Škola v arabském světě se valně nestará o výchovu k občanství a k individuální občanské mravnosti. Následkem toho jsou arabští občané ve srovnání s občany jiných zemí světa daleko méně nezávislí v politickém a společenském smyslu a zůstávají názorově nesvobodní.

Zaostávání arabského školství v uvedeném směru odhalil výzkum prováděný v rámci výzkumů organizovaných World Values Survey Association. Výsledná data dovolují srovnávat přístupy k souboru hodnotových postojů v řadě zemí. Poslední zveřejněné závěry z výzkumů WASA, které opakovaně sledují hodnotové postoje v rámci arabsko-islámského světa, se týkají vazby úrovně školství a občanského myšlení ve dvanácti arabských zemí – Jordánska, Egypta, Palestiny, Libanonu, Iráku, Maroka, Alžírska, Túniska, Kataru, Jemenu, Kuvajtu a Libye. Kritický závěr na adresu arabského školství pak vzešel z porovnání stavu, který panuje v dotyčných arabských zemích, se situací ve více jak čtyř desítkách dalších zemí světa. Ukazuje se, že pokud mají arabské společnosti zájem více se otevřít a ekonomicky růst, potřebují potlačit ve svých vzdělávacích systémech tendence k nezdravé konformitě a pasivní poslušnosti.

Anketa poměřovala několik politicko-společenské kvality – vztah k demokracii, zájem se občansky angažovat, postoj k autoritě a k patriarchálním zvyklostem, které jsou živnou půdou diskriminace žen. Vycházelo se z obecné představy, že v bohatších a politicky otevřenějších státech sílí podpora demokracie a roste zájem a ochota občanů se veřejně angažovat. Naopak tam slábne slepá poslušnost před autoritami a klesají sympatie k patriarchálním „ctnostech“.

Ukázalo se, že arabské země při srovnání se státy se obdobnou úrovní hospodářského rozvoje občansky zoastávají. Arabské obyvatelstvo projevuje menší zájem o demokracii, občansky je méně aktivní, dává přednost autoritě a hlásí se výrazně k patriarchálním zvyklostem. Procentně vyjádřeno se rozdíly v názorech od ostatního světa na přibližně stejné ekonomické úrovni pohybují mezi 10% až 30%.

Kde se hledá příčina? Za prvé v převaze muslimů v arabské populaci, za druhé v autoritářských vládách a diktaturách, které určují ráz arabského světa v posledním více jak půlstoletí. Řada indicií navíc svědčí o tom, že vzdělávací systém má v arabském světě menší vliv na šíření občanskosti než v jiných částech planety. Zároveň se konstatuje, že dané podmínky jdou vstříc náboženské víře, která vykazuje obecně tendenci prosazovat a šířit konzervativismus. Nehledě na to, že stupeň religiosity, který je u Arabů značně vysoký, rozmach náboženského konzervativismu ulehčuje.

Nemalým dílem brzdí tendenci ke společenské a politické otevřenosti v arabských zemí školství a vzdělávání. Průkazná jsou data z anket zaměřených na segment populace s vyšším vzděláním. Absolventi universit v arabských zemích dávají o 14% méně najevo souhlas s demokracií než osoby s diplomem z universit v jiných zemích. Rozdíl se snižuje na 5% u lidí s maturitou. Podobně je tomu v případech dalších třech hodnotových postojů, na které směřovaly otázky ve zmíněném výzkumu. Odlišnosti v postojích ke společenským a politickým hodnotám, k názorové otevřenosti, občanskosti a politické pluralitě, jsou při srovnání arabských a ostatních zemí frapantní.

Způsob vzdělávání a školský systém zřejmě nepřispívají k růstu občanských postojů mezi obyvateli arabských zemí. Povstává doměnka, že školství daleko více slouží diktaturám a islámskému konzervativismu a využívá se jako nástroj indoktrinace pro uchování politického i společenského autoritářství. Přitom konzervativismus islámu a s ním jdoucí společenský konformismus a iracionální pověrčivost nutně nenesou hlavní díl viny. Povzbuzují ho a podporují podmínky a okolnosti, které vzešly z politického autoritářství a z narůstající bezradnosti vládnoucích elit kdysi nacionalisticky orientovaných.

V 60. letech minulého století se dekolonizované arabské státy vrhly na rozmach masového vzdělávání. Školství v arabském světě bylo dáno do služeb nacionalistických projektů. Leč státem řízená modernizace a monopartajní politické systémy nefungovaly podle plánu a zadání. Po centralizačně-nacionalistické fázi se přešlo k privatizaci a politický a společenský život ovlivňovala stále výrazněji represe. Násilí umlčovalo opozici a sloužilo k vyřizování účtů uvnitř vedoucích stran a vládnoucích elit. Absentující veřejnou morálku mělo zachránit náboženství. Do vzdělávacích programů byly vpuštěny náboženské a konzervativní názory. Zpočátku jako nástroj boje s levicovou, marxizující opozicí. Posléze se podpora náboženství stala prostředkem, kterým byly manipulovány islámské skupiny, směrované záměrně k vzájemným sporům a k soupeření o vliv a moc na jejich vlastní půdě.

Učebnice a školní příručky používané v arabském školství jsou zrcadlem šíření ideologických doktrín. Ve školách se všestranně praktikuje paměťové učení na úkor porozumění a rozboru naučeného. Přehnaný je důraz náboženskou tématiku a hodnotový rámec islámu. Individualita se nutí ustupovat a podřizovat se společné konformitě. Žáci a studenti nejsou motivováni zajímat se o věci obecné a zapojovat se nějakým způsobem do jejich řešení a zlepšování. Všechny tyto podoby vzdělávání směřují k prosazování a upevňování poslušnosti a odrazují pokusy zpochybňovat autoritářské projevy.

Řada nenáboženských režimů v arabském světě tak nese odpovědnost za islamizaci vzdělání. Zní to paradoxně, leč pravda je taková. Využívaly domácí kulturní zvláštnosti, tedy i islámské dědictví, s cílem ideologicky ovlivňovat a usměrnit názory lidí. Připomíná to poválečná léta v Československu, kdy si režim přivlastnil národní tradice a přetvářel je ke svému obrazu. Mnozí ze starších věkových skupin si asi vzpomenou na heslo z dílny Zdeňka Nejedlého: „Komunisté, dědici velkých tradic českého národa“.

Odsuzovat národní kulturu, kterou většina společnosti pokládá tak či onak za vlastní, nemůže být pro opozici nosným programem. Naopak připomínat, že autoritářské režimy záměrně blokují modernizaci vzdělávání, aby se zachránily a přežívaly, by snad odpůrce arabského autoritářství mohly mobilizovat snáze a lépe.

V arabském světě je bohužel cesta vpřed úzká. Sotva lze počítat s tím, že se stávající elity aktivně zapojí do hlubší reformy školství a vzdělávacích systémů. Mohly by tím ohrozit svou příští existenci. Další osudy arabských společností tedy zavisejí na odvaze zastánců občanské společnosti, stoupenců odluky náboženství od státu a sekularizace školy.

Najde se ovšem dostatečný počet aktérů změn, kteří budou schopni zásady moderního státu vůbec pochopit? Že nestačí jen volat: „Vypadněte!“ se mohli Arabové přesvědčit během svého „arabského jara“. A kdo pak bude mít odvahu prosazovat shodu na potřebě změny hodnot, na kterých spočívá arabské školství? Probojuje se cesta k praktikování principů demokratických kompromisů, prosadí se rovnost pohlaví, individuální rozmanitost proti vnucovanému konformismu?

Zůstává prozatím jen u těchto otazníků. Na postup směrem k naznačené perspektivě nejsou dnes vyhlídky nijak příznivé. A naděje? Ta zůstává při životě zásluhou několika málo statečných jedinců, spisovatelů a myslitelů, jakými jsou kupříkladu Kámil Daúd, Buʽalám Sansál či Abd al-Madžíd Šarfí.