Winston Churchill – hrdina, nebo zloduch?
Johann Hari: Winston Churchill – hrdina, nebo zloduch?
Winstona Churchilla si svět pamatuje za to, že Británii provedl jejím nejslavnějším obdobím. Co když ji ale vedl i v tom nejostudnějším?
Co když vedle burcování národa a nesmiřitelného postoje vůči nacismu byl také jedním nejhlasitějších zastánců doktríny o převaze bílých nad barevnými a vedle boje proti německým koncentračním táborům chtěl budovat své vlastní? Tato otázka se jako červená nit vine novým a znepokojivým Churchillovým životopisem z pera britského historika Richarda Toyeho a dokonce prosakuje i do Bílého domu.
George W. Bush měl na svém stole v Oválné pracovně mohutnou Churchillovu bustu jako symbol toho, že se ztotožňuje s Churchillovým hrdinským postojem vůči fašismu. Barack Obama ji poslal zpátky do Británie. Není těžké uhádnout proč – jeho keňský dědeček, Husajn Onjango Obama, byl za Churchillovy vlády dva roky vězněn bez soudního procesu a ve vězení mučen za to, že vzdoroval britskému koloniálnímu impériu.
Je možné nějak usmířit obě protikladné tváře? Žijeme snad dnes ve světě, který Churchill na jedné straně zachraňoval, a na druhé hyzdil?
Winston Churchill se narodil roku 1874 do Británie, která barvila světovou mapu imperiálním nachem, a daleké národy přitom utápěla v jejich vlastní krvi. Ve škole mu vyprávěli jednoduchý a snadno pochopitelný příběh – nadřazenější bílá rasa si podrobuje primitivní domorodce tmavé pleti a přináší jim výdobytky civilizace.
A tak mladý Winston při nejbližší možné příležitosti vyrazil do světa „užít si také trochu těch šviháckých válek proti barbarům“. V údolí Swat v dnešním Pákistánu jej na letmý okamžik zviklaly pochybnosti. Uvědomil si, že místní lidé bojují „proti přítomnosti britských vojáků ve své zemi“, stejně jako by bojovali Britové proti každému, kdo by napadl Albion. Slabá chvilka však brzy přešla a Churchill se utvrdil v přesvědčení, že jde jen o vyšinuté džihádisty, jejichž divokost je dána „silným primitivním sklonem k zabíjení“.
Radostně podnikal nájezdy a přepady, které po sobě nechávaly celá zpustošená údolí. Jednou napsal: „Postupovali jsme systematicky, vesnici po vesnici, a bořili domy, zasypávali studny, strhávali věže, káceli stinné stromy, pálili úrodu a prokopávali vodní nádrže v aktu odvetné destrukce.“ Později se svými zážitky nepokrytě chlubil. „Bylo to ještě předtím, než válka zdegenerovala. Jaká to radost, cválat na koňském hřbetě.“ Brzy poté odspěchal znovu dobýt Súdán, načež se chvástal, že osobně zastřelil nejméně tři „divochy“.
Mladý Churchill se vezl na vlně imperiálních zvěrstev, přičemž obhajoval všechny do jedné. Když se v Jižní Africe začaly budovat koncentrační tábory, napsal, že tyto působí„jen nezbytné minimum utrpení“. Nahnáno do nich bylo přinejmenším 115 000 lidí a 14 000 v nich zahynulo, ale Churchill se svěřil papíru o svém „pobouření nad tím, že káfirové (urážlivý výraz pro černé Afričany – pozn. překl.) střílejí po bílých“.
Když byl roku 1900 zvolen do Parlamentu, začal volat po dalších výbojích, jelikož věřil, že „árijské rase je souzeno triumfovat“. Ve 20. letech, ve funkci ministra války a později ministra pro záležitosti kolonií, nasadil proti irským republikánům nechvalně proslulé jednotky Black and Tans, a když se proti britské nadvládě v Iráku bouřili Kurdové, řekl: „Jednoznačně podporuji nasazení jedovatého plynu proti necivilizovaným pronárodům“ a „Rozséval bych živoucí hrůzu“.
Je samozřejmě snadné tyto historky odmítnout na základě toho, že v té době si něco podobného mysleli v Británii všichni. Na to však Toye podotýká, že to ve skutečnosti není pravda. I ve své době stál Churchill na tom nejzpupnějším a nejsurovějším konci politického spektra. Nejzřetelněji se to projevovalo v jeho postoji k Indii. Když Gándhí zahájil svou kampaň pasivního vzdoru, Churchill rozzuřeně prohlásil, že „by měl ležet se svázanýma rukama a nohama před branami Dillí a rozdupán obřím slonem s novým britským místokrálem na hřbetě.“ Později dodal: „Nenávidím Indy. Je to bestiální pronárod s bestiálním náboženstvím.“
A jeho nenávist i zabíjela. Jen jeden příklad za všechny – strašlivý hladomor, který roku 1943 vypukl v Bengálsku, způsobili sami Britové špatnou hospodářskou správou, jak později dokázal laureát Nobelovy ceny za ekonomii Amartya Sen. Churchill však ke zděšení svých kolegů hlásal, že si za to Indové mohou sami, protože „se množí jako králíci“ a dlouhé měsíce odmítal poskytnout Bengálsku jakoukoli pomoc. Statisíce lidí zemřely hladem.
Husajn Onjango Obama je mezi Churchillovými obětmi neobvyklý jen z jednoho důvodu – jeho příběh vyplaval z kalných vod historie zpět na světlo. Churchill byl přesvědčen, že keňská vrchovina, nejúrodnější oblast v zemi, má být vyhrazena bílým osadníkům a schválil odsun místních „káfirů“. Když příslušníci etnické skupiny Kikuyu za Churchillovy poválečné vlády rebelovali, britští vojáci jich asi 150 000 nahnali do internačních táborů, které později historička Caroline Elkinsová označila za „britské gulagy“. Obamův dědeček se z prožitých hrůz nikdy plně nezotavil.
To je tedy skutečný, temný Churchill. Nikoli však jediný. Byl to on, kdo si uvědomil nacistickou hrozbu mnohem dřív než samolibý a lhostejný britský establishment, a jeho mimořádné vůdcovské schopnosti byly možná klíčovým faktorem ve vítězství nad fašismem. Toye rozhodně není z těch otřesných pseudohistoriků, kteří staví Churchilla pomalu na roveň Hitlerovi.
Jak lze tedy obě Churchillovy tváře vysvětlit a usmířit? Byl jeho morální odpor vůči nacismu pouhou šarádou, která maskovala fakt, že jen bránil zájmy britského impéria proti rivalovi? Toye cituje Richarda B. Moora, amerického černošského aktivistu, který napsal: „Byla to nanejvýš vzácná a šťastná shoda náhod, že v této klíčové dějinné chvíli se zájmy britského impéria kryly se zájmy drtivé většiny lidstva“. Takové vysvětlení ale nestačí. Kdyby chtěl Churchill jen chránit britskou koloniální říši, zřejmě by s Hitlerem uzavřel nějakou dohodu. Kdepak, jeho nechuť vůči nacismu musela být větší, hlubší. Možná to byl násilník a rasista, instinktivně ale poznal, že v Evropě přišel k moci ještě větší gauner. A této vrásce na tváři historie možná dnes vděčíme za svou svobodu.
To je ten největší paradox Churchillova života. V rámci boje proti nacismu vyprodukoval jednu z nejbohatších a nejpoetičtějších próz na obranu demokracie a svobody. Možná přitom myslel jen na své bílé spoluobčany, ale jak napsal ghanský aktivista Kwame Nkrumah: „Všechna ta krásná a smělá slova, která se prostřednictvím rádia rozletěla do všech koutů světa, zapustila kořeny a začala růst i v zemích, pro něž nebyla určena“. Churchill se ještě dožil toho, jak demokraté napříč celým nesmírným impériem s ním bojují jeho vlastními texty plnými svobody a naděje.
Nakonec slova velkého a slavného Churchilla, který vzdoroval diktatuře, zcela zastínila slova krutého a omezeného Churchilla, který si chtěl podrobit všechny barevné národy světa. Skutečnost, že dnes žijeme v éře, kdy se svobodná a nezávislá Indie pomalu stává supervelmocí, kdy Británie je čím dál bledším stínem své dřívější slávy a kdy je vnuk „divošského“ Onjangy nejmocnějším mužem světa, je tím nejlepším výsměchem „zlému“ Churchillovi, a zároveň tím nejsladším, třebaže nezamýšleným, vítězstvím „dobrého“ Churchilla.
Johann Hari píše knižní recenze pro New York Times.
Winstona Churchilla si svět pamatuje za to, že Británii provedl jejím nejslavnějším obdobím. Co když ji ale vedl i v tom nejostudnějším?
Co když vedle burcování národa a nesmiřitelného postoje vůči nacismu byl také jedním nejhlasitějších zastánců doktríny o převaze bílých nad barevnými a vedle boje proti německým koncentračním táborům chtěl budovat své vlastní? Tato otázka se jako červená nit vine novým a znepokojivým Churchillovým životopisem z pera britského historika Richarda Toyeho a dokonce prosakuje i do Bílého domu.
George W. Bush měl na svém stole v Oválné pracovně mohutnou Churchillovu bustu jako symbol toho, že se ztotožňuje s Churchillovým hrdinským postojem vůči fašismu. Barack Obama ji poslal zpátky do Británie. Není těžké uhádnout proč – jeho keňský dědeček, Husajn Onjango Obama, byl za Churchillovy vlády dva roky vězněn bez soudního procesu a ve vězení mučen za to, že vzdoroval britskému koloniálnímu impériu.
Je možné nějak usmířit obě protikladné tváře? Žijeme snad dnes ve světě, který Churchill na jedné straně zachraňoval, a na druhé hyzdil?
Winston Churchill se narodil roku 1874 do Británie, která barvila světovou mapu imperiálním nachem, a daleké národy přitom utápěla v jejich vlastní krvi. Ve škole mu vyprávěli jednoduchý a snadno pochopitelný příběh – nadřazenější bílá rasa si podrobuje primitivní domorodce tmavé pleti a přináší jim výdobytky civilizace.
A tak mladý Winston při nejbližší možné příležitosti vyrazil do světa „užít si také trochu těch šviháckých válek proti barbarům“. V údolí Swat v dnešním Pákistánu jej na letmý okamžik zviklaly pochybnosti. Uvědomil si, že místní lidé bojují „proti přítomnosti britských vojáků ve své zemi“, stejně jako by bojovali Britové proti každému, kdo by napadl Albion. Slabá chvilka však brzy přešla a Churchill se utvrdil v přesvědčení, že jde jen o vyšinuté džihádisty, jejichž divokost je dána „silným primitivním sklonem k zabíjení“.
Radostně podnikal nájezdy a přepady, které po sobě nechávaly celá zpustošená údolí. Jednou napsal: „Postupovali jsme systematicky, vesnici po vesnici, a bořili domy, zasypávali studny, strhávali věže, káceli stinné stromy, pálili úrodu a prokopávali vodní nádrže v aktu odvetné destrukce.“ Později se svými zážitky nepokrytě chlubil. „Bylo to ještě předtím, než válka zdegenerovala. Jaká to radost, cválat na koňském hřbetě.“ Brzy poté odspěchal znovu dobýt Súdán, načež se chvástal, že osobně zastřelil nejméně tři „divochy“.
Mladý Churchill se vezl na vlně imperiálních zvěrstev, přičemž obhajoval všechny do jedné. Když se v Jižní Africe začaly budovat koncentrační tábory, napsal, že tyto působí„jen nezbytné minimum utrpení“. Nahnáno do nich bylo přinejmenším 115 000 lidí a 14 000 v nich zahynulo, ale Churchill se svěřil papíru o svém „pobouření nad tím, že káfirové (urážlivý výraz pro černé Afričany – pozn. překl.) střílejí po bílých“.
Když byl roku 1900 zvolen do Parlamentu, začal volat po dalších výbojích, jelikož věřil, že „árijské rase je souzeno triumfovat“. Ve 20. letech, ve funkci ministra války a později ministra pro záležitosti kolonií, nasadil proti irským republikánům nechvalně proslulé jednotky Black and Tans, a když se proti britské nadvládě v Iráku bouřili Kurdové, řekl: „Jednoznačně podporuji nasazení jedovatého plynu proti necivilizovaným pronárodům“ a „Rozséval bych živoucí hrůzu“.
Je samozřejmě snadné tyto historky odmítnout na základě toho, že v té době si něco podobného mysleli v Británii všichni. Na to však Toye podotýká, že to ve skutečnosti není pravda. I ve své době stál Churchill na tom nejzpupnějším a nejsurovějším konci politického spektra. Nejzřetelněji se to projevovalo v jeho postoji k Indii. Když Gándhí zahájil svou kampaň pasivního vzdoru, Churchill rozzuřeně prohlásil, že „by měl ležet se svázanýma rukama a nohama před branami Dillí a rozdupán obřím slonem s novým britským místokrálem na hřbetě.“ Později dodal: „Nenávidím Indy. Je to bestiální pronárod s bestiálním náboženstvím.“
A jeho nenávist i zabíjela. Jen jeden příklad za všechny – strašlivý hladomor, který roku 1943 vypukl v Bengálsku, způsobili sami Britové špatnou hospodářskou správou, jak později dokázal laureát Nobelovy ceny za ekonomii Amartya Sen. Churchill však ke zděšení svých kolegů hlásal, že si za to Indové mohou sami, protože „se množí jako králíci“ a dlouhé měsíce odmítal poskytnout Bengálsku jakoukoli pomoc. Statisíce lidí zemřely hladem.
Husajn Onjango Obama je mezi Churchillovými obětmi neobvyklý jen z jednoho důvodu – jeho příběh vyplaval z kalných vod historie zpět na světlo. Churchill byl přesvědčen, že keňská vrchovina, nejúrodnější oblast v zemi, má být vyhrazena bílým osadníkům a schválil odsun místních „káfirů“. Když příslušníci etnické skupiny Kikuyu za Churchillovy poválečné vlády rebelovali, britští vojáci jich asi 150 000 nahnali do internačních táborů, které později historička Caroline Elkinsová označila za „britské gulagy“. Obamův dědeček se z prožitých hrůz nikdy plně nezotavil.
To je tedy skutečný, temný Churchill. Nikoli však jediný. Byl to on, kdo si uvědomil nacistickou hrozbu mnohem dřív než samolibý a lhostejný britský establishment, a jeho mimořádné vůdcovské schopnosti byly možná klíčovým faktorem ve vítězství nad fašismem. Toye rozhodně není z těch otřesných pseudohistoriků, kteří staví Churchilla pomalu na roveň Hitlerovi.
Jak lze tedy obě Churchillovy tváře vysvětlit a usmířit? Byl jeho morální odpor vůči nacismu pouhou šarádou, která maskovala fakt, že jen bránil zájmy britského impéria proti rivalovi? Toye cituje Richarda B. Moora, amerického černošského aktivistu, který napsal: „Byla to nanejvýš vzácná a šťastná shoda náhod, že v této klíčové dějinné chvíli se zájmy britského impéria kryly se zájmy drtivé většiny lidstva“. Takové vysvětlení ale nestačí. Kdyby chtěl Churchill jen chránit britskou koloniální říši, zřejmě by s Hitlerem uzavřel nějakou dohodu. Kdepak, jeho nechuť vůči nacismu musela být větší, hlubší. Možná to byl násilník a rasista, instinktivně ale poznal, že v Evropě přišel k moci ještě větší gauner. A této vrásce na tváři historie možná dnes vděčíme za svou svobodu.
To je ten největší paradox Churchillova života. V rámci boje proti nacismu vyprodukoval jednu z nejbohatších a nejpoetičtějších próz na obranu demokracie a svobody. Možná přitom myslel jen na své bílé spoluobčany, ale jak napsal ghanský aktivista Kwame Nkrumah: „Všechna ta krásná a smělá slova, která se prostřednictvím rádia rozletěla do všech koutů světa, zapustila kořeny a začala růst i v zemích, pro něž nebyla určena“. Churchill se ještě dožil toho, jak demokraté napříč celým nesmírným impériem s ním bojují jeho vlastními texty plnými svobody a naděje.
Nakonec slova velkého a slavného Churchilla, který vzdoroval diktatuře, zcela zastínila slova krutého a omezeného Churchilla, který si chtěl podrobit všechny barevné národy světa. Skutečnost, že dnes žijeme v éře, kdy se svobodná a nezávislá Indie pomalu stává supervelmocí, kdy Británie je čím dál bledším stínem své dřívější slávy a kdy je vnuk „divošského“ Onjangy nejmocnějším mužem světa, je tím nejlepším výsměchem „zlému“ Churchillovi, a zároveň tím nejsladším, třebaže nezamýšleným, vítězstvím „dobrého“ Churchilla.
***
Johann Hari píše knižní recenze pro New York Times.