Tedy: jádro udání je pravdivé. Ušel jsem tu cestu tam a zase zpátky. Byť ještě pár hodin před tím, než jsem se na ni vydal, přišla by každému, kdo mě znal, jako naprostá nesmyslnost. Před srpnem 1968, v celém tom čase „pražského jara“ jsem se připojoval k zásadnímu heslu, že nechci pouze „demokratizaci“, ale „demokracii“. To jest: Pluralitu. Nejen de facto, rozrůzněnost názorů, ale de iure: rozprostřenost stran. Podepsal jsem snad všechny petice, které vyžadovaly legalizaci sociální demokracie, KAN, K231… „Socialismus s lidskou tváří“ pod ústavním vedením komunistické strany byl mi pokrytecky málo. Zvlášť při tom všem, co vycházelo o minulosti „vlády jedné strany“ najevo. Necítil jsem, že by komunisté měli k vedení mé země morální mandát.

Měl jsem to zakořeněno: členství v Pionýru jsem si doma doslova musel vybrečet až někdy v páté třídě, táta s mámou byli proti. Vzpomínám, jak jsem pak, konečně zařazen do rudošátkového kolektivu, přišel na sraz před prvomájovým průvodem. Odtamtud jsme samozřejmě rychle utekli a kdesi v Opletalově ulici, myslím, že to byl Pepík Šupita, kdo první serval šátek z krku a strčil si ho do kapsy. Možná, že už tam se začalo kdesi v duši rodit podvědomí podivných kompromisů a trapných švejkovských švindlů.

Když mi bylo třináct, schválili „socialistickou ústavu“. Hlava první, článek čtvrtý ústavně stvrzovaly vedoucí úlohu (rozuměj: diktaturu) KSČ. Jmenovali jsme se od té doby ČSSR. Tedy Československá socialistická republika. Tatínek přišel tehdy domů a položil mi otázku, co ta zkratka znamená. Odpověděl jsem dle oficiální verze, on se usmál a řekl: „Kdepak. Znamená to Československá sovětská republika. Už jsme jejich, hochu. Ústavně. Černě, vlastně rudě na bílém.“ Myslel tím, že hodně černě. Hodně rudě.

Když nám bylo sedmnáct, zeptal se mě můj spolužák a kamarád Vladimír V., jestli bych, pokud by „poslední bitva vzplála“ a došlo k válce idejí, šel bojovat na „naší“, tedy komunistické, socialistické straně. Hodně jsem tehdy přemýšlel, ale pak jsem mu řekl, že asi ne.

Takže asi tak jsem to měl tehdy vyřešeno.

A pak nás okupovali. Neumíte si představit, jaké to je, vidět člověka, jak běží, najednou se zastaví, jako by narazil do zdi. Padne. A je mrtvý.

Byl jsem zdeptaný bolestí ducha a vztekem těla. Mít zbraň, možná bych některého z Rusáků zabil. A dodnes bych netrpěl výčitkami svědomí. Taky proč? Byli to okupanti? Byli. Zabíjeli nás? Zabíjeli.

A pak přišla ta chvíle.

Hledal jsem v tom čase zahanbení, zuřivosti, bezmoci nějaké ukotvení. Sílu, která se jim postaví.

Nastala hvězdná hodina komunistické strany. Jediná v celé její historii. (Protinacistický komunistický odboj respektuji, ale směli se ho dopustit až po krachu Molotov-Ribbentropova paktu, když jim to Stalin povolil; takže ano, ale s výhradami.)

V tom srpnu ovšem na pár dnů (o tom, že důstojnost těch dnů bude mít jepičí život, jsem nestačil přemýšlet) vypadla alespoň část komunistů z role poslušných sovětských (velkoruských) slouhů, odhodila ponižující povinnosti kremelské páté kolony, odmítla být mužickou tu placenou (pochvalou a rubly), tu vyplácenou (nahajkou či šibenicí) filiálkou Moskvy a stala se plnohodnotným politickým a vlasteneckým subjektem. Už odkaz na mezinárodní právo v nočním prohlášení nejvyšších komunistů, odkaz, který do těch vět instaloval Zdeněk Mlynář, byl pro Moskvu ranou. Byla to emancipace. Tisíckrát silnější než fňukání, co že nám to „pobratimové“ provedli a jak že nám to ublížili. A než vysvětlování, že u nás žádná „kontrarevoluce nebyla“. Inu, byla. Stále víc jsme si uvědomovali, že nechceme být pohůnkem v „táboře socialismu a míru“, zlomeným v pase pod sovětským bagančetem, ale že chceme patřit do rozlehlého svobodného světa.

A pak 14. mimořádný sjezd. Pozoruhodný organizační výkon. A na něm některá otevřená vystoupení téměř už svobodně myslících lidí, ne ruských poddaných, ba otroků.

Jako by skutečně nad komunisty vzplála hvězda. Ale ne ta krvavá bodající rudá. Ta úplně obyčejná. Lidmi vytoužená kometa naděje zrození Něčeho.

A já, pitomec, na tu prchavou vlasatici hrdosti a občanskosti nasedl. Přesto, že mi moje maminka, žižkovská proletářka ze šesti dětí, vyrostlá v jedné „díře“ se záchodem a vodovodem na společné chodbě s dalšími dvěma partajemi, říkala: „Nevěř jim, za chvíli to budou zase stejní hajzlové…“ Ona, tak nabízející se kořist pro jejich lži, jim ve své prosté moudrosti nikdy neuvěřila. A já, tehdy nabubřele pyšný na svůj intelekt, naběhl jsem si jako idiot. Věřit jim… absurdní. Vždyť oni vždycky jen lhali. V zájmu Moskvy. Jenomže já tehdy doufal, „že v tomto světě stále existuje dobro, pane Frodo… a stojí za to o něj bojovat!“, jak řekl Samvěd Křepelka v Tolkienových Dvou věžích. Tak jsem se vydal oporu pro to dobro hledat. A to na to nejméně správné místo. Do samého Mordoru. Či jeho pražské filiálky.

Jistě jsem nebyl sám. Znám víc lidí, kteří se tak rozhodli. Zajímalo by mě, kolik takových asi bylo. A co po tom, kdy se to všechno zhroutilo, a kometa uhasla v roji mizících jisker, udělali a co prožili.

Mohl bych se ale kasat jistou výjimečností: byl jsem pravděpodobně jediný člověk, po kterém ve druhé polovině 20. století stříleli, když si nesl přihlášku do KSČ. Okupanti vyhlásili tehdy jakési „stanné právo“, výstrahu pro nás okupované, jak se máme chovat. Ten carský „ukaz“ byl napsán stejně „vytříbeným“ jazykem, jakým zněl první „bericht“ německého nadčlověka po 15. březnu 1939. „Šišli mišli, mi jsme přišly!“ a „vi po dvaadvacáté hodině nesmýte ven!!! Je totiž vodteďka naše, abi bilo jasno,“ napsali okupanti v šišlimišlině, o níž si mysleli, že je češtinou.

Já si tu bolševickou přihlášku nesl kolem půlnoci, z Vinohrad na Žižkov. Spravedlivě: nestříleli přímo po mně. Jejich svítící projektily vytvářely varovné převysoké paraboly a klepaly o vozovku daleko přede mnou. Přesto jsem ztratil nervy a přelezl zeď hřbitova v Želivského ulici. Prosmýkl jsem se do bezpečí před střelami sovětských (velkoruských) okupantů skrze hroby osvoboditelů z Rudé armády.

A pak jsem přišel na první schůzi: protože jsem v té době pracoval coby pomocný dělník-brigádník na žižkovském nádraží, patřil jsem do uliční organizace. Agitační středisko bylo v jakémsi suterénu. Páchlo to tam. Nevím, od čeho či od koho. Ale hnusně. To byl můj první pocit.

Pak jsem přišel ještě na jednu schůzi. Páchlo to pořád stejně. V tom suterénu tedy. Ale ten zápach začal táhnout až nahoru na chodník.

A začali si tam v tom prosmrádlém prostoru říkat, že vlastně na tom není zase až tak nic špatného, že Rusové přišli. Postupně došli k závěru, že udělali ti Moskviči vlastně dobře.

Přestal jsem tam potom docházet. Tak si mě povolali na obvodní výbor. Zprvu jsem si říkal, že se na ně vykašlu, že naše koexistence už stejně nebude mít dlouhého trvání. Ale rád si vyřizuji věci z očí do očí. Seděli tam dva chlápkové, co vypadali více méně jako somráci-dojížďáci, jak se říkalo žebrákům (i ženského rodu), kteří se vyskytovali v bufetech centra Prahy a ptali se hostů, zdali se na jejich talíři nenajde něco k dojedení. Dnes se zvou bezdomáči. (Byli i tehdy, byť někteří dnes říkají, že ne.) Mě se ti dva zeptali, zda se ve mně nenajde alespoň kousek souhlasu s okupací, že by ho s radostí schramstli. Řekl jsem, že ne. Řekli mi, že i komunistická strana Izraele uznala „vstup vojsk“ za oprávněný. Zeptal jsem se, která, že tam mají pro danou chvíli tři. Začali na mě křičet. Tak jsem odešel.

A nato vydali vyzvracené a zvrácené „Poučení z krizového vývoje“, brožuru o tom, že Kreml má právo nás okupovat a že udělal dobře. A který komunista se tomuto přikázání nepokloní, bude vyobcován.

Zašel jsem tedy ještě jednou tam do zasmrádlé nory, abych se vyptal, jak že to bude probíhat. Zrovna hlasovali o tom, že nějaký nebohý prastarý muž, který pro komunistickou stranu žil nerozumem i srdcem, by měl být vyloučen, protože při prověrce před komisí nedokázal obhájit svoje postoje k srpnu 1968. On sám nepřišel, jeho srdíčko to nějak špatně zvládalo, plakala v tom pachu jeho žena.

Členstvo bylo zviklané. Ale ten den přijímali mladou soudružku, asi tak v mém věku. Chlubila se, že zakládala Leninský svaz mladých (což byla banda horší než celý SSM, čistí „brežněvjugend“). A ta ke kauze onoho starého pána-soudruha řekla, že nelze váhat, nelze být smířliví, že to by stranu změkčilo. Že holt je třeba bolševická tvrdost, aby se v budoucnosti už nemohlo opakovat něco tak odporného jako „pražské jaro“.

Tak jsem zase odešel v půlce té kratochvíle, jíž říkali schůze, a koukal utéci před tím odérem. Ale on už se táhl vlastně skoro všude.

Pochopil jsem tehdy, že jsem ukrutně naletěl. Trapně. Do hloubky. Nezapomenutelně. Bylo mi jasné, že ta hvězdná hodina československých komunistů, okamžik, kdy vystoupili ze svého vlastního vlastizrádného stínu, kdy na pár dní přestali posluhovat a poklonkovat Kremlu, byl vlastně jejich jeden jediný velký omyl. A že skrze ten svůj omyl zase podvedli mnoho lidí.



Na chvíli zradili sebe samé a udělali dobré.

Svoji legitimaci jsem vložil do obálky a odeslal na jejich adresu.

A zatím lidé předstupovali před „prověrkové komise“, k oltáři oběti a zrady a přísahali na potupné a otupné „poučení“. Jako maličtí Miláškové Glumové přísahali Velkému Miláškovi, velkomožnému Sovětskému Velkoruskému: Stávali se opět jeho organickou součástí:



Nějak jsem pak tu normalizační dobu coby „vyloučený“, tedy občan ne zcela rovnoprávné kategorie, protloukl. Tu to šlo lépe. Jindy hůř. Kamarádi občas pomohli. Neříkám, že jsem se nedopustil kompromisů. I faulů sám na sebe. Všechny své přešlapy si velmi dobře pamatuji. Abych se ale nesebemrskal. Myslím, že ti, kteří se mnou tu dobu prožili, ví, že jsem se choval alespoň mírně nad průměr „normalizační mravnosti“. A jedno jsem si držel pevně: nikdy, ani náznakem jsem nepřijal okupaci své vlasti. Částí těch, kteří to udělali, opovrhuji. Ty, kteří se toho dopustili „z leknutí“, lituji. Vím, že se už tehdy styděli a dodnes stydí.

Nebyl jsem pražádný hrdina. Odmítnout nosit v kapse rudý průkaz vlastizrady nepovažuji za statečnost, ale za normálnost. Stateční byli jiní: disidenti, chartisté. Ti už šli vysoko nad rámec „občanské normality“. Ale psát o tom, to by byl jiný příběh.

Takže druhý důvod, proč jsem tohle napsal: Jsem asi stará škola, ale země se nemá zradit. Násilní okupanti se nemají vítat. Žádní okupanti.

Nikomu neberu jeho světový názor. Jeho ideologii. Pokud tedy není součástí myšlenkového konstruktu, který hlásá, že má právo brát mi můj pohled na svět. A nutí člověka objímat se s nějakými darebáky z Moskvy a říkat, že to bylo dobře, že sem vtrhli; to přijde mi už hnusné. A lidé, kteří se toho dopouštěli, měli by být alespoň podmínečně ostrakizováni; ne aby z nich dělali „hybatele státu“. Co víme, jak dále fungují jejich závazky tam na Východě? Nebyly mezi nimi vazby krve, kterou prolili, fakticky i obrazně, včetně krve toho kluka, který běžel u rozhlasu, pak se zastavil a byl mrtvý? A co ti, kteří se s nimi dnes dávají do holportu? Nejsou to takoví, jimž se říkávalo „spící agenti“? Kteří tu zůstali, aby čekali, až dostanou rozkaz z Lubjanky, když přijde šance.

A s tím souvisí i důvod třetí: cítím, že ona vlastizrada jako by už ztratila na své ohavnosti. Že je to vlastně jedno, kdo souhlasil s ponížením své země. Že nevadí, kdo se aktivně podílel na práci StB, organizace, jejímž zadáním bylo udávání a persekuce spoluobčanů, kteří měli jiný názor. Že kolaborace už vlastně není kolaborace. Působí to tak, že nebudeme od Velkorusů vyžadovat, aby se za svůj čin styděli, aby si ho věčně připomínali a říkali nám: „To už nikdy neuděláme! Můžete se spolehnout! Přísaháme!“ (Tak, jak po tom oprávněně voláme k Němcům a jak i oni činí.) Chování české politické „elity“ ve mně naopak vyvolává dojem, že kdyby to Kreml udělal znovu (ne snad přímo vojensky, ale jinými mocenskými pákami), že by jí to ani nevadilo. Že by je zase vítala vřelými polibky. A že bychom opět dostali k přísahání nějakou brožurku, jak je to dobře, že patříme znovu na Východ. Ostatně taky se obávám, že se co nevidět v zákonech a v Ústavě objeví nějaké padoušství, které bude zajišťovat větší autoritativní moc současnému establishmentu a ořezávat a omezovat svobody těch, kdož s ním nesouhlasí. To se při vazalském „rozšíření vztahů“ s Moskvou dá snadno naučit. A povšimněte si, jak naši současní vůdci uvažují podobně tomu, co píše Viktor Jerofejev ve své Encyklopedii ruské duše: „Ruská pravda spočívá ve schopnosti ospravedlnit cokoliv.“ Myslím, že tohle zdejším vládcům jde dobře.

A, bohužel, cítím, že to všechno je značné části, ne-li většině mých spoluobčanů, úplně jedno.



Prošel jsem si v životě mnoha cestami tam a zase zpátky. I touhle. Tak, jak jsem popsal. Aby bylo jasno. Teď už jsem hodně daleko na stezce, která vede Tam, odkud to zpátky jaksi nejde. Už nezměním někdejší směr, jímž jsem se vydal. Dokud budu dýchat, budu odmítat ty, kdož hledají jinou „cestu zpátky“. Ke kozákům, kteří budou pít z Vltavy. K vlastizradě. A budu opovrhovat těmi, kteří se snaží, aby se vymazala z naší paměti.




(Úvodní kapitola z knihy Aby bylo jasno)