neznám Vás, ani Vy neznáte mě. Proto se na Vás obracím takto veřejně. Dalším důvodem pro metodu „otevřeného dopisu“ je skutečnost, že Vám píši jako občan této země, tudíž by o tom měli ostatní občané vědět, ať už se mnou budou souhlasit či ne.

Meritum věci je: chci se Vám omluvit.

Vysvětlím proč: jsem pouze jednou desetimiliontinou zdejší populace, nicméně mám volební právo, čistý trestní rejstřík, pracuji, myslím, poctivě, platím daně, neplivu na chodník… Ještě bych dodal, že mám tuto zemi rád a pokládám ji za svoji vlast. Zdůrazňuji slova země a vlast. Ne už tak tento stát. Můj vztah k němu je totiž citově i rozumově velmi ambivalentní. Líbí se mi jeho demokratický systém (byť s některými drobnými výhradami), jeho ústava, doufal jsem v jeho proevropské a prozápadní směřování. I místní svoboda se mi hodnou dobu zamlouvala. Všechen nesporný šlendrián vnímal jsem jako daň. Coby povinnou dávku, která se odvádí historii, když něco hnusného odchází a něco nadějného vzniká. Vždycky se k přicházejícímu přimknou nějací darebáci, ať už političtí či ekonomičtí, kteří na tom „chtějí trhnout“. Buď majetek, nebo moc. Či obojí. To se však zpravidla časem urovná.

Grunt, vybudovaný rokem 1989 a nějaký čas po něm, zdál se mi být nadějný. Však nyní jako bych cítil, že obyčejné příživnické koněberky a handlíře nahrazují mnohem mazanější ničitelé onoho nadějného základu. Zvláštní osoby, jejichž cílem je rozebrat demokratický systém, nebo z něj učinit pouhou stafáž pro autoritativní moc a oligarchický byznys. Propachtovat si „moji“ a „naši“ zemi ve jménu „svého“ státu. O svobodu si otřít zahnojené boty. Za pomoci daleko důmyslnějších ekonomických a politických šíbrů, než byli ti veksláci, zelináři a šmelináři všeho druhu před sedmadvaceti lety. Také s vydatnou podporou deprivantů ze všech koutků společnosti.

Chci žít v zemi, která respektuje svoji ústavu, svá psaná i nepsaná pravidla, své zahraniční závazky, v zemi dostatečně sebevědomé a současně i přiměřeně pokorné. V zemi, v níž jsou kupříkladu ctěny výroky soudu.

Bohužel ony „zvláštní osoby“, zdá se, tyto hodnoty, tradice a zvyklosti, které má ctít každý občan a slušný člověk, skrze své postavení ve státě bourají. Ignorují je. Posmívají se jim.

Proto jsem se rozhodl omluvit se Vám. Stát Česká republika toho prostřednictvím své hlavy není mocen. Ani hlava prostřednictvím státu. Činím tak alespoň za desetimiliontinu své země. Stydím se už nyní za cestu, jíž se začíná vydávat tento stát. Nechci se v budoucnu hanbit za svou zemi, jíž se stále cítím být spoluvlastníkem, byť minoritním, a jejím stejně menšinovým služebníkem.

A také (genderoví bojovníci prominou), cítím zahanbení coby pětimiliontina (či jaký mi tu, chlápci, máme vlastně podíl) mužské části populace. Neboť ignorovat povinnost omluvy, nebyl-li jsem v právu, cítím jako jakési zbabělo-mazané „polomužíkovství“. Zvlášť s tak upachtěnými zdůvodněními. Muži to řešívali soubojem v zahradě bosých karmelitánů (viz: Tři mušketýři). Není koho vyzvat. Stát Česká republika neriskuje souboje. Dle mustru, který zde byl nastolen, nejspíš by se konaly pořád. Neboť lhát bez omluvy bude asi státně nastoleným trendem.

Navíc za zvlášť zavrženíhodné považuji odmítnutí omluvy dámě.

Proto, vážená paní Terezie Kaslová, přijměte moji omluvu alespoň za desetimiliontinu, potažmo pětimiliontinu mé vlasti. Omlouvám se za tyto lži o Vašem dědečkovi Ferdinandu Peroutkovi, jak byly řečeny:

1) napsal článek „Hitler je gentleman“;
2) byl autorem stati: „Nemůžeme-li zpívati s anděly, budeme výti s vlky“

Ani jedno z toho není pravda. Ještě jednou tedy: odpusťte.

Jak jistě chápete, činím tak nejen ze zdvořilosti a z úcty k zákonům a hodnotám, ale také z vlastní ješitnosti; nechci se budit studem nad tím, že jsem byť jen částečkou bezectného státu.

P. S. Vůči Vašemu dědečkovi mám jistě i mnohé výhrady, byť si ho stejně tak v mnohém nesmírně vážím. Toto není pražádná fascinace jím, jde mi v této kauze pouze o to, aby bylo jasno a pořádek ve věcech. Diskuse o čemkoliv a komkoliv nemá začínat lží.