Glenn Greenwald - Jak stát tloustne z tragédií
Druhou lednovou sobotu, 8. ledna, postřelil v arizonském městě Tucson osamocený útočník 20 lidí, z toho šest smrtelně, včetně devítileté holčičky a soudce federálního soudu. K tragédii došlo na mítinku poslankyně Sněmovny reprezentantů Gabrielle Giffordsové, která byla zřejmě cílem útoku a kterou střelec zasáhl přímo do hlavy. Poslankyně Giffordsová však atentát zázračně přežila a v současné době je ve stabilizovaném stavu. Motiv činu zůstává neznámý.

Bývalý Clintonův poradce William Galston napsal k nedávným děsivým událostem v Arizoně článek, který dokonale ilustruje přesvědčení řady politiků, že na každou tragédii je třeba reagovat zavedením nových státních pravomocí a omezením dalších základních svobod. Hlavním důvodem arizonského masakru je podle něj skutečnost, že je příliš složité zavírat lidi do blázinců proti jejich vůli. Mohou prý za to „občanští libertariáni“, kteří se v 70. letech zasadili o reformy příslušných zákonů, takže dnes je možné nuceně umístit člověka do psychiatrické léčebny, jen pokud se u soudu prokáže, že je hrozbou pro ostatní.

Pověste ho vejš…

Galston tedy navrhuje, aby měli občané povinnost nahlásit úřadům – a to nejen policii a soudům, ale i školám a dalším relevantním institucím – každého, koho považují za duševně narušeného. Do blázince bychom prý navíc neměli zavírat jen ty, kdo jsou hrozbou pro ostatní, ale i všechny, kdo trpí „odtržeností od reality“. Galston článek uzavírá melodramatickými slovy: „Kolik jen masových vražd a atentátů ještě potřebujeme, než pochopíme, že současný hyperindividualismus a přemrštěný důraz na občanská práva v oblasti léčby duševně nemocných ohrožuje bezpečí naší společnosti a fungování naší demokracie?“

Jeho argumentace natolik přetéká pokřivenou logikou, že ani nevím, kde začít. Pan Galston to možná neví, ale hlavním důvodem zmiňovaných reforem bylo hrůzné, nelidské zacházení s duševně nemocnými – skutečnými i údajnými – v dřívějších psychiatrických léčebnách. I lidé trpící duševní poruchou, která neznamenala sebemenší riziko pro ostatní, byli zavírání do blázinců na celá léta i desetiletí a obrovská spousta lidí byla prohlášena za duševně nemocné jen proto, že se chovala zvláštně či nestandardně. Nemluvě o tom, že jako k mentálně narušeným se tehdejší společnost chovala i k homosexuálům.

Galston básní o 60. letech jako o nějakém Zlatém věku, kdy všichni „pomatenci“ seděli bezpečně zavření v blázinci a na ulicích panoval relativní klid a mír. Nic není dále od pravdy – politických atentátů tehdy bylo podstatně více než dnes (Martin Luther King, J. F. Kennedy, R. F. Kennedy, George Wallace, Malcolm X aj.), kdy je nucené umísťování do ústavů mnohem obtížnější, stejně jako bylo více případů vražd a jiného násilí.

Navíc Galston bez jakéhokoli důkazu tvrdí, že existuje významná souvislost mezi duševní poruchou a násilím, ale pravda je opět přesně opačná. Podle dostupných statistik existuje zhruba třikrát vyšší pravděpodobnost, že vás zabije blesk než cizí člověk trpící schizofrenií jako onen nedávný arizonský střelec.

Galston by tedy všechny schizofreniky nejraději pozavíral do blázince. Společenská újma plynoucí z preventivního zavírání tisíců a tisíců lidí, kteří se ničeho nedopustili, však natolik přesahuje újmu plynoucí z jednoho atentátu za 20 let, že přemrštěnost jeho návrhu přímo bije do očí.

Spoutaná svoboda

Celá tragédie však ilustruje jeden hlubší trend. Galston se znovu dopouští toho, čeho americká politická třída dopouští po každé velké tragédii – okamžitě se snaží využít společenského traumatu a zjitřených emocí k prosazení zbrusu nových restrikcí základních svobod a další várky státních pravomocí. Z událostí 11. září se zrodil Vlastenecký zákon (Patriot Act), všudypřítomný policejní stát, velkoplošné špehování amerických občanů bez soudního příkazu, mučení válečných zajatců, nezákonné unášení a mučení lidí podezřelých z terorismu a nakonec vpád do Iráku. Vysokoprofilové, brutální zločiny vedly k zákonům jako „třikrát a dost“ a minimálním trestním sazbám, díky nimž dnes mají Spojené státy nejpočetnější vězeňskou populaci na světě.

A když se takzvaný „trenýrkový terorista“ pokusil na Vánoce roku 2009 odpálit letadlo nad Detroitem, okamžitě se ozvalo volání ze všech stran – včetně Ministerstva spravedlnosti – po rozvolnění takzvaných Miranda rights (policie musí obviněnému přečíst jeho práva a informovat jej, z čeho je obviněn), zrušení práva být předveden před soudce a dokonce i odebrání veškerých práv všem, včetně amerických občanů, kdo by byli zatčeni na půdě Spojených států a obviněni z terorismu. To vše kvůli jediné nebezpečné epizodě. Z každé podobné události stát tloustne novými pravomocemi a zákony, zatímco práva občanů a občanské společnosti ztrácejí na váze – nikdy naopak.

V samotném jádru tohoto uvažování leží neukojitelná touha po jedné krásné iluzi – absolutní bezpečnosti. Kdykoli dojde k nějaké tragédii, lidé jako William Galston nás poučují, že kdyby měl stát víc pravomocí, nic takového by se nemohlo stát. To je však argumentace desetiletého dítěte. I kdybychom stvořili totální policejní stát, zločiny typu arizonského masakru by se děly dál.

Cena za svobodu

V komunitě či společnosti o milionech členů se vždy najdou tací, kdo budou páchat násilí. Ano, zločiny jako arizonský masakr si vybírají strašlivou daň. Galston a jemu podobní si ale zřejmě neuvědomují, že represivní státní režim, po kterém tak touží, má také svou odvrácenou tvář – velmi temnou odvrácenou tvář.

Existence zločinnosti a násilí je cena, kterou platíme za svou svobodu. Žádné občanské právo není zadarmo. Cenou za svobodu projevu je to, že jsme někdy nuceni poslouchat bigotní, rasistické či jinak toxické řeči. Cenou za svobodu tisku je otupující komerční i politická propaganda, která se na nás řine z velkých masmédií. A cenou za to, že nám nemohou policisté vtrhnout do domu bez soudního příkazu a že nás nemohou vsadit za mříže bez soudního procesu, je zvýšený výskyt zločinnosti a násilí.

Základními stavebními kameny všech moderních demokracií je vysoká nedůvěra k jednostranné státní moci, víra v systém vah, protivah a pojistek a především moudré poznání, že absolutní bezpečí je nebezpečným přeludem.



Glenn Greenwald je ústavní právník a komentátor levicového internetového deníku Salon.

Přeloženo pro Finmag