Od ledna 2016 se díky nekonečné moudrosti Ministerstva zdravotnictví i Ministerstva školství nesmí při výuce (a to ani na středních školách) používat při laboratorních pracích kyseliny a další „nebezpečné“ látky.

Ach ano, svět je opět lepším, laskavějším a pro život bezpečnějším místem.



Naše děti sice budou naší vinou vycházet ze škol ještě pitomější a pro život nepřipravenější..., ale ... vlastně ne. Vždyť je tady mnoho nových předmětů, které se musejí naučit: mediální výchova (jak se bránit útokům „těch špatných“ médií), spotřební výchova (jak odolávat komerci), výchova k multikulturalismu (jak naopak naslouchat „těm správným“ médiím) atd.

A až si ministerský úředník uvědomí, že hrozí našim dětem nebezpečí i při fyzikálních pokusech (například při měření hmotnosti nám může závaží spadnout na nohu a zlomit palec), pokusech biologických (mohu se říznout skalpelem), ba i při hodinách zpěvu (uzlíky na hlasivkách) bude najednou mnoho prostoru pro to, aby tyto nové, tak moc potřebné předměty byly ještě rozšířeny a obohaceny o další výdobytky evropského postmoderního humanismu.

Obávám se, že předmět „výchova ke kritickému myšlení a nadhledu“, ale zaveden nebude.

Ve skutečnosti jsem tomu rád, protože podle mého názoru „výchovy“ typu etika, výchova k toleranci, výchova k ekologickému způsobu života i (nikým nenavrhovaná) výchova ke kritickému myšlení by neměly být vyučovány jako jednotlivé „předměty“, ale měly by být v různé míře přirozenou a pokud možno nenásilnou a nenápadnou součástí všech předmětů. A hlavně by přirozenými nositeli a reprezentanty hodnot, které se v těchto předmětech vyjevují, měli být samotní učitelé... Že by utopie? Nemyslím, že nutně. Pro začátek by to chtělo třeba oslabit na čtvrtinu tok různých metodických pokynů shůry a zrušit sem tam nějaký úřad, jehož posláním je vymýšlet umělé problémy a pak je „řešit“... Samozřejmě zjednodušuji, ale to je na jinou úvahu, jinou diskusi.

Vraťme se k bohulibému činění našeho světa bezpečnějším. Patnáctiletým klackům, ale ani maturantům nestačí na výletě zakázat vstupovat libovolně do vozovky mezi projíždějící auta; je totiž potřeba jim před výletem i při výletě to několikrát opakovat (a nechat si to podepsat, abychom měli doklad, že jsme je podrobně a názorně varovali). A hlavně je třeba jim také vysvětlit, proč to nesmějí dělat (tedy, že by do nich mohlo auto narazit, což zřejmě do té doby nevěděli) a co by se jim mohlo stát (kdyby do nich to auto narazilo, což také do té doby nevěděli). A pokud by stejně neuposlechli, do vozovky mimo přechod vstoupili a auto do nich narazilo, tak za to podle jasnozřivosti nového Občanského zákoníku stejně můžete vy, protože jako starší a rozumnější jste „měli předvídat“, že vás adolescenti neuposlechnou... Měli jste „učinit opatření“. (Přivázat na provaz je ale nemůžete, to by zase bylo omezování osobní svobody a potlačování jejich důstojnosti.)

Téměř každá „pro naši bezpečnost“ absurdně se zpevňující norma a opatření, ať už v oblasti výchovy nebo používání elektrických spotřebičů či výživy (skladovat maso a vajíčka v jedné ledničce – jaká to hrůza!), z nás dělá větší a větší pitomce. Je jen otázkou času, kdy se bude muset v prodejnách ke krabičce sirek povinně přikládat leták varující před tím, že jejich škrtání může způsobit požár. Příběhy o vysouzených milionech dolarů kvůli tomu, že někdo nevěděl, že nelze sušit kočky v mikrovlnné troubě, nebo že vypít naráz litr rumu je nebezpečné, nám už neznějí jako smyšlené historky...

Měli bychom se konečně probudit z toho sladkého ochranářského snu. Svět ve skutečnosti nikdy nebyl, není a nebude bezpečným místem! A „život“, jak hezky zpívá skupina Chinaski, „je návykovej a někdy zabíjí“.

Je konečně nutné postavit se opět na vlastní nohy, přijmout k životu vlastní osobní zodpovědnost, naučit se odkrývat skutečná nebezpečí, čelit jim. Ano, stát nám musí pomáhat, proto si jej platíme. Ale jinak, než to dělá nyní, kdy zavírá oči před opravdovými problémy a řeší vymyšlené prkotiny: měl by podávat objektivní, ideologií a politickou korektností nepodbarvené informace o veškerém dění, abychom se na jejich základě měli možnost zodpovědně rozhodnout. A určit opravdu vážná nebezpečí a odlišit je od nebezpečí, která nedokážeme ovlivnit (tzv. vyšší moc) a od pseudonebezpečí, která nás jen rozptylují a jimiž jsme, zdá se mi, někdy i vědomě zaváděni. A měl by činit opatření tam, kde si je lidé na základě takového zodpovědného rozvržení závažnosti problémů opravdu objednají.

Pro začátek by ministr zdravotnictví alespoň mohl povinně každý druhý úřednický dekret opatřit výmluvnou a jasně viditelnou varovnou nálepkou: Ministr zdravotnictví varuje: blbost je nebezpečná a někdy zabíjí. To ale, obávám se, je opravdu utopie.