Literární bohatství arabské kultury se nachází ve spárech islamistických cenzorů. Ti brání tomu, aby svobodomyslnost v tomto pokladu obsažená, mohla mluvit k dnešnímu člověku v širší míře. Příběhy Tisíce a jedné noci, stará arabská poezie, ale i pojednání věnovaná lásce ve všech podobách duchovních i tělesných jsou náboženskými konzervativci zakazovaná a odmítána jako pravého islámu nedůstojná.


Soudobý islamismus vykládá a přepisuje podle své ideologické potřeby nejen dění minulá a současná. Zároveň vyřazuje z arabsko-muslimské kultury a tradice každý umělecký projev, který je příliš zahleděný do pozemské a lidské krásy, a kádruje jeho autory. Nezřídka vystačí s pouhým mlčením. Mladá generace nachází odpovědi na své otázky zpravidla v přítomnosti, kterou žije, vnímá, o níž slyší. Minulost a výpovědi předků, ležící v zaprášených regálech knihoven, ji zajímají málo. Není proto divu, že i o lásce a sexualitě zhusta uvažují podle vzorce náboženského konformismu, který diktuje, co se doma veřejně smí a co se nesmí, a zároveň sní o „svobodě“ ve velmi pokleslých podobách mimo Alláhův svět.

Navozuje to stav, který jsem v jednom z minulých textů nazval „sexuální mizérie“. Nevedla mne přitom kritika jedné kultury, nýbrž jsem jen pojmenoval sociálně psychologický jev. Dnes bych k tomu chtěl dodat, že je to jev navíc ovlivněný vzdělanostním deficitem mladých generací hlavně v arabo-muslimském světě. Znají jen velmi chatrně své vlastní tradice, nebo se podvolují zvyku dělat z vlastní kultury cosi jako folklor pro turisty. Přitom ve své kultuře mají poklady, které nedokáží vidět, uchopit a postarat se o ně. Utíkají pak od nich k něčemu, co nemůže být jiné než povrchní a efemérní, neboť to pulzuje výhradně v přítomném současí jako lehce přístupná a rafinovaně vlezlá mondializovaná superkultura.

Do onoho celku zakazovaných či opomíjených literárních skvostů patří i spis z počátku 13. století s názvem „Rozkoše srdce aneb co se nenajde v žádné jiné knize“ (Nuzhátu ´l-albáb fímá júdžadu fí kitábin). Autorem je Ahmad at-Tífáší, který žil v letech 1184 až 1253 v severní Africe. Hojně cestoval a potkal řadu velikánů tehdejšího světa. Zajímal se o drahé kameny, náboženství, poesii a záležitosti milování a lásky. Toto poslední, široké téma, pojednává v citovaném opusu s důsledností učence a s dovednou sdělností nadšeného znalce a vyznavače pozemských rozkoší.

Nad at-Tífášího textem se čtenář neubrání otázkám. Myslí to autor vážně nebo si dělá legraci? Je to zábava nebo instruktáž? Mluví tu nevinnost nebo chlípnost? Velmi pravděpodobně se tu potkává vše zmíněné dohromady. Leč tradiční rysy erotické literatury Orientu jako vznosná, vzletná vášnivost či rozverná jadrnost by přitom neměly překrýt skutečnost, že dotyčné dílo má významné místo v dějinách literatury. Až do jeho vzniku před osmi stoletími se o podobách lásky nemluvilo tak otevřeně, svobodně a zároveň s dokumentujícími příklady, odkazy a odvolávkami. A pak nelze nezmínit podíl autorova nadání a jeho literní dovednosti.

Aby však nedošlo hned z kraje k omylu, je třeba maličko odbočit. Ostýchavost, stydlivost, nebo jak se to dá nazvat, je v literatuře, stejně jako v umění obecně, pravidlem. Svoboda nazývat věci pravým jménem a pak především přímo se dotýkat čtenářské citlivosti, nebývá častá. Je třeba se nad tím pozastavovat, ba pohoršovat? Ano, když ostýchavost nebo nejčastěji odvolávání se na tento velký princip, neboť si nelze dovolit nazvat to přímo pokrytectvím, se používá k omezování nebo zastrašování menšinové části svobody, která se vzdor všemu prosazuje a přežívá. Cenzuru znají všechny epochy a všechny země. Arabský svět, který kdysi tak často vynikal na šťastných cestách erotologie, se cenzurování rovněž nevyhnul. Slavný egyptský spisovatel Táhá Husajn musel číst příběhy Tisíce a jedné noci potajmu, byť z vydání již značně proškrteného, a dnes tomu nebývá v řadě arabských zemí jinak. Není proto divu, že „Rozkoše srdce“ zůstávaly a zůstávají dodnes zasuty hluboko do zadních řad soukromých knihoven. Je to zapomenutí pokrytecké, leč nespravedlivé.
Autora vede ambice „sdělit vše“ o záležitostech lásky. V tom může být skryto riziko uklouznutí. Zvrácenost ve všech jejích formách se mu jeví jako přirozená součást milování. Je patrně prvním, kdo v dějinách literatury pojednává o homosexualitě, mužské i ženské, velmi detailně a široce, ač ve snaze zůstat dobrým muslimem, který je věrný učení islámského proroka, s ní nesouhlasí. Leč namísto toho, aby chtěl tuto „nemoc“ postihující milostné chování uvrhnout do klatby, se ji snaží porozumět. Má pochopení pro odlišnost jiných a přiznává ochotu tolerovat „zhýralé touhy“, což je v upjatém prostředí náboženského konformismu vzácné, pokud nikoliv přímo zakázané.

V úvodu kapitoly věnované homosexuálům upozorňuje: „Co se týče této kapitoly, věz čtenáři, že mnoho lidí z literárního prostředí se řadí ke kategorii homosexuálů, stejně jako je tomu v případě nemála těch, kteří zaujímají horní vrstvu společnosti. Mnozí z nich se k těmto praktikách uchylují nikoliv z potřeby lásky fyzické, nýbrž ze smyslu pro vybranost a vkus, majíce v hlavě především lásku k duchovnímu povznesení. Hledají v prvé řadě cvičení ducha, kouzlo favorizující rozmach intelektu, způsob, jak si cizelovat a tříbit pochopení pro druhého, bystrost a postřeh. Je to pro ně způsob, jak se odpoutat od primitivních pojmů, které o životě zpravidla mají běžní lidé“.

Lze říci jasněji, že v jistém společenském prostředí dané epochy, se homosexualita pěstovala jako vzácná květina či jako umění? Řadil se snad autor sám do kategorie těch tvůrců, kteří přiznávají, že jen těžko odolávají kouzlu „holobrádků“ ? Zdá se, že nikoliv a cituje korán: „Což nevidíš básníky, jak v každém údolí zmateně pobíhají a říkají to, co vůbec nekonají?“ (26; 225-226) Omezuje se tak jen na chybování či hřešení slovy. A je-li to vada, pak se na ní podepisuje „přestupek vycházející z poezie“. Neměl by být odsuzován, jak se to dělo nezřídka básníkům Orientu, kteří opěvovali kouzlo dívek a chlapců.

Autor se zjevně hlásí k antikonformismu. Ač nehodlá být buřičem, přesto s jistou ironií varuje své čtenáře, že jeho šťavnatá vyjádření, která neváhá dále opepřovat, jim možná vezmou chuť poslouchat moralizující vyprávěnky, které si po večerech povídají slušní lidé. Říká hezky: „Prosím Alláha, budíž veleben a pochválen, aby mě chránil překračovat hranice, které oddělují to, co je říkat dovoleno, od toho, co se zapovídá“, leč čile tyto hranice překračuje anebo musíme připustit, že tyto hranice bývaly kdysi značně pružné.
Neboť pro islám, což se patří připomínat, neplatilo ve všech jeho epochách zaujetí pro puritánství, k němuž se dnes naopak naplno přimyká. V dobách slávy, snad ještě do 17. století, se v muslimském světě tolerovalo čas od času svobodné myšlení, o kterém se tam dnes spíše jen sní. Takový vypravěč jako Abd ar-Rahmán al-Džawbarí, také ze 13. století, by zřejmě skončil ve spárech inkvizice a na hranici pro kacíře, pokud by měl tu smůlu a žil v té době na evropském Západě. Jeho soubor přidrzlých příběhů přitom vznikl na objednávku sultána z Mosulu.

Islám vyzdvihuje ctnostnost a žádá si respektovat pravidla, která určil a stanovil islámský prorok. Staví však vysoko rovněž i upřímnost v citech a jejich vyjadřování řečí a slovem. Stačí připomenout příběhy Tisíce a jedné noci, kde mnohdy „neznaboh“ postavený před soud, vybruslí ze šlamastyky šikovnou slovní vytáčkou. Pobavený soudce ho sice odsoudí, ale zároveň mu udělí milost. Neobvyklé souznění soudce a obviněného, vladaře a jeho poddaného, nebyl-li patřičně loajální k vrchnosti, leč projevil schopnost se z toho nějakou zábavnou povídačkou vykroutit, je projevem čehosi, co může být nazváno muslimská družnost. Tato kdysi dovedně praktikovaná zvyklost dokázala cizince okouzlit. Někdy z toho vzešel až obdiv k civilizaci, která přisuzovala výřečnosti a jazykové obratnosti mimořádnou sílu. Umění anekdotou či zábavnou a poučnou průpovídkou otupit vášně a zlobu občas krotilo i náboženské horlivce, kteří se cítili být povoláni přenášet „boží hněv“ do pozemského život a trestat v zastoupení Alláha lidské jedince.

Jak zřejmé, nejsou důvody nevynést znovu na denní světlo at-Tífášího text, který je tak široce vstřícný k mnohosti a rozmanitosti zálib a k zaujatostem lidské duše a konec konců i lidského těla. Rozkoše srdce, rozkoše těla. A především rozkoše pro intelekt, který nalezne na stránkách autorova textu to, po čem prahne. Koho zajímá věda, tomu se nabízí dobové poznatky arabského lékařství. Tehdejší medicínská praxe považovala některé sexuální projevy za nemoci. A tak autor uvádí, v čem spočívají, jak je rozpoznat a jak léčit.
Spokojeni mohou být i čtenáři, kteří nepostrádají smysl pro poezii. Každou z dvanácti kapitol sbírky využívá autor k tomu, aby mohl citovat a srovnávat výtvory nejlepších arabských básníků své doby i minulosti. Vychází z toho něco na způsob antologie arabské erotické poezie, mozaika stylů, nálad a jedinečných metafor.

Koho zajímají mravy a společenský život, najde u at-Tífášího bohatě příkladů. Zdá se, že skoro nic neuniklo jeho zvědavosti. Zavádí nás do mnoha rozmanitých prostředí a vrstev společnosti, do řady zemí a historických epoch. Přečetl toho nemálo a hodně poznal. Rozmanitostí obsahu a šíří záběru přesahují at-Tífášího „Rozkoše“ Káma-sútru a nebylo by namístě pokládat tento opus jen za její arabskou verzi. Není to totiž pouhý pokus sepsat vyčerpávající katalog milostných praktik a technik. Daleko více tu jde o vstupní bránu k tisíci a jednomu vyprávění, k tisíci a jednomu příběhu, které arabská představivost a fantazie v průběhu řady staletí vytvořily a poskládaly k tématu lásky a milování.

Náboženský konzervativismus, fundamentalismus a konformismus ve víře, libující v černo-bílém protikladu lidského a božského, nikdy „Rozkoše“ túniského mudrce nepochopily a pochopit nehodlaly. Svými zákazy a cenzurou dodnes zužují humánní poselství arabsko-islámské kulturní tradice. Nesou pak vinu na tom, že muslimské prostředí nepřestává promlouvat hlavně svými stíny a temnými stránkami. A to nejen navenek, ale i směrem dovnitř, neboť samotní muslimové, jak jsme bohužel nezřídka svědky, neznají nebo špatně a povrchně znají vlastní kulturní minulost, případně se o ni nezajímají nebo jim je lhostejná.

Okázale zbožný zastánce islamismu, který ve dne hlídá morálku, počestnost a ctnostnost souvěrců a po nocích šmíruje webové pornostránky, jak to výstižně líčí v románu Chicago egyptský spisovatel Alá´a al-Aswání, je typickou ilustrací prostředí, kterému se kultura omezila na zpola či zcela zaslepené náboženství. Islamistická dekulturace společnosti učí pokrytectví, lásku zbavuje lidskosti, krásy a poezie a ze sexuality dělá poklesk a svinstvo. To jsou smutné a zarmucující dopady toho, že islám zabředl do slepé uličky islamismu. Nutí zapomínat na kulturní poklady a poetické skvosty a trestá ty, kteří si dovolí je připomínat.