Michael Lind - Zlatý věk fosilních paliv teprve začíná

Co když nežijeme v posledních desetiletích věku fosilních paliv, ale na jeho začátku?

Taková myšlenka se příčí všemu, co nás učili politici a intelektuálové celou poslední generaci. Obecně vžitý názor zní, že průmyslové země musejí podstoupit rychlý a nákladný přechod od fosilních paliv k obnovitelným zdrojům energie, a to ze tří důvodů – hrozící vyčerpání fosilních paliv, národní bezpečnost a globální oteplování. Ale co když je obecně vžitý názor na energetickou budoucnost světa naprosto mylný?

Kdo sleduje novinky na poli energetiky, ví, že technologie hydraulického štěpení, neboli „fracking“, již dlouho využívaná v ropném průmyslu, pokročila za posledních deset let natolik, že těžařské společnosti dnes mohou čerpat dříve nepřístupné zásoby nekonvenčního zemního plynu, jakým je například „břidlicový plyn“. Podle amerického Energetického informačního úřadu (EIA) tyto pokroky znamenají, že dnes máme k dispozici přinejmenším šestkrát větší těžitelné zásoby zemního plynu než před deseti lety. Zemní plyn, který při spalování produkuje méně oxidu uhličitého než uhlí, navíc lze využít jak k výrobě elektřiny, tak třeba k pohonu automobilů.

Všeho je dost. Jen se k tomu dostat

To vše má dalekosáhlé důsledky i pro naši energetickou bezpečnost. Zemní plyn může být jen začátek. Fracking rovněž umožňuje těžbu dříve nedosažitelných nekonvenčních „pevných“ ložisek ropy, čímž se posouvá datum, kdy ropa definitivně dojde. I uhlí máme dost na celá staletí. A vlády, univerzity a korporace v USA, Kanadě, Japonsku a dalších zemích zkoumají metody získávání energie z hydrátů metanu, což je vysoce hustá směs metanu a ledu, která se nachází v zemské kůře pod oceánem. Právě v hydrátech se přitom může ukrývat stejná potenciální energie jako ve všech ostatních fosilních zdrojích, včetně jiných forem zemního plynu, dohromady.

Ukáže-li se, že plynové hydráty, břidlicový plyn, „pevnou ropu“, ropné písky a další nekonvenční zdroje lze těžit za vynaložení přijatelných nákladů, pak bude obrázek naší energetické budoucnosti vypadat dramaticky jinak než ještě před pár lety - zdá se, že máme k dispozici dost těžitelných uhlovodíků, abychom uhasili energetické nároky naší civilizace na celá staletí, ne-li tisíciletí. Přízrak naprostého vytěžení fosilních zdrojů, coby hlavní důvod investic do zelených technologií, se tedy rozplývá. Ať už je to s takzvaným ropným zlomem jakkoli, datum „zlomu fosilních paliv“ se odsouvá do vzdálené budoucnosti.

A co další důvod k přechodu k obnovitelným energiím, tedy národní bezpečnost? Ani tady není moc co řešit.

Ropní magnáti všech zemí…

Nedávno se ukázalo, že USA, Kanada a Mexiko sedí doslova na oceánech těžitelného zemního plynu. V Bakkenově formaci na americko-kanadské hranici a v Eagle Fordu v Texasu se zase nacházejí smíšená ložiska břidlicového plynu a těžitelné ropy. I čínská naleziště břidlicového plynu jsou ohromná. Ani zde však výčet nekončí: Austrálie, Jižní Afrika, Argentina, Chile, Francie, Polsko a Indie. Plyn je, zdá se, zkrátka všude... A protože jsou ložiska břidlicového plynu tak rozsáhlá, bude časem klesat i vyděračský potenciál Blízkého východu a Ruska. Pokud navíc odpůrci frackingu nezmaří těžbu plynu v Evropě, bude Evropská unie s vlastními zásobami zemního plynu mnohem méně zranitelná vůči ruskému vydírání (mimochodem, ruský plynový monopol Gazprom oportunisticky papouškuje varování západoevropských zelených stran před riziky frackingu).

USA se dokonce mohou stát významným vývozcem zemního plynu do Číny. Tedy přinejmenším do doby, než si Čína vypůjčí technologii k vlastní těžbě svých nesmírných plynových zásob.

Dva argumenty pro přechod k obnovitelné energii – vyčerpávání fosilních paliv a národní bezpečnost – tedy udržitelné nejsou. Co ale tvrzení, že rychlý přechod k větrné a sluneční energii je nutný k odvrácení globálního oteplování?

Teplý, teplejší, oteplený

Zaprvé je třeba podotknout, že scénáře toho nejkatastrofičtějšího vývoje globálního oteplování jsou jen málo pravděpodobné. Také proto světové vlády politiku snižování emisí CO2 oficiálně podporují, ale v praxi ji berou jako záležitost s nízkou prioritou. Ale i kdyby byly ty nejhorší důsledky vysoce pravděpodobné, racionální reakcí by nebyl přechod k větrníkům a solárním panelům, nýbrž masivní investice do jaderných elektráren. Atomová energie již dnes vyrábí 13–14 procent světové elektřiny a představuje tři procenta konečné světové spotřeby energie, zatímco větrné, solární a geotermální zdroje dohromady dělají necelé jedno procento konečné globální spotřeby.

Většinu obnovitelných zdrojů navíc tvoří biomasa – dřevo a mrva, kterou topí lidé v chudých zemích, plus zemědělské plodiny, z nichž se vyrábějí pohonné směsi; to vše je samozřejmě zdrojem emisí CO2.

Pohromy v Černobylu a Fukušimě zdramatizovaly sice reálná, avšak omezená a lokální rizika jaderné energie. Pořizovací náklady atomové elektrárny jsou sice vysoké, ta však po dokončení vyrábí obrovskou spoustu levné energie, a bez emisí skleníkových plynů. A kdyby bylo katastrofické globální oteplení jasným a bezprostředně hrozícím nebezpečím, a nikoli jen scénářem s nízkou pravděpodobností, pak by byl problém ukládání radioaktivního odpadu a lokálních nehod podružný ve srovnání s přínosem jaderné energie pro zemské klima.

Argumenty pro přechod k větrné, solární energii a energii z biomasy se zhroutily jako domeček z karet. Datum vyčerpání fosilních paliv se odsouvá o celá staletí či možná tisíciletí do budoucnosti. Hojnost a geografická diverzita fosilních paliv, které nám časem zpřístupní nové technologie, totiž sníží závislost na zahraničních dodavatelích a vyřadí ze hry národněbezpečnostní argument pro obnovitelnou energii. A i kdyby nejčernější scénáře klimatických změn byly hodnověrné, pak by nejúčinnějším řešením globálního oteplování byla rychlá expanze jaderné energie, nikoli překomplikované projekty, které jako by vypadly z deníku šíleného vynálezce.

Jedním z nich je třeba nápad pokrýt světové pouště a prérie solárními panely a větrníky, které ovšem poskytují intermitentní proud ze slabých a rozptýlených zdrojů. Mainstreamová ekologická lobby se přitom stále odmítá smířit s novou energetickou realitou budoucnosti.

Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě

Někteří environmentalisté vítají zemní plyn, protože je čistší než uhlí a vhodně doplňuje intermitentní solární a větrnou energii v době, kdy slunce nesvítí nebo vítr nefouká. Je-li ovšem zemní plyn levnější než slunce a vítr, pak přece není důvod – mimo ten ideologický – kombinovat jej s obnovitelnými zdroji. Proč tedy jednoduše nenahradit uhlí zemním plynem?

Bez masivních a trvalých státních subvencí či nebo obdobně masivního daňového zatížení levných fosilních paliv typu břidlicového plynu by větrná a sluneční energie nebyla schopna přežít. Proto se také někteří zelení pokoušejí již dnes prosadit zákaz těžby plynových hydrátů. Ve svém spěchu však zřejmě zveličovali význam některých studií, jejichž omyly dnes vyplouvají na povrch.

Například vloni zveřejnil profesor ekologie na Cornellově univerzitě a antifrackingový aktivista Robert Howarth studii, která obsahovala šokující tvrzení, že zemní plyn je pro klima větší hrozbou než uhlí. Howarth ale později přiznal: „Data, z nichž vycházíme, jsou z velké části značně nekvalitní...“

Jeho chybami prošpikovanou studii snadno vyvrátil Michael Levi z Rady pro mezinárodní vztahy (Council on Foreign Relations) a kritizoval ji dokonce i Worldwatch Institute, přední environmentalistická organizace, která ve svém tiskovém prohlášení uvedla: „S doktorem Howarthem sice sdílíme názor, že přechod k ekonomice založené na obnovitelných zdrojích energie je bezodkladně nutný, na základě našeho výzkumu jsme však přesvědčeni, že nejčistší cestou k této budoucnosti je zemní plyn, nikoli uhlí.“

A ještě jeden příklad: Před pár lety začala řada zelených alarmistů propagovat teorii, že doba ledová před 600 miliony lety skončila tak náhle v důsledku vážného oteplování způsobeného masivním únikem metanu z mořského dna. Alarmisté přišli s varováním, že tání ledových čepiček nebo těžba plynových hydrátů by mohla náhle uvolnit tolik metanu, že by se celá planeta doslova uvařila. Než se ale jejich tvrzení stačil chopit Holywood a udělat z něj další kasovní trhák, vyvrátil jej tým vědců z Caltechu ve studii zveřejněné odborným časopisem Nature.

Selektivní varování

Všechny zdroje energie skýtají potenciálně škodlivé účinky. Velkoplošný fracking či těžba metanových hydrátů s sebou nesou vážná ekologická rizika, a státy je tudíž musejí důkladně monitorovat a regulovat. Varování zelené lobby před vedlejšími účinky výroby energie je však velmi selektivní. Environmentální hnutí je již od 70. let minulého století téměř nábožensky fixováno na všelék tzv. „měkké energie“ – vítr, slunce a biomasu – a problémy ostatních alternativních zdrojů rutinně zveličuje nebo dokonce úplně falšuje. Spousta týchž zelených, kteří se stavějí proti frackingu kvůli riziku kontaminace podzemních vodonosných vrstev, podporuje větrné turbíny a vysokonapěťové kabely, které masakrují orly a jiné ptáky, nebo prosazují plán pokrýt pouště solárními panely i za cenu vyhlazení většiny místní flóry a fauny. Ochrana přírody, původní ideál environmentalismu, byla obětována na monstrózní kovový oltář slunce a větru.

Hnutí na podporu obnovitelných zdrojů energie nebude jedinou ideologií, která v budoucnu zajde na úbytě v důsledku hojnosti fosilních paliv a nových technologií jejich těžby. Zastánci malých biofarem již také nebudou moci tvrdit, že se kvůli nedostatku fosilních paliv musíme vrátit k předprůmyslovému typu zemědělství.

Bez argumentů

Další obětí energetické hojnosti bude nový urbanismus. Protože automobily, náklaďáky a autobusy mohou jezdit na zemní plyn stejně dobře jako na benzin či diesel, nelze už dál brát vážně tvrzení, že „ropný zlom“ brzy donutí světovou populaci vylidnit příměstské rezidentní a kancelářské oblasti založené na automobilové kultuře a přestěhovat se do hustě osídlených městských čtvrtí propojených veřejnou hromadnou dopravou. Bez podpory argumentů, které stavějí na údajném vyčerpávání fosilních zdrojů, národní bezpečnosti a globálním oteplování, spočívá kampaň za zvýšení hustoty městského osídlení pouze na osobní preferenci nákladného městského života, kterou ovšem většina obyvatel příměstských oblastí ve většině rozvinutých zemí nesdílí.

Jednou naše civilizace všechen zemní plyn i ostatní rozumně těžitelná fosilní paliva opravdu vyčerpá a bude nucena definitivně přejít k alternativním zdrojům. S největší pravděpodobností však půjde o jaderné štěpení či možná jadernou fúzi, a nikoli solární či větrnou energii, která bude za tisíc let stejně slabá, rozptýlená a intermitentní jako dnes. S tím si ale budou muset poradit obyvatelé světa roku 2500 či 3000.

Dnes se každopádně ukazuje, že s ideou věku obnovitelných zdrojů následujícím po „ropném zlomu“ se to má přesně naopak. Možná dnes žijeme v éře „zlomu obnovitelných zdrojů“, po němž přijde velmi dlouhý věk fosilních paliv.



Michael Lind je vedoucím Programu ekonomického růstu při Nadaci Nová Amerika (New America Foundation).

Přeloženo pro Finmag.