Korupce je prvořadým tématem české politiky už od parlamentní kampaně Miloše Zemana v roce 1998. Troufl bych si tvrdit, že o volebních vítězích a poražených rozhoduje ještě častěji než téma sociálního státu. Nejlépe to dokládají volby poslední, kde hlad veřejnosti po boji s korupcí vynesl relativně obskurní straně plných čtyřiadvacet poslaneckých mandátů. Naproti tomu sociální demokracie, která téma korupce silně podcenila, musí snášet roli sice hlasité, leč jinak bezbranné opozice.

Že slibovaný protikorupční boj se v podání současných vládních stran mírně řečeno nepovedl, asi netřeba připomínat. Každopádně je jisté, že neschopnost ODS, TOP 09 a Věcí veřejných uspokojit poptávku voličů po čištění Augiášova chléva v obraně, na dopravě, v zemědělství a jinde přivádí náladu v české veřejnosti pomalu, leč jistě k bodu varu.

Boj proti korupci jako morální kýč

Korupci se ale čím dál častěji začínají věnovat i velká celostátní média, novináři, spisovatelé či intelektuálové, a to nejen na povrchní úrovni jednotlivých případů typu „Lizner si odnesl kufr peněz“ nebo „Řebíček hrál malé domů vlastní firmě“. Ve veřejném prostoru se konečně začínají řešit i skutečné, systémové příčiny korupce. Zdá se, že po dvaceti letech se někam dostáváme.

Prominentními hlasy jsou v této věci Václav Bělohradský, Jiří Pehe nebo Karel Hvížďala. Především Václav Bělohradský nedávno sepsal úvahu, která určitě stojí za přečtení, ať jste praví, nebo leví, protože vůbec poprvé na tak seriózní úrovni artikuluje nahlas evidentní pravdu, že za korupci nemohou jen zlí a zkažení jednotlivci, které jen stačí vyměnit a nad státní správou znovu zazáří duha, ale že jde o systémový problém, o vlastnost, kterou má moderní demokracie natvrdo zakódovanou v genech. Takzvaně „do živého“ pak tne Bělohradského kacířský názor, že ono často proklamované heslo boj s korupcí, se kterým se politické strany před volbami pyšně producírují po českých náměstích a v českých médiích, není než prázdným morálním kýčem.

Na druhé straně je znát, že úvahy profesorů Bělohradského a Peheho přece jen vyrůstají z jistého ideologického podhoubí, takže se v nich nevyhnutelně ukazuje prstem na „globální kapitalismus“ coby temný pramen všeho korupčního. Kdybych nechoval oba autory ve značné úctě, asi bych řekl, že takový závěr je rovněž trochu cítit kýčem, tentokrát intelektuálním, ale protože je v úctě chovám, řeknu jen, že prazdroj korupce vidím trochu jinde.

Příležitost dělá korupčníka

Především je třeba říct, že korupce není jen problémem státní správy, že se jí náramně daří i v soukromém sektoru. Není divu. Korupčního jednání obecně se totiž dopouští člověk, který je sice smluvně povinen hájit zájmy určité firmy/organizace/instituce, ale ve skutečnosti sleduje zájmy své vlastní. Zkorumpovaný je tedy nejen úředník, který schválí předraženou veřejnou zakázku výměnou za nějaké to procentíčko, ale i vedoucí úseku v soukromé firmě, který bere materiál od švagra, třebaže má na stole levnější nabídky.

Obecně tedy platí, že riziko korupce existuje všude tam, kde člověk rozhoduje o cizích penězích. Tomu se nelze vyhnout. Kdo upřímně věří, že korupci lze vymýtit tak, že zkorumpovaní zaměstnanci/úředníci/politici se povyhazují a místo nich nastoupí noví, ať nad tím ještě chvíli popřemýšlí. Nejsem patologický pesimista, netvrdím, že na světě neexistují lidé absolutně čestní a neúplatní. Samozřejmě že existují a je jich spousta. Jenže „příležitost dělá zloděje“ nebo „moc má tendenci korumpovat a absolutní moc korumpuje absolutně“ se neříká jen tak ze špásu. Sklon sledovat vlastní zájem před zájmy cizími má kořeny v samotné podstatě člověka a nalhávat si, že to změníme podmínkami v pracovní smlouvě či voláním po větší poctivosti v politice, je vskutku oním morálním kýčem, o kterém mluví profesor Bělohradský.

Řešení: decentralizace

Takže co? Drobek by proti korupci nedělal nic? To se jako máme s tím bincem v politice smířit? Ani náhodou. Já jen tvrdím, že dřív než zcela čisté politiky se dočkáme čokoládové zmrzliny, ze které se hubne. Je-li ale boj s korupcí v podobě, jaký nám nabízejí předvolební transparenty, jen morálním kýčem, jaká jiná řešení máme k dispozici? Lidé pravicového příklonu dlouhodobě tvrdí, že čím menší bude stát, tím méně budeme trpět korupcí. To je pravda. Stejně jako je pravda, že pokud vylijeme vaničku i s dítětem, dostaneme koupací nádobu krásně čistou a prázdnou.

Ti z nás, kdo jsou přesvědčeni, že v moderní společnosti existuje poptávka po řadě služeb, které zkrátka soukromý sektor poskytovat nechce, neumí nebo z morálního hlediska nemůže, se však podle mého nemusejí smířit s tím, že budeme mít buď veřejné služby prorostlé korupcí, nebo žádné. Alternativou k ořezané státní moci je totiž státní moc decentralizovaná, systém, který ve více či méně pokročilé podobě funguje například ve Švýcarsku, Švédsku, Německu, Belgii, Spojených státech, ale i u nás.

Do Prahy je daleko

Je sice pravdou, že některé veřejné služby lze provozovat pouze na úrovni centrálního státu, ale těch objektivně není mnoho. Patří k nim vnitřní bezpečnost, justice, obrana, diplomacie nebo správa některých typů infrastruktury s celostátním rozsahem jako třeba dálnice. Neexistuje ale jediný důvod, proč by na města a obce nemohla připadnout většina pravomocí a prostředků ministerstva školství, práce a sociálních věcí či pro místní rozvoj. Kraje by si pak mohly podobným způsobem „rozebrat“ většinu ministerstev zdravotnictví, průmyslu, životního prostředí či dopravy.

Oproti státu, kde je většina moci soustředěna v hlavním městě, má stát decentralizovaný několik výhod:

- Čím blíže je politika voličům, kterých se týká, tím větší na ni mají lidé vliv. Jak se říká: do Prahy je daleko. Ve městě či v obci se lidé navzájem mnohem lépe znají a do kontaktu se svými zastupiteli přicházejí mnohem častěji. Na radnici či obecní úřad je podstatně blíž než do Sněmovní ulice. Tvrdí-li někdo, že na svého poslance či senátora má jen pramalý vliv, může zcela oprávněně nadávat na systém. Kdo si ale stěžuje, že ještě neprohodil ani slovo se svým místním zastupitelem, může vinit jen sám sebe.

- Sedí-li skrz naskrz zkorumpovaný úředník na penězovodu na Nábřeží Ludvíka Svobody, trpí tím všichni daňoví poplatníci v České republice. Pokud ale stejný zlosyn tuneluje dopravní rozpočet Berouna, trpí tím pouze Berounští. Tím rozhodně úředníky tohoto krásného města neviním z nepoctivosti, chci jen říct, že v rozkouskovaném státě nadělá jeden člověk na klíčovém postu podstatně menší škody než v tom centrálním.

- Pokud by měl někdo pocit, že jeho město je zkažené nad únosnou mez nebo že praktikuje nesnesitelně levicovou/pravicovou politiku, mohl by sáhnout ke krajní možnosti a odstěhovat se někam, kde funguje politika víc podle jeho gusta. Opustit rodný byt či přátele jistě není snadné, ale pro drtivou většinu Čechů je přece jen přijatelnější přestěhovat se z Dolní Lhoty do Horní nebo z Moravskoslezského kraje do Zlínského než z Čech do Hongkongu, na Kubu nebo do Švýcarska.

- Takováto občanská mobilita by mezi městy a regiony pěstovala nanejvýš žádoucí konkurenční prostředí. Lidé by se stěhovali či hlásili k trvalému pobytu tam, kde by jim zastupitelé nabízeli nejvýhodnější podmínky, nejlepší služby či nejčistší politiku. Nebo by se jen rozhlíželi kolem sebe, srovnávali, jak funguje jejich město a ta sousední, a své zastupitele pak nutili k nápravě. Jeden ekonomický zákon praví, že konkurenční prostředí generuje kvalitnější výrobky a služby za nižší cenu než to monopolní. Neexistuje důvod, proč by totéž nemohlo platit i v politice. Obce a kraje by se přetahovaly o daňové poplatníky stejně, jako se firmy přetahují o zákazníky. V různých městech a krajích by se experimentovalo s různými přístupy a řešeními, metodou pokusu a omylu by vznikaly a ujímaly se ty nejlepší. Legendární americký soudce Nejvyššího soudu Louis Brandeis, jehož rodiče emigrovali do Ameriky z Prahy, mluvil o místních samosprávách jako o „laboratořích demokracie“.

Decentralizace je proces zdlouhavý, pracný (vzpomeňme, co se u nás dělo při zavádění krajů), kontroverzní (lidé obecně jen neradi mění zavedené pořádky a často si nedokážou představit, že by něco mohlo fungovat jinak, než funguje) a nezní tak úderně jako „vyměňme politiky“ nebo „konec dinosaurům“. Jenže na rozdíl od tradičního „boje proti korupci“ funguje. Není všelékem na všechny hoře světa, ale pomalu, dlouhodobě tlačí politiky k zodpovědnějšímu chování.

U nás tento proces ustrnul v půli cesty, kraje jsme sice vytvořili, ale rozdělení pravomocí, zodpovědností a prostředků mezi státem a samosprávami má k dokonalosti daleko. Osobně nevidím jinou cestu k politice nejen poctivější, ale i efektivnější, hospodárnější a vstřícnější k občanům než pokračovat tam, kde jsme skončili. V opačném případě můžeme dál doufat, že do parlamentu začnou kandidovat andělé.



Přeloženo pro Finmag.