Možná jste také zaznamenali, že několik předních českých intelektuálů předložilo kandidátům na nového předsedu sociální demokracie 10 otázek a vyzvalo je k odpovědi.

Lidé jako pan Bělohradský, pan Hořejší nebo pan Keller rozhodně patří k elitě národa, velmi rád je čtu a vážím si jich. Navíc jsou zjevně nakloněni sociální demokracii a mají zájem na tom, aby u nás mělo sociálnědemokratické hnutí budoucnost. Ergo tisíceré díky za každý podobný počin.

Kdo zmíněné autory aspoň trošku zná, možná ví, že ve svých textech i veřejných vystoupeních českou sociální demokracii – řečeno sportovní terminologií – tlačí očima doleva. Silně doleva. A to je naprosto v pořádku. Strana, která pomýšlí na třicetiprocentní a lepší volební výsledky, holt musí být „stranou velkého stanu“ a jako taková musí umět ubytovat řadu různých světonázorů a platforem.

Já sice nejsem přední český intelektuál ani jiný prominent, a nekandiduji ani na předsedu ČSSD, ale přesto bych rád autorům dotazníku odpověděl po svém. Za, řekněme, centristickou platformu. Jako řadový člen ČSSD, muž, věk 33 let.

Na levější části stranického spektra zřejmě vzbudím nemalé vášně, ale to je také v pořádku. Spory mezi vzdálenými názorovými okraji jsou běžné ve všech sociálních demokraciích napříč Evropou, a pokud nepřerostou ve snahy o rozštěpení strany a oslabení všech zúčastněných, jsou i zdravé.

Jen malý dodatek – otázky jsou bohužel tak obsáhlé a šíré, že seriozní, vyčerpávající odpověď na každou jednu z nich by zabrala celý blog, který by stejně nikdo nečetl. Zvolil jsem tudíž trochu lidovější, zkratkovitou formu a vybral jen několik z nich, snad těch nejzajímavějších.



Sociální demokracie, nejenom v České republice, se v době ekonomické krize ocitla v defenzivě. Proč tomu tak podle vás je a co musí sociální demokracie na evropské úrovni i u nás udělat, aby zatlačila do defenzivy pravicové strany, které vesměs nabízejí neoliberální agendu?

Sociálnědemokratická, středolevá filozofie dostává v posledních letech opravdu na frak. V rozličných volbách a v celoevropském měřítku. Těžko říct, jestli jde o trend, můj skromný názor zní, že za to může především krize a že rozhodně není nutno malovat čerta na zeď.

Nejsilnějším volebním blokem je s přehledem střední třída a ta, jak známo, má hluboce zakořeněnou nechuť ke dluhu. Fenomén všeobecné zadluženosti sice existuje už pár desítek let, ovšem krize jej vynesla do popředí, mnohokrát zvětšila a dvakrát podtrhla zvýrazňovacím fixem. Privatizace zisků, socializace ztrát a tak dále. A přestože levice pochopitelně nemá patent na zadlužování, pravicové strany lidi nějakým způsobem přesvědčily, že má. Šikovně využily krize a vylíčily se jako světlá strana Síly, která skoncuje s rozhazovačností (všichni přece víme, že levice = dluh, no ne?) a nastolí znovu fiskální řád a disciplínu. Potlesk pro PR mágy a gratulace ke krátkodechému vítězství.

A ještě trochu k neoliberalismu – to slovo nemám rád. Jednak, možná mimoděk, shazuje liberalismus, což je ušlechtilá filozofie, a jednak nevím, co znamená. Zdá se mi, že každý jej užívá po svém. Ve vyspělém světě se uplatňuje syntéza ekonomie neoklasické a neokeynesiánské. Školu neoliberální ekonomie nezná. Možná to má být nové synonymu pro „pravicovou politiku“ či obecně pro „něco špatného“. Nemyslím, že je to slovo smysluplné, ani užitečné. Když politik slibuje nižší daně pro bohaté a nižší dávky pro chudé, není neoliberál, ale pravičák. Když krade ve velkém, není neoliberál, ale korupčník a zloděj. Pokud někdo tvrdí, že trh vyřeší vše, tak je to omezenec. Není třeba vymýšlet nové intelektuální nálepky pro korupčníky, zloděje a omezence. Ty staré sedí líp.

Sociálně demokratické strany v 80. letech minulého století pod heslem modernizace opustily reformismus jako postoj ke kapitalistickému systému a nahradily ho konformismem. Je návrat k reformismu možný, a pokud ano, jak? Má být součástí případných „reforem“ nabídnutých sociální demokracií přehodnocení sociálního státu? Pokud ano, v jakém směru?

„Vrátit“ se k reformismu podle mého nelze. Levice to, oč kdysi usilovala, také dotáhla do konce. Víceméně. Ochrana a práva zaměstnanců, sociální síť, všeobecný přístup ke školství, zdravotnictví. K reformismu se podle mého nelze vrátit, je ale k němu možné pokročit. Demokratické středolevé strany si musejí najít nová témata, nové problémy, které je třeba řešit. Nebál bych se, že nám někdy dojdou.

Přehodnocení role sociálního státu je rozhodně jedním z těch největších. Osobně bych ale přehodnocoval ani ne tak „sociální“, jako spíš „stát“. Sociální síť jako mechanismus, díky kterému společnost pomáhá svým potřebným, je podle mého jedním z nejdůležitějších výdobytků naší doby a ten musí sociální demokracie bránit vlastním tělem. Patřím ale k tomu levicovému táboru (zřejmě menšinovému), který nevěří, že silný centrální stát je všelékem na všechny společenské a ekonomické neduhy.

Sociální demokracie kdysi přes odpor pravice prosadila vytvoření krajů. Rád bych, aby u nás byla hybnou silou decentralizace i dál. Opravdu věřím, že výkon veřejné moci by v mnoha sférách, včetně té sociální, fungoval podstatně lépe na úrovni krajů, měst a obcí. A věřím, že právě decentralizace státní správy a podpora občanské společnosti by mohla být nová velká levicová témata, důstojní nástupci ochrany zaměstnanců a všeobecného zdravotnictví.

Vedle sociální demokracie existuje v české společnosti segment levicových liberálů, jsou zde také směry křesťansko-sociální a zelené. Chce sociální demokracie oslovit tyto občany, a pokud ano, jak?

Ano, měla by chtít, pokud chce ve volbách pomýšlet na 30 procent a výš. Hlavně po zelené, liberální politice je u nás slušná, minimálně pětiprocentní poptávka. Samostatnou stranu možná neuživí, ale v rámci sociální demokracie by se rozhodně uplatnila. Anebo můžeme mít ideově čistou stranu a jednociferný poslanecký klub.

Někteří teoretici tvrdí, že jedním z problémů moderních sociálních demokracií je skutečnost, že se staly de facto součástí systému neoliberálního kapitalismu tím, že přijaly „růst Růstu“ (spojený s mantrou „konkurenceschopnosti), oddělenost politiky od občanské sféry, systémovou korupci působenou prorůstáním kapitálu s politikou, jakož i pojetí společenské solidarity coby pouhé technologie redistribuce. Je podle vás žádoucí návrat k prosazování hlavních hodnot sociální demokracie jako svébytných etických principů a jako hodnot, jež by se měly vrátit „do hry“ i v jazyku politickém, kulturním a sociologickém? Jak tomu může sociální demokracie napomoci?

Otázka na dva, tři blogy.

Především – o „neoliberalismu“ jsem už psal, o „kapitalismu“ asi tolik – slovo „kapitalismus“ používá dnes v evropském prostoru jen ten, kdo chce trochu provokovat. Kapitalismem označoval Marx systém, který fungoval v 1. polovině 19. století a vyznačoval se bestiálními pracovními podmínkami a mnohdy nelidským zacházením se zaměstnanci. Dnes kapitalismus funguje v Číně, Vietnamu či Indii. V Evropě už nemáme kapitalismus, nýbrž smíšenou, sociálně tržní ekonomiku. Pracovní podmínky nejsou leckde dobré, ale rozhodně ne bestiální. Zacházení se zaměstnanci je leckde na soud, ale rozhodně ne nelidské.

A výraz „růst růstu“ se vzal odkud? Že společnost roste – kulturně, intelektuálně, hospodářsky – je přirozené. Ekonomiku žene kupředu vědeckotechnologický vývoj a akumulace kapitálu. Tento růst snad tedy autoři nemyslí.

Pokud tím myslí snahu některých politiků tento přirozený růst čas od času uměle popohnat, jako když si sportovec „pomůže“ výkonnostní drogou, pak souhlasím, že jde o extrémně nebezpečnou aktivitu. Onou drogou bývá obvykle nezdravě uvolněná monetární politika či jiný ekonomický „stimul“, za což společnost po pár letech obvykle platí mělčí či hlubší recesí. Která se pak samozřejmě svede na všechno možné.

Postřeh o tom, že někteří levicoví politici si pod pojmem solidarita představují jen pouhou technologii redistribuce, je skvělý a neměl by zapadnout.

Dále, tendence k prorůstání peněz a politiky není dílem temných sil, ani „neoliberálního kapitalismu“, jehož mají být sociálnědemokratické strany údajně součástí, nýbrž zřejmě nevyhnutelným prvkem běžné liberální demokracie.

Jelikož nechci funkci, můžu říct narovinu, co si myslím – zhoubné jevy jako korupce, lobbing, regulatorní zajetí (situace, kdy státní úřad velké korporace nereguluje, nýbrž jim zobe z ruky; u nás viz třeba Český telekomunikační úřad) samozřejmě nemůžeme nechat jen tak volně řádit, jenže nástroje typu speciálních soudů, policejních složek nebo kontrolních úřadů budou mít vždy jen velice omezený účinek – soudci, policisté a kontroloři jsou koneckonců také jen lidé a jak řekl don Corleone, každý má svou cenu. Buďme dospělí a přiznejme si, že dokud tady budou úřady a úředníci, kteří budou hospodařit s veřejnými penězi a kteří budou jednat jménem a v zájmu veřejnosti, nebudeme mít ve státní správě nikdy opravdu čisto. Připomínám, že nejstarší demokratická republika na světě, USA, již existuje čtvrt tisíciletí a se zmíněnými problémy válčí téměř stejně dlouho. Má někdo, kdo se vyzná v amerických politických reáliích, odvahu tvrdit, že v té válce vítězí?

Mám zkrátka za to, že bojovat s korupcí a souvisejícími zhoubnými jevy vydáváním zákonů a vyhlášek a ustavováním komisí, jde jaksi mimo podstatu věci. A doufat, že někdy snad, možná zvolíme do funkce někoho poctivého, je sice krásné, ale dětinské. Přijde mi evidentní, že čím tlustší penězovody, tím větší lákadlo pro nejrůznější velkopodnikatele a kmotry, a že na tohle žádné zákony nestačí. Změna holt musí být hlubší, systémovější. A pokud se v tomto ocitám na stejné lodi jako pravice, budiž. Pravice chce ovšem omezit korupci omezením role státu. Sociální demokracie by mohla přijít s rozumnějším návrhem – roli státu zachovat, jen ji maximálně decentralizovat (to je mimochodem i odpověď na sedmou otázku).

Jistě, na komunální úrovni samozřejmě korupce bují taky, a mnohdy ještě bezostyšněji, než na té státní. Decentralizovaný stát má ale jednu zásadní výhodu – když totiž sedí úplatný úředník na penězovodu v Dolní Lhotce, trpí tím jen občané Dolní Lhotky. Když ovšem sedí úplatný úředník na penězovodu v Praze, trpíme tím všichni. Navíc na komunální úrovni lidé své politiky lépe znají a ve volbách se mohou rozhodovat podstatně informovaněji. A když ani volby nepomůžou, pak přestěhování z Dolní Lhotky do Horní je mnohem reálnější možnost, než z Čech do Švédska.

Upadají tradiční hodnoty života středních vrstev. Příslušníci střední třídy jsou stále více využíváni jednorázově, nemají před sebou jasnou profesní perspektivu. Jaký je program sociální demokracie pro střední třídu?

Nevím, co jsou „tradiční hodnoty“ středních vrstev, ale pokud existují a opravdu upadají, tak na jejich místo jistě nastupují nějaké nové. Pokud se dnes lidé místo chalup, televize a zahrádek věnují internetu, sportu nebo cestování, nevidím v tom problém.

V moderní společnosti nicméně zjevně upadá masovost a kolektivnost a nastupuje větší individualismus, rozmanitost, samostatnost. Zda je to dobře, nebo špatně, si netroufám odhadnout, každopádně je to realita, kterou žádná politická strana nezmění. A jen ta, která se jí přizpůsobí, přežije.

A pokud jde o politické hodnoty střední třídy, neměla by sociální demokracie zapomínat, že lidé dnes nechtějí pouze stát sociální, ale také právní. Že problémy jako korupce nebo soudní mafie dnes trápí lidi stejně jako snižování mezd, důchodů či dávek. V posledních volbách jsme to podcenili a doplatili na to.

Jak se chce ČSSD postavit k tendencím „rozeštvávat“ společnost jejím rozdělováním na „úspěšné“ a „pracovité“ na jedné straně a na lidi bez práce, sociálně slabé, cizince apod. na straně druhé? Jaký program má sociální demokracie pro ty, kdo se vymykají kategorii „většinové společnosti“?

Dělení společnosti na „úspěšné“ a „příživníky“, případně sociálně slabé a silné nebo „našince“ a „cizince“, je stejné, jako její dělení na černé a bílé. Vždy jde o projev mimořádné hlouposti. Ta je v mírné podobě neškodná a je lepší s ní nediskutovat, jako nediskutujeme s opilcem, který na rohu pořvává rasistická hesla. V krajní podobě je nebezpečná a škodlivá a je nutné ji utnout hned v pupenu. Sociální demokracie by se k tomu postavit určitě měla. Ostatně kdo také jiný? Začít by mohla třeba tak, že na svých předvolebních plakátech přestane mluvit o drogově závislých jako o „feťácích“.

Jak řešit praktické globální problémy – znečištění, změny klimatu, sociálně-ekonomické nerovnosti mezi různými částmi světa apod., když neexistuje řádný demokraticky založený globální mechanismus takového rozhodování? Neměla by právě sociální demokracie prosazovat co nejrychlejší vytvoření systému globálního vládnutí (global governance), který by dostal pod kontrolu z řetězu utrženou ekonomickou globalizaci?

Znečištění a klima jsou dnes globálním politickým tématem číslo jedna. Ochrana životního prostředí je jednoznačně v kompetenci státu. Stát má tři klíčové role – bezpečnost, sociální služby a životní prostředí – a těžko bych vybíral, která z nich je nejdůležitější.

Problémy jako znečištěné ovzduší nebo klima jsou sice globální, ale odpověď bych hledal spíše v diplomacii a vzájemné dohodě. Řešení v podobě tzv. „global governance“, neboli vytváření masivních nadnárodních úřednických struktur, mi nepřijde nejmoudřejší.

Již existující nadnárodní úřednické struktury totiž rozhodně nejsou zářným příkladem rychlého a efektivního řešení problémů – ani těch ekologických, ani ekonomických – ale spíš nerozhodnosti, neschopnosti, těžkopádné byrokracie, masivních „průsaků“ z rozličných fondů a nekonečných žabomyších sporů. Čekat, že „global governance“ by bylo jakkoli jiné nebo lepší, není podle mého soudu ani logické, ani racionální.