Dějiny vztahů Západu s Orientem se nesou ve znamení otázky, zda existují nějaké specifické hodnoty orientální, odlišné od hodnot západních. V koloniální éře panovalo přesvědčení, že demokracie jako výtvor západních dějin se nedá zavést všude, protože asijské a africké národy, které byly kolonizovány, jsou jiné než národy světového Západu. Takový názor podpíraly různé pojmy a koncepce, například orientální despotismus či asijský výrobní způsob.


Téma orientální specifiky se vrací s koncem koloniální éry a v návaznosti na zrod nových nezávislých států na asijských a afrických územích bývalých koloniálních říší. Tentokrát soudy o specifice nevycházejí ze Západu, nýbrž s ní operují domácí politické reprezentace v tzv. rozvojových zemích. Prosazují se ideologie specifického myšlení, které vycházejí z místních kultur a slouží k udržení pořádku. „Západní uvažování se nebude u nás praktikovat“, tvrdilo se, „protože my máme a vyznáváme jiné hodnoty než Západ“.

Je tak trochu ironií historie, že takové argumentování má původ v Evropě. Když se na konci 18. století pokoušela Francie vnutit ostatnímu světu zásady své revoluce, v Německu se nové hodnoty odmítaly ve jménu národní specifiky. Podobně se v 19. století bránili ruští slavjanofilové, mimo jiné Dostojevskij, proti liberální demokracii a to poukazováním na ruskou osobitost. Zpochybňování starého pořádku se nezastavilo na hranicích Evropy. Koloniální expanze exportovala evropské vnitřní napětí vyvolané kritikou starých pořádků do zatím podobným pokušením nedotčených oblastí světa.

V roce 1829 napsal Victor Hugo v předmluvě své knihy Orientales: „Za Ludvíka XIV. se helenizovalo. Nyní se orientalizuje“. Mínil tím kulturní hnutí, které se od 20. let 19. století snažilo oživit evropské umění podněty, které měly původ v cestování na Východ, v okouzlení Orientem a pramenily ze zájmu o orientální kultury. Vědecké poznávání orientálních kultur začalo ovšem podstatně dříve, v druhé polovině 17. století. Tehdy byly položeny základy k soustavnému bádání nad orientálními jazyky, k překladům textů a jejich kritickému vydávání. Na to reagovaly snahy vřadit orientální literární památky do světové literatury. Díky evropské orientalistice se tak vrací do světového kulturního dědictví kupříkladu pohádky Tisíce a jedné noci.

K orientalistice zaměřené zprvu na kulturu arabskou a perskou se následně přidává sinologie, bádání věnované Číně, jejím jazykům a kulturám. Tady měli průkopnické zásluhy jezuité, kteří do Číny přicházeli s úmyslem evangelizovat zdejší populaci. Na konci 18. století se rodí indologie. Na bádání o jazycích a literatuře navázaly pokusy sepsat dějiny celého světa na základě autentických pramenů, k nímž poznání orientálních jazyků otevírá cestu.

Intelektuální zájmy a orientalistické výzkumy se nedají oddělit od politických událostí doby. Až do počátku18. století panovala rovnováha mezi Západem a velkými říšemi na Východě, Osmanskou říší, říšemi Safíjovců v Íránu a Mughalů v severní Indii, Čínou, Japonskem. Od poloviny 18. století se rovnováha sil mění a Evropa začíná nad ostatními částmi světa dominovat. Zároveň se Evropou šíří myšlenka pokroku. Leč pokrok, to znamená pohyb, proces, který si žádá poměřování a tudíž vzniká potřeba nějakého bodu, k němž bude pokrok vztahován. A tímto bodem, nebo jinak řečeno „zrcadlem“, do něhož bude Evropa nahlížet, aby mohla konstatovat, že je lepší, krásnější a „pokrokovější“, se postupně začíná stávat Orient. Od roku 1750 se tak Evropané zvykli říkat: „To, co vidíme v Orientu, je obraz naší minulosti“. Záhy se z toho utvořil názor, že Evropa je budoucnost Orientu, čili zavede-li Západ na Východě svá pravidla, vrátí se Orient zpět do toku dějin a synchronizace vývoje světa bude obnovena nebo nastolena.

Orientalistická bádání přispěla k tomu, že Evropa znovu objevuje Indii a Čínu a tím se drolí přestava o smyslu nějaké civilizační mise Západu v Orientě. A také se ukazuje, že Evropa nebyla nikdy zcela odtržená od Asie, že na euroasijském kontinentu se čile obchodovalo, že se tu lidé setkávali a že se vzájemně nějak ovlivňovali. Oboustranná neznalost Západu a Orientu možná nebyla nikdy tak silná, jak se dnes zdá a tvrdí. Takový směr razí módní vlna v hospodářských dějinách, nesoucí představu „velké rozdílnosti“. Vyvolává to následně otázky typu proč Čína neprovedla svou průmyslovou revoluci? Lze tomu oponovat poukazem na méně zdůrazňované skutečnosti. Například, že Asie byla až do konce 18. století hlavní světovou dílnou. Anglie neovládla Indii, aby mohla exportovat. Učinila tak proto, aby se dostala k indickému zboží. Změna přišla až poté, kdy Manchester zničil indické přádelny. Leč v té době (okolo roku 1760) to byl jen úsvit a sotva kdo tušil, že dojde k průmyslové revoluci, tedy rozmachu strojové výroby a následně růstu potřeby surovin a území, kam exportovat.

Dnes roli stagnujícího kontinentu, zdá se, přebírá Evropa. Nikoliv však ve všech směrech. Evropská kultura je nadále silná a její přítomnost je cítit všude. Dělejme rozdíl mezi politickou a ekonomickou expanzí civilizací a jejich expanzí kulturní. Čína počínštila část Indonésie, aniž by měla potřebu ji ovládnout. Indie se rozšířila až k Indonésii, aniž by zemi dobyla. Pokud dnes ústřední výbor komunistické strany Číny zasedá nikoliv již nastojen do soukenných quasivojenských uniforem, nýbrž v západních oblecích a s kravatami, dá se tvrdit, že evropský příklad tam má vliv. Západní společnost nadále vytváří a určuje normy a snažit se je následně exportovat. Kupříkladu Evropa přestala pronásledovat homosexualitu a západní homosexuálové vyjadřují solidaritu s pronásledovanými homosexuály. Podobně to platí pro rovnoprávnost mužů a žen. Evropané žádají, aby se i ostatní kulturní zóny „přizpůsobily“.

Prodemokratické revoluce v arabském světě se dají chápat jako vítězství evropského či západního vzoru. Leč tak jednoznačné to v praxi není. Je třeba rozlišovat slova, projevy, výroky a stav společnosti. Demokracie předpokládá určitou úroveň společnosti. Pokud jsou společnosti patřičně rozvinuté, je zcela normální, že žádají po celém světě prakticky totéž. Ovšem společnost, která nedosáhuje jisté úrovně, nemůže mít demokracii. Pokaždé, kdy dochází ke sbližování se západní politickou zvyklostí, vzniká otázka, zda je to způsobeno nápodobou nebo synchronizací. Obdobné společnosti procházejí stejným vývojem a dosahují stejných výsledků ve více méně stejné chvíli. A také se střetávají se stejným typem odporu.

Nelze vyloučit ani časový posun. Před třiceti lety dosahovaly Latinská Amerika a arabský svět více méně stejnou úroveň rozvoje a jejich diktátorské režimy se příliš neodlišovaly. Přesto se v 80. letech 20. století se demokratizovala pouze Latinská Amerika, zatímco arabský svět zůstal stranou. Tento vývoj přirozeně nahrával představě o „arabské výlučnosti“. Dnes by se dalo tvrdit, že je šance tento rozdíl setřít. Leč evoluční synchronizaci je třeba vnímat jako komplexní celek, v němž vedle početnosti střední třídy nutno brát v úvahu stupeň gramotnosti (nebo naopak negramotnosti), kulturu, zda chybí či nechybí elity, apod.

Přirozenou starostí v souvislosti s arabským demokratickým hnutí je jeho zvratnost či nezvratnost. Kupříkladu demokratizace v Alžírsku rozjetá na přelomu 80. a 90. let se zablokovala občanskou válkou. Kromě ropných monarchií na ostře sledované dopravní cestě prvořadé světové suroviny jsou v arabském světě otevřeny všechny možnosti. Jeden z nejvíce sledovaných, diskutovaných a zároveň i zajímavých prvku „arabského jara“ je situace, v níž se ocitl islamismus. Dnes jsou jeho zastánci poprvé v pozici, že budou moci rozhodovat a své představy budou nuceni dávat dohromady s realitou.

Leč porovnávat se s realitou, to znamená přiznat si, že islám není k ničemu, když jde o to financovat třeba vzdělávání nebo vytvořit nějaký průmysl. Ostatně, islamistické myšlení je monolitní. V demokratickém prostředí se nutně začne islamistický blok drolit a jeho zastánci budou nuceni učit se demokratickému soupeření. Nemělo by se rovněž zapomenout, že „arabské jaro“ vytvořilo odkazový rámec nejméně na další tři desetiletí. Takový podnět, takový zážitek prožitý na vlastní kůži, lze sotva vymazat z paměti. Dvacetiletí Egypťané, kteří protestovali a manifestovali na káhirském náměstí Osvobození, mají před sebou alespoň čtyřicet let politického života. Jsou početně silní a všichni se nedají umlčet, uplatit nebo koupit.

Orientální specifika a především akcentování výlučnosti islámu, ať už se míní pozitivně (což je sklon některých příliš do svého oboru zahleděných orientalistů, utápějících se v detailech, neschopných přijímat a formulovat otázky doby a na ně odpovídat), nebo naopak negativně (což charakterizuje názor o islámu jako bezvýhradném zlu) dávají oporu obavám z islamizace Evropy a Západu. Soudí se, že muslimové tak učiní demografickým džihádem, tedy početně, nebo tím, že přesvědčí „užitečné idioty“, rozuměj snadno zneužitelné, naivní zastánce lidských práv a levicové odpůrce liberálního kapitalismu, o tom, že Evropu a její pozitivní kulturní dědictví může zachránit jako vzor pro jednání muslimské zanícení pro víru a mravnost a odpor vůči korupci a lichvářství.

Samozřejmě, že strach křesťanů Orientu a v Africe z muslimské agresivity a rozpínavosti je oprávněný a jejich obtížná situace musí být soustavně a hlasitě připomínána. V řadě případů jsou jako menšina mezi muslimy, zejména těmi horlivými, zcela bezbranní. Je tak snadné označit je v prostředí zpracovávaném půlstoletí propagandistickou antizápadní a protikoloniální mantrou za pátou kolonu cizí expanze. Leč arabské revolty překročily islám a arabský svět a otřásly všemi totalitními a autoritářskými režimy světa. I silná Čína dostala strach z arabského příkladu a na čínských internetových vyhledávačích byly zablokovány výrazy jako „vypadni“ (arab. irhal) nebo „jasmín“. Obsah těchto revolt je universální. Zdá se být pravděpodobné, že arabská oblast vstupuje do éry otevřených systémů, v nichž se napříště bude o moc soutěžit. Že to má ovšem zatím hodně daleko k americké ústavě, o tom není sporu.

Letitý antagonismus mezi Západem a Orientem není žádná ideologická floskule. Tato opozice se utváří v jistém historicky se měnícím rozložení světových sil. Je to třeba mít na paměti, i když se nám může zdá, že takový antagonismus mizí. Utváří se tím, že skrze takto formulovaný protiklad vymezujeme náš vztah k druhému. Západ potřeboval Orient jako něco jiného, aby se sám mohl chápat jako Západ, případně aby tak živil svůj pocit nadřazenosti. Orientální národy se zase formují opozicí k Západu a vymezováním postoje k západní modernosti. Po imperialismu, zrozeném na konci 18. století, a po globalizaci přichází dnes třetí historická fáze, universalizace. Ta vyvolává napětí v podobě jednak kultury ztrpklosti pěstované muslimským světem, jednak kultury odplaty hýbající světem asijským.

Universalizace postupuje zřetelně v oblasti kultury materiální. Kultura duchovní a intelektuální přitom výrazně zaostává a více než dopředu hledí častěji nazpět. V druhé polovině 21. století se naše planeta tak nejspíše stane svědkem světové nadvlády široké třídy, vyznačující se stejnými formami a způsoby spotřeby, stejnými materiálními touhami, bez ohledu na kulturní rozdíly.




P.S. K sepsání tohoto textu mne vedlo více důvodů. Jeden, silně osobní, bych si dovolil zmínit. Orientální ústav, k němuž mne po léta vázal odborný i lidský vztah, badatelská instituce s velkou tradicí, byl v rámci nedávno provedeného hloubkového hodnocení výkonnosti pracovišť České akademie věd označen nejnižší známkou mezi ústavy humanitních věd. Nemohl jsem tento tristní výsledek obejít bez povšimnutí a nereagovat na něj alespoň nepřímo nějakou vlastní variací na „orientální“ téma.

Příčin zmíněného neúspěchu je jistě více a na vině není jen a hlavně tak hrstka lidí, kteří tam dosud ještě pracují. Zásadním důvodem je krize orientalistiky obecně a té české zvláště. Nedaří se jí anebo nechce zařadit se do celosvětového vývoje bádání o mimoevropských oblastech a žije z podstaty a tradic. Dělá si většinou publikum sama, aniž by ji příliš zajímalo, čím společnost kolem a svět dneška žije a na co by měla podle odpovědně prováděného badatelského snažení a vědění reagovat, případně společnost připravovat. Zcela chybí mezioborová spolupráce a imperativ spojovat odborníky různých vědních zaměření za účelem rozšifrovat komplexní jevy současnosti jako kdyby pro orientalistiku neexistoval. O schopnosti aktivně využívat vědní erudici ke kultivaci veřejného mínění ani nemluvě.

Je smutné, že kdysi avantgardní a silný obor, nesený několika světově uznávanými veličinami mezi našimi československými vědci, přešlapuje dnes rozpačitě jako stydlivá Popelka. Samozřejmě, odhlédneme-li od trapných pokusů stávajícího vedení pracoviště svádět vinu na údajné osobní msty či zaujatosti a bránit se skrze soudy.