Jacob Sullum - Teroristi - zabít, či nezabít?

Téměř deset let po událostech 11. září jsme se ještě pořád nedohodli, co si počít s lidmi podezřelými z terorismu. Měly by je věznit vojenské, nebo civilní úřady? Měli by být postaveni před soud, a pokud ano, jaký? Po letech vášnivé debaty nabízí prezident Obama řešení celého sporu jednou provždy – Co kdybychom je prostě pozabíjeli?

Minulý týden vypracoval zvláštní vyšetřovatel OSN Philip Alston zprávu o „cíleném zabíjení“, v němž hraje vláda Spojených států hlavní hvězdnou roli. Na základě opatření, která tajně přijal George W. Bush a Barrack Obama dále rozšířil, může CIA a Spojené velení zvláštních operací vyhledávat a zabíjet lidi, včetně amerických občanů, kteří jsou podezřelí z napojení na al-Kájdu nebo její spojence. Tyto vraždy, obvykle realizované prostřednictvím střel vypouštěných z bezpilotních letounů, nebezpečně zamlžují hranici mezi válkou a sumární popravou.

Jak Alston poznamenal, cílené zabíjení „je povoleno v ozbrojených konfliktech proti nepřátelským vojákům...nebo civilistům, kteří se přímo účastní bojových operací. Stále častěji je však uplatňováno daleko od jakékoli válečné zóny“ – například v zemích jako Jemen, kde přebývá americký islámský duchovní Anwar al-Awlakí, kterému prezident Obama podepsal ortel smrti.

Harold Koh, právní poradce amerického ministerstva zahraničí, tvrdí, že tyto útoky jsou v souladu s mezinárodním právem a americkým Zákonem o ozbrojených silách, přijatým těsně po útocích 11. září. „Spojené státy jsou ve stavu ozbrojeného konfliktu s al-Kájdou, Talibánem a souvisejícími silami,“ říká Koh. „Osoby, které se hlásí k těmto skupinám, jsou nepřátelé, a tudíž legitimní cíle.“

Narozdíl od konvenční války však tento „ozbrojený konflikt“ zuří na bojišti, jež obnáší celou zeměkouli, a proti Spojeným státům bojují „nepřátelé“, kteří nenosí uniformu a není snadné je rozeznat od nevinných. Pročež se Kohův na první pohled rozumný argument rovná tvrzení, že vláda má nezpochybnitelné právo zabít kohokoli kdekoli, pouze na základě vlastního uvážení.

O takové geografické působnosti tohoto bondovského povolení zabíjet se nejspíš nesnilo ani vladařům z pohádek, zvyklých na každého pokřikovat: „Budeš o hlavu kratší!“ Představte si, jak by se tvářili Američané, kdyby si nějaká cizí vláda osobovala právo zavraždit na ulici New Yorku každého, koho by označila za svého „nepřítele“.

Vzhledem k šokujícímu rozsahu pravomocí, které si nárokuje americký prezident, znějí ujištění jeho úředníků poněkud dutě. „To, zda bude daná osoba v dané lokaci označena k likvidaci,“ tvrdí Koh, „se bude posuzovat případ od případu, na základě stupně bezprostřednosti hrozby, suverenity daného státu a jeho ochoty a schopnosti toto riziko eliminovat.“ Čili v kostce řečeno – „prostě nám věřte“.

Loni v únoru ujistil tehdejší šéf zpravodajských služeb Dennis Blair Kongres, že „nezabíjíme lidi kvůli tomu, co říkají, nýbrž protože se účastní akcí, které představují hrozbu pro americké občany nebo se věnují činnostem, jež k těmto akcím vedou.“

Právě Awlakí je kupříkladu znám především svými buřičskými, leč ústavně chráněnými proslovy. Ovšem podle „důvěryhodného zdroje“, citovaného v dubnu v deníku The New York Times, „riziko, které Awlakí představuje pro tuto zemi, se již neomezuje jen na proslovy. Ten člověk už plánuje přímé akce.“

Ještě než uvěříte americkým činitelům, že chtějí Awlakího sprovodit ze světa nejen kvůli jeho antiamerickým tirádám, přečtěte si, jak úspěšní byli při prokazování viny „nepřátelům“ zadržovaným ve věznici v Guantanámu. Přestože důkazní břemeno je zde mnohem lehčí než u standardního trestního řízení, Americká unie občanských svobod uvádí, že „stát nebyl schopen prokázat oprávněnost vazby na Guantanámu 34 ze 48 zadržovaných osob, jejichž případ dosud projednaly federální soudy“.

Proti Awlakímu či ostatním „vysoce hodnotným cílům“ ale stát – naštěstí pro něj – žádné důkazy předložit nemusí, protože je nechce nikde věznit. Chce je jen docela obyčejně zabít.



Jacob Sullum je redaktorem amerického měsíčníku Reason.