Svého času jsem chtěl tady na blogu pravidelně překládat Jeremyho Clarksona z Top Gearu, respektive jeho sloupky, které píše pro nedělní Timesy o autech, politice a životě vůbec, samozřejmě s královskou porcí srandy. Nepodařilo se, Clarkson je exkluzivní zboží, které v Timesech nechtěli nikomu pustit zadarmo. Ukázalo se, že měli pravdu, nakladatelství Dokořán teď jeho sloupky, které psal v letech 2006 až 2007, vydalo v knižní podobě a já vám pro představu, o co jste přišli, nabízím alespoň dvě ukázky. Tak ať se líbí.

Kdepak ošklivka, brilantní je! – Škoda Roomster

Všichni si zajisté pamatujeme ony staré hloupé časy, kdy jsme se vrátili z obchodu s novým a parádním domácím spotřebičem. A zjistili, že nám jej prodali bez napájecího kabelu. Ovšem dnes již díky báječné Bezpečnostní normě zásuvek a kabelů 1994 (No 1768) musejí mít všechny domácí spotřebiče napájecí kabel, a ten musí být zase vybaven pojistkou odpovídající reguli 1362.

Proto se dnes vrátíte z obchodu a zjistíte, že k vaší nové nablýskané hračce je konečně přibalená elektrická šňůra. Ale že bohužel produkt samotný je hotový jen z poloviny. Minulý víkend jsem si koupil pár zahradních světel. Akorát že jsem si domů nepřinesl zahradní světla, nýbrž krabici plnou součástek, z nichž by dokázal složit zahradní světla každý... kvalifikovaný elektrikář.

Balení samozřejmě obsahovalo i pár stránek mizerných instrukcí, v nichž jsem se dočetl, že k sestavení svého vysoce kvalitního produktu potřebuji pouze prsty jako napichovátka a zhruba šest a půl tisíce kusů specializovaného náčiní.

V dlouhém, bezhlesném šoku jsem užasl nad tím, jak málo toho v továrně udělali. A to není ojedinělý případ. Přesně totéž dnes vidíme i u nábytku nebo dětských hraček. Venkovní teplomet, který jsem si koupil v květnu, abych naštval ekomentály, se dodnes povaluje v krabici rozložený na části, protože jsem jednoduše nepřišel na to, jak jej smontovat dohromady.

Je samozřejmě chvályhodné, že firmy maximalizují zisky a hasí žízeň svých akcionářů. Peníze jsou motorem civilizace, a díky bohu za to, jenže pokud ilustrace na krabici vzbuzuje v zákazníkovi dojem, že si kupuje zahradní teplomet namísto sady součástek, to už hraničí s podvodem.

Jak dlouho bude trvat, než nám v krabici dodají jen hroudu železné rudy, kus ruského plynového pole a 10 000 kilometrů dálkového potrubí? Než vám Ikea prodá strom ve Finsku a pilu? A nebo – a to už se zvolna suneme k jádru dnešního sloupku – za jak dlouho automobilkám dojde, že lidé jsou vlastně úplní idioti?

V současnosti stojí automobilku celé jmění sestavit kompletní produkt. Díly jsou vyrobeny jinde, a pak je v mateřské továrně sešroubují roboti za miliardu. Jak dlouho tedy Fordu potrvá, než zaregistruje poslední vývoj v odvětví zahradního osvětlení a začne díly posílat rovnou k vám domů? Spolu s povšechným manuálem, který vám vysvětlí, ve francouzštině, že ke smontování potřebujete jen autogen, základní kurz svařování a robota.

To není zas tak přitažené za vlasy, jak si možná myslíte, protože už dnes se prakticky všechna auta vyrábějí ve formě stavebnice. Učebnicovým příkladem je Aston Martin DB9. Ten byl záměrně navržen tak, aby šlo základní strukturu navléct do odlišné karosérie a prodávat pod jiným jménem. Třeba V8 Vantage.

Nebo takový Rolls-Royce Phantom. Ten sestavuje britská fabrika jako Lego z kostiček, které jim posílá BMW poštou z Německa. Super. Ale představte si, o kolik by bylo levnější posílat ty krabice rovnou zákazníkům. A možná přihodit jeden ořešák a čtrnáct krav, které by stačilo jen porazit, stáhnout a ušít si čalounění na sedadla. Potřebovali byste jen obří škrabku na brambory a šicí stroj.

Ovšem vrcholem stavebnicových automobilů je Volkswagen Golf. Na jeho základě staví jak jiné Volkswageny, třeba nový Brouk, tak různé Audi, Seaty a Škody. Občas se divím, že taťku ještě vůbec někdo kupuje, když jiné automobilky nabízejí prakticky stejný vůz za podstatně nižší cenu.

Ale jakmile si ty stejné vozy prohlédnu, divit se přestanu. Ono je sice hezké, že váš nový Seat je vlastně sestavený z Golfu, problém ovšem je, že ho sestavili Španělé. A to je jako si koupit zahradní osvětlení smontované mnou. Ano, je levné, ale kdykoli ho zapnete, zabije vás špatně izolované vedení.

Škoda je ale jiné kafe. Jak všichni vidíme na špičkových nových domech, které dnes vyrůstají po celé Británii, Východoevropané jsou znamenití inženýři. Mají to nějak v krvi či co.

Škoda je de facto hromada německých součástek smontovaných Petrem Čechem – dokonalá kombinace. Bohužel však nikdy nevyrobila nic tak brilantního, co by z okřídleného šípu sňalo auru průměrné značky. Až dosud. Dámy a pánové, prosím potlesk pro Roomster.

Normálně není na celé boží Zemi nic tak deprimujícího jako mini-MPV. Ať už si pořídíte Renault Scénic nebo Citroën Picasso nebo tu příšernou dodávku, kterou Toyota uplácala z Yarisu, my ostatní okamžitě poznáme, že už jen čekáte, až vás z okovů tíživého života osvobodí konejšivý polibek smrti.

Poznáme, že jste v životě nedosáhli ani zdaleka takového úspěchu či štěstí, v jaké jste kdysi doufali. Bude nám jasné, že nemáte ani špetku představivosti. A vlastně ani rozumu, protože mini-MPV nabízí přesně stejný počet sedadel jako normální auto.

Z vašeho auta se dovtípíme, že jste si akorát tučně připlatili za trochu větší prostor nad hlavou. A k čemu to, pokud nemáte místo dětí žirafy? A pokud místo dětí žirafy máte, pak jste evidentně příliš zajímaví, než abyste mrhali životem v pitomém mini-MPV.

Jediné výjimky dosud tvořili Ford S-Max a Citroën Berlingo – dvě opravdu chytrá a přitažlivá auta. Ale Roomster je ještě lepší. Zaprvé cena – pouhých 13 500 liber. A za ty dostanete, ano, okřídlený šíp. Ale mimo to také litá kola, ABS, skleněnou střechu v plné délce, zadní parkovací senzory, alarm, tempomat, záclonky a boční airbagy, elektrická okna a dveřní zrcátka, přední područku, imobilizér, stereo s přehráváním MP3, báječný kožený volant, palubní počítač a nespočetně možností uspořádání zadních sedadel.

Ta jsou ve skutečnosti tak flexibilní, že jsem do Roomsteru napěchoval tři děti a jednu středně velkou trampolínu.

Nakonec se ale chtě nechtě musíme zastavit u designu, stejně jako můžete probírat celé hodiny herecké kvality Gérarda Depardieua, ale nakonec se chtě nechtě musíte zastavit u jeho nosu.

Jo, Roomster je na pohled zvláštní. O tom žádná. Vypadá jako svařený ze dvou různých aut. Jako pomačkaná směska dodávky Pošťáka Pata, perníkové chaloupky a Lancie Stratos. Ale víte vy co? Mně se děsně líbí. Přijde mi neobvyklý, aniž by byl přeslazený. Nápadný, ale ne nevkusný.

Měl bych rovněž podotknout, že zatímco většina automobilek nabízí všehovšudy čtyři barvy – stříbrnou, stříbřitě šedou, šedě stříbřitou a šedou – katalog Škody vypadá jak od Duluxu. Na výběr máte pět modrých, dvě červené a dvě zelené. Můj Roomster měl olivovou metalízu a vypadal skvěle.

Vím, natahuju to. Zdržuju, protože Roomster má tak trochu Achillovu patu. Za volantem si s ním totiž moc neužijete.

Na papíře vypadá bez problémů. Přední část je v podstatě z Pola a zadek z Golfu čtvrté generace. Ale ovládání je moc rychlé. Stačí lehce pohnout volantem a uááá, auto sebou smýkne za pištění pneumatik a úpění namáhaného plechu. Roomster se mi líbil tak, že jsem si na to chtěl zvyknout. Ale nezvykl.

A pak je tu motor. Je to 1,6 litrová jednotka od VW, ale žádná z těch špičkových. Je drsná, nerada se točí a není moc výkonná. Snad diesel bude lepší. Opravdu v to doufám, protože z mechanického hlediska byla na mém zkušebním kusu opravdu dobrá jen automatická převodovka Tiptronic.

To by normálně stačilo, aby u mne auto mělo utrum. Ale marná sláva, jízdní zážitek musí tu a tam hrát druhé housle celkové užitné hodnotě.

To je třeba případ dieselového Volva XC90. Jízdní kvality příšerné, ale jinak je to tak chytré a promyšlené auto, že už máme druhé. A chystáme se koupit třetí.

A Roomster spadá do téže kategorie. Jo, na silnici je nejistý a drsný, ale zároveň kromobyčejně chytrý, dobře vybavený a co je nejlepší – můj život prozářil podstatně víc než mé nové zahradní lucerny. Které jsou teď mimochodem na eBay.
9. září 2007



V náručí ruské demokracie

Lety do Moskvy jsou plné rozesmátých podnikatelů. Oči jim září jako měsíčky a už se nemůžou dočkat, až si zasurfují na vlně ruské ropy a plynu výměnou za široký sortiment cetek z blyštivého eurobutiku – zbraně, tryskové čluny, interiérový design etnorestaurací apod.

Na zpátečním letu se už ale nesmějí. Ruské podnikatelské praktiky je zruinovaly finančně a zlatokopecký noční život jim nalomil morálku. Sedí tiše u okýnka a v prstech nepřítomně mnou prázdnou peněženku. Ale každý do jednoho vám zašeptá, spiklenecky, jako chlap chlapovi: „Zapomeň na Amsterdam nebo Reykjavík. Jestli chceš zažít fakt nezapomenutelnou noc, musíš do Moskvy.“

A tak jsme s Adrienem vyrazili do Moskvy.

Ačkoli to je trochu složitější. Já chtěl zažít nezapomenutelnou noc. Chtěl jsem povečeřet z opáleného bříška ukrajinské šlapky a po jídle šňupat růžový koks z krku zlaté labutě. Naproti tomu Adrian si chtěl vystát frontu na chleba, okusit život vykořisťovaného ruského dělníka a večer se v sauně zmlátit metličkou.

Před odletem si tedy domluvil překladatele, který byl umělec a slíbil mu ukázku ruského vykořisťování, zatímco já brnkl lidem z ruské verze magazínu Top Gear, a ti zase brnkli pár lidem, kteří se se mnou byli ochotni pobavit o té labuti a nahé Ukrajince.

Na moskevském letišti tak Adriana vyzvedl jeho poněkud zasněný tlumočník v pomláceném taxíku, zatímco mě vyzvedl Maybach. Jo a taky Cadillac Escalade plný policajtů v polovojenských uniformách a se samopaly a tlupa plešatých goril, které si pořád něco huhňaly do rukávu.

Adrian si přeměřil pohledem svůj taxík a svého tlumočníka. A zhruba sekundu očividně váhal, jestli si raději nepřistoupit ke mně do krémového Maybachu.

Ten i se samopalníky patřil jistému podnikateli, říkejme mu třeba Matouš, a já si nejprve pomyslel, že jde tak trochu o ukázku přerostlého ega. Matouš koneckonců vydává časopis a vyrábí plnicí pera.

Jenže ta hradba z masa a kovu nebyla jen na okrasu. Před třemi lety unesli Matouše čečenští teroristé. Zmlátili jej, připoutali k bývalému specnazovi, zavázali mu oči a zavezli jej do bytu kdesi v jednotvárné, šedé betonové džungli na předměstí Moskvy.

Pak zavolali jeho otci, který žil ve Španělsku, a pohrozili mu, že pokud jim do pěti dnů nepošle 50 milionů dolarů, kluka mu podříznou. Otec zařval: „Padesát milionů? Nas...at!!“ A vypnul si mobil. Na dva dny.

Matouš čekal pět dní na vhodnou příležitost, a pak vyskočil z okna v pátém patře. Těžko říct, co mu zpřelámalo nohy víc, jestli náraz, nebo kulky strážných, kteří po něm v pádu stříleli. Tak či onak se doplazil k nejbližší silnici, stopl si projíždějícího motoristu a následujících sedm měsíců jen přihlížel, jak jeho únosci jeden za druhým putují do vězení, kde, jak mi tiše sdělil, je všechny postupně stihla tragická nehoda.

Matouše jsem si náramně oblíbil. A věřte nebo ne, Adrian, který normálně lidi nesnáší, dokud je dobře nepozná, a pak je nesnáší ještě víc, si jej taky náramně oblíbil. Zčásti nejspíš proto, že nás mohl zavést do exkluzivních restaurací.

Navrhl Puškina, kde obědvají Clinton nebo Kofi Annan, když zavítají do Moskvy. Podávají tam boršč, ale i jiné pokrmy. Já si chtěl všechno řádně vychutnat, protože všechno stálo miliardu, ale Adrian spěchal. Odkudsi schrastil pozvánku na speciální večírek a uchystal mi překvapení.

A Matouš taky. Jako vstupenku do vybrané společnosti jsme měli samozřejmě Maybach a dobytčák Cadillac, ale Matouš přihodil ještě Lamborghini.

Při pohledu na náš konvoj ochranka večírku poněkud znervózněla, naše gorily a jejich gorily popocházely sem a tam, huhňaly do rukávů a strkaly si ukazováčky do ucha, ale zanedlouho jsme se už ocitli v místnosti plné pulzujícího potu a testosteronu. Provedli nás vnější zónou, kolem holek tak neuvěřitelně krásných, že jsem si ani nevšiml, že všechny byly víceméně nahé, do VIP salónku, který byl po strop plný fotografů. Všichni se shlukli kolem velké dřevěné bedny, v níž se evidentně dělo něco zajímavého. Adrian mě ujistil, že je to mé překvapení, a když se se mnou protlačil do přední linie, skoro zvolal: „Ta dáá!“

V bedně stála barová stolička a na ní seděla Gwyneth Paltrowová. Netušil jsem, co tam dělá, a když jsem se nadechl, abych se zeptal, fotografové obrátili pozornost ke mně. Ani mé gorily nedokázaly odolat takovému náporu, a tak jsme schovali hlavu mezi ramena a prorazili si cestu zpátky k autům.

Cestou na další událost, otevíračku jakési restaurace myslím, pro holky minimálně dva metry vysoké, jsme viděli první z mnoha bouraček. Bylo nám řečeno, že bourání je oblíbenou kratochvílí Moskvanů.

Za režimu prý mohl jezdit s majákem na střeše každý, kdo měl nějakou vazbu na státní orgány. To platí pořád. Daňoví kontroloři. Učitelky v mateřské škole. Zaměstnanci ministerstva rybářství. Dnes si však mohou pořídit maják i osoby bez vazby na státní orgány, zato ale s pěti sty dolary. Což znamená, že na každé křižovatce má přednost v jízdě prakticky každý, takže se Moskvou téměř bez ustání ozývá třeskot rozbíjeného skla a sténání mučeného kovu.

Naše kolona tím vším prokličkovala a úspěšně dorazila na oslavu, kde jsem z početného zástupu opálených, dlouhých údů usoudil, že dorazily mé ukrajinské šlapky. Bohužel jsem se zmýlil. Byly to jen holky, které si vyšly do města najít si nějakého oligarchu. Takže Adrian byl ze hry. Ten ale stejně prohlásil, že už si připadá jako Madonna, a tak jsme brzy naskákali zpátky do našeho Lambobachillacu a přesprintovali do striptýzového baru. Takže tak. Jízda po ruských klubech. Drahé holky. Drahé jídlo. A prďácké Lamborghini. Jediný rozdíl oproti Londýnu spočívá v tom, že s vámi není manželka.

Mám-li být upřímný, tak Adrian se celou dobu tvářil, jako by mu na noze přistálo něco těžkého, a já většinu noci prokecal s jednou holkou z naší party, jejíž dědeček, Vladimir Čeloměj, dostal titul Hrdina Sovětského svazu za vynález zbraně přezdívané „Satan“ – SS-18, mezikontinentální balistické rakety. Ta přes dvacet let sloužila coby nosič sovětských jaderných hlavic. Celou jednu generaci strašila ve spaní 500 milionů obyvatel Západu. Včetně mě. A teď jsem seděl v baru plném nahých ukrajinských modelek a povídal si se sympatickou vnučkou vynálezce. Zkuste mi tvrdit, že svět není bizarní. No schválně, jestli se odvážíte.

Kde ale Madonna najde své vykořisťovatele? „V galerii,“ zazubila se jako maniak.

Nevybavil jsem si nic, po čem bych toužil méně, snad jen být svědkem toho, co by se stalo, kdybych si ulevil na Leninovu rakev. Tak jsme uzavřeli dohodu. „Jestli si vzpomeneš na jediného ruského umělce, jdeme.“ Nevzpomněl si. Tak jsme nešli.

Rozhodně ale netvrdím, že Moskva vás neuchvátí. V životě jsem vyloženě zalapal po dechu při pohledu na dvě scenérie – mys Wrath a Hong Kong za soumraku. A teď se k nim přidala třetí – Rudé náměstí.

Přišli jsme k němu z jihu, pod obloukem u Muzea čehosi nudného. A i když část dlážděné plochy zabíralo provizorní kluziště, zbytek byl tak nádherný a okouzlující, že mi doslova spadla čelist: Chrám Vasila Blaženého, kostel s legračními cibulovitými kopulemi, jehož stavitelům vypíchl Ivan Hrozný oči, aby se pojistil, že už nikdy nepostaví nic podobného, sibiřské jedle, které jsou tiše, přes noc, vyměněny, jakmile vyrostou výš než plodově rudá Kremelská zeď, kterou štítí, a obří obchoďák nasvícený jak Harrods.

Člověk se točí kolem dokola jako osmiletý kluk v obchodě s vláčky a žasne nad tím, že scenérie, kterou milionkrát viděl na fotce, je v reálu o tolik působivější. Nejúžasnější náměstí na světě? Rozhodně, a s přehledem.

Chvíli nato, na tržišti, kde se dá koupit sýr z podpažního potu bolševických úderníků, se strhla mela. Přistoupil ke mně člověk s papírem a propiskou, aby požádal o autogram, ale než stačil pípnout, jedna z mých goril mu málem utrhla ruku. Propiska i papír prošly důkladnou prohlídkou, a když se ukázalo, že nejde o zakamuflované zbraně, mohl prosebník pokračovat ve své suplice. Což učinil bez sebemenší stopy rozmrzelosti.

Centrum Moskvy vypadá z větší části jako Londýn. Opravdu jde poznat, že do roku 1917, kdy se celý svět v zadnici obrátil, byla obě města jako siamská dvojčata – stejná architektura, stejná historická aura, stejné obchody a stejné absurdně předražené restaurace. Nikdy jsem se necítil tak doma tak daleko.

A stejně jako v Lodnýně, ani zde Madonna nenašla žádné větší vykořisťování a já neposnídal křepelčí vejce z ukrajinské osmnáctky. Užili jsme si příjemnou dovolenou v na první pohled příjemném městě.

Zvenčí nic nenasvědčuje tomu, že jste na Divokém západě jednadvacátého století. Dokonce i strážný u Leninovy hrobky pokuřoval cígo, jako by jej nevzrušilo, ani kdybych se na ni vymočil. Nebo na něj. Ale příhoda s lovcem autogramů ukázala, že obyčejní lidé mají v genech zakódovaný strach ze svalů a autority. Má-li někdo víc peněz, bicepsů nebo kontaktů než vy, tak zkrátka skáčete, jak on píská. Cenou za žádost o autogram je urvaná paže. Cenou za překročení rychlosti je tichý úplatek. Chcete-li nejlepší stůl v restauraci, stačí vrchního probodnout pohledem.

Totéž jsme viděli cestou zpátky na letiště s policejním doprovodem. Za ohňostroje modrých majáků jsme se řítili speciálními pruhy, které jsou v Anglii vyhrazené autobusům a v Moskvě bohatým a vlivným. Když nám švestky na dálnici prorazily cestu pomalejší lůzou, pronesly nás přímo do VIP salónku. Měli jsme vytřeštěné oči, červenali se hanbou, ale útroby nám tiše šuměly vzrušením.

A když jsme poděkovali gorilám za masakr zákeřných lovců autogramů a se slzou v oku se rozloučili s Maybachem, ocitli jsme se znovu na palubě letadla, v turistické třídě. Ve spárech opravdové demokracie.

Ta ruská se mi zamlouvá víc.
28. ledna 2007

***

Ukázky pocházejí z knihy Jeremyho Clarksona Na plný plyn, který roku 2011 vydalo nakladatelství Dokořán.