Už v mládí jsem se marně snažil pochopit pozoruhodné sousloví komunistického ptydepe: „dělníci, rolníci a pracující inteligence“.

Především se dalo těžko dopátrat, co je opakem té „inteligence pracující“. Existuje „nepracující inteligence“?

A pak mi hlava nebrala, proč jsou inteligenti zařazeni až na konec socialistického pelotonu. Doma mě vždycky říkali, že si mám vážit chytrých a vzdělaných lidí. A to přesto, že tatínek i maminka byli dělníci dělnického a rolnického původu. Nicméně pociťovali úctu ke znalostem.

Pak jsem to pochopil: pracující inteligence je ta, která má stejný názor jako dělníci a rolníci, sjednocení v komunistické straně, a uznává, že nebýt oněch dělníků a rolníků, zašla by hlady, protože neumí házet lopatou – „houpat Tondu“, jak se u nás na Žižkově říkalo – a taky jí je cizí okopávat brambory.

Totéž se týkalo i umělců – umění muselo být pro lid. Aby je poctivě pracující (neboť umění není tak docela poctivá práce) pochopili, jinak je ten kumšt k ničemu. Hitlerovi „kulurtrégři“ tomu říkali „umění zvrhlé“, ale to je samozřejmě podobnost čistě náhodná. Termín „pracující umělci“ se nepoužíval, ale rozuměl se sám sebou. Když se dílo nelíbilo dělnické a rolnické třídě, byl to brak. Třeba takový komunista Picasso, kdo to kdy viděl, aby existoval obraz, na němž oko bylo na břiše? Tak to přece žádný pracující nemá.

V zásadě se to dalo shrnout do jediné věty: „Vzdělanci a umělci musí sloužit vítězům.“ Mít stejné názory jako oni. Oslavovat je svým dílem. Jinak jsou to zpátečničtí darebáci.

Myslel jsem si, že taková idiocie skončila. Mýlil jsem se. Máme ji zpátky.

Moji přátelé se se mnou léta hádali, že tzv. diskuse pod internetovými texty jsou jenom jakousi špinavou pěnou. Některé volby potvrdily, že tomu tak není. Pravdu jsem měl já. Je to hlas lidu, vox Dei.

Rektoři jsou příživníci. Studenti jsou pitomci, kterým havloidi vymyli hlavy. Umělci mají mlčet a nevyhlašovat veřejně svoje postoje, vždyť jsou jenom klauni, kteří mají bavit svatý Lid a jeho velesvatého Pána. Ostatně “když slyším slovo kultura, sahám po revolveru,“ pravil Goring. Vlastně měl pravdu.

Všechno jsou to parazité, kteří žijí z potu a krve dělného lidu. Nějak moc si začali vyskakovat. Bylo by asi dobře s nimi zatočit. Však: „Es kommt der Tag!“ „I na naší ulici bude svátek!“ Budou jenom poslušní „pracující inteligenti“ a poctiví umělci, kteří budou tvořit „pro lid a s lidem“.

Jen bych rád upozornil, že i tu lopatu musel někdo vymyslet. A vysvětlit těm, kteří do té doby hrabali rukama jako brouci, jak ji používat.