Jak se má chudák člověk vyznat v tom, co se dnes v Evropě děje? Vašek Moravec si předminulou neděli zaspekuloval, zda by se o případné další budoucnosti Česka v Unii nemohlo hlasovat v referendu. Na základě čeho by se ale měli lidé rozhodovat? Co by měli chtít? Z médií se na ně valí zmatený veletok informací, jedni varují před odstřižením od Evropy, druzí varují, že bychom se v Evropě mohli rozpustit jak kostka cukru, ostatní neříkají nic, ovšem varují, že na jejich slova dojde.


Běžný občan chodí do práce, které je čím dál méně, vychovává děti, které jsou čím dál vzpurnější, a poctivě platí daně, pojištění a poplatky, které se množí jak bacily. Kdyby alespoň zlevňovali v supermarketu – ale všimli jste si, kolik dneska stojí máslo? Kolik že to bylo loni a předloni? No a teď má ještě zachraňovat Evropskou unii.

Za dobrou práci písničku

Posledním hitem známého dua Sarkozy & Merkelová, světovým tiskem překřtěného na českému uchu libozvučné Merkozy, je totiž Záchrana od Mezinárodního měnového fondu. Název písně nic moc, ale text, to už vůbec není žádný lehký popík. Spíš těžká deprese. Každý stát si má prý ukrojit kus z rodinného stříbra a dát (prý půjčit... hm) na společnou hromadu. Naše národní banka má sáhnout do trezoru, kam střádá rezervy na horší časy, a přispět částkou 90 miliard. A teď babo raď.

Jsme snad v koutě na hanbě?

Tak když nedáme, ocitneme se prý na „periferii Evropy“. Podle hesla kdo chvíli stál, už stojí opodál. Nebo spíš kdo chce s vlky výti...? Každopádně pojedeme v „pomalejším pruhu“, „odstřihneme se od integrace“ a zůstaneme zkrátka jako kůl v plotě.

Tak nevím. Pokud jde o ten pomalejší pruh integrace, tak v tom jedeme už skoro deset let, minimálně po dobu, kdy váháme a otálíme s přijetím eura. To nejprve Stanislav Gross prohlašoval, že na přijetí eura je pořád dost času, po něm Jiří Paroubek tvrdil, že než snižovat sociální výdaje, to raději euro odloží, no a pak už nastoupil Topolánek a záhy krize a to už šlo euro definitivně k ledu, na neurčito.

Výsledkem každopádně je, že coby nečlen eurozóny se v „pomalejším“ pruhu oné příslovečné dvourychlostní Evropy ploužíme již od vstupu do Evropské unie. Když k tomu připočteme prezidentův úporný euroskepticismus, nejrůznější švejkování při ratifikaci Lisabonské smlouvy a zpackané předsednictví Evropské rady, měli bychom být teoreticky už dnes úplným outsiderem, se kterým se v Unii nebaví žádné hezké holky ani oblíbení kluci a který nemá v kolektivu žádné slovo. Má někdo pocit, že tomu tak je? A důležitější otázka – pokud ano, má to nějaké praktické, reálné dopady? Zakazují ostatní země dovozy z Česka? Nechtějí v zahraničí přijímat naše představitele? Vyhošťují nám z Berlína velvyslance? Mají naši zástupci v Evropském parlamentu, Evropské radě či Radě Evropské unie méně hlasů? Asi sotva.

Navíc představa, že když budeme „hodní“, tak nás Němci s Francouzi nechají spolurozhodovat o budoucnosti Evropy, je jak z občanské nauky. S „reálpolitikou“ nemá společného zhola nic. Stačí se ostatně podívat, jak se v Evropě řeší současná krize – Sarkozy s Merkelovou vymýšlejí řešení a ostatní země stavějí před hotovou věc. Zkrátka a dobře jsem k řečem o dvourychlostní Evropě a pomalejších pruzích skeptický.

Vymýšlet pravidla, pak je nedodržet...

Z výše řečeného by se možná mohlo zdát, že jsem přímo euroskeptický a euro bych nejraději zlikvidoval stejně jako Václav Klaus. Není tomu tak. Jen se trochu bojím toho, kam se dnes Evropská unie řítí. Vždy jsem choval sympatie k myšlence evropské unie (s malým e), ke společné měně, ke společné obranné a zahraniční politice a ty chovám pořád. Osobně jsem přesvědčen, že euro je dobrá věc a může fungovat docela hladce, dokonce i v malých zemích. Na příkladu Slovinska, Slovenska nebo Estonska je vidět, že euro nutně nemusí být kotvou, která zákonitě stáhne ke dnu všechny ekonomiky menší než ta německá či francouzská.

Jenže to by se musela dodržovat pravidla a plnit smlouvy. Když se řekne, že do eurozóny mohou vstoupit jen země, které jsou zadlužené maximálně do 60 procent HDP, nesmí se tam zkrátka pustit fiskální lajdáci jako Řecko nebo Itálie, jejichž dluh v době vstupu přesahoval sto procent domácího produktu. A když už se pustí a zasáhne krize, tak je lepší přiznat chybu a pomoci jim s řízeným bankrotem, aby se mohly otřepat a začít znovu s čistým štítem.

Jak Merkozel zahradničil

Jenže přiznat chybu, to by si evropští politici zřejmě raději nechali koleno vrtat. A nechat zbankrotovat člena EU, to by zřejmě odporovalo vznešenému ideálu jednotné Evropy (přestože státní bankrot rozhodně není konec světa a některým zemím, například Rusku, vyloženě prospěl). To oni raději navrhují eurobondy a fiskální unie a záchranné fondy a podobné obludnosti, z nichž každá další je dvakrát horší než předchozí.

A co hůř, každé nové Merkozí řešení se předem vydává za definitivní záchranu Evropy, pročež kdo je proti, je automaticky zloduchem a kazisvětem, neboť jen takový by přece nechtěl zachránit Evropu, že? Jenže jak jsme viděli, každý z dosud navržených plánů buď nevyřešil vůbec nic, nebo situaci ještě zhoršil. Nejprve se měla eurokrize definitivně vyléčit tak, že strukturální problémy Řecka a Portugalska se zatapetují čerstvými půjčkami v řádu desítek miliard eur. Samozřejmě bez efektu. Pak se vršil euroval, ten ovšem nestačil, takže se musel nejprve zvětšit. Na Slovensku padla vláda, euroval se zvětšil, ale ouha, opět to nestačilo. Prý musí být ještě větší, bilion, možná dva až tři. Jenže na to nám už Číňané nepůjčí. Radičová si teď musí trhat vlasy.

Naladili Evropany proti Evropě

Takže co dál? Vydáme eurobondy neboli finanční produkty podobné notoricky známým derivátům z hypoteční krize? Zavineme nevábné dluhopisy Itálie či Řecka do lesklého německého balicího papíru, převážeme mašličkou ratingu AAA a začneme prodávat v jednom balíčku? Nebo bude zadlužené země financovat Evropská centrální banka čerstvě vytištěnými penězi? Může mi někdo připomenout, kdy naposledy vedlo takové řešení k zodpovědné fiskální politice, o zdravém hospodářském růstu nemluvě? A co takhle fiskální unie, včetně stejných daňových sazeb pro všechny členské země? Skvělý nápad. Kdybyste byli v takové unii ředitelem Siemensu a rozhodovali se, kde postavit další fabriku, postavili byste ji v Německu, nebo v Česku?

Nehledě na to, že fiskální unie by nejspíše znamenala konec současné EU a zrod úplně nového pojetí společné existence, úplně nového evropského uspořádání, včetně úplně nových institucí, úřadů a politických orgánů, což by samozřejmě muselo projít povinným kolečkem ratifikací a referend a všichni víme, jak snadno prošla obyčejná evropská ústava, a to prosím v době, kdy byla Evropská unie na vrcholu popularity.

Kdepak, Merkozy to lidem, kteří chtějí žít ve společné Evropě a nevadí jim platit společnou měnou, vůbec neusnadňuje. Naopak mi připadá, že každý další summit rozdmýchává po celém kontinentu plameny euroskepticismu. Účast ve volbách do Evropského parlamentu klesá, obliba Evropské unie se dramaticky propadá a v Česku je už drtivá většina lidí proti přijetí eura. Evropští politici (přinejmenším ti vrcholní) nerozumějí fungování finančních trhů, příliš se upínají na absurdní dramatické vize typu „když padne Řecko, padne euro a po něm i celá Evropa“, nedokážou přiznat chybu a jednají chaoticky. Za svou ideou se valí jako buldozer, bez ohledu na dlouhodobé důsledky, podle hesla „co nejde silou, jde větší silou“, v detailech ale přitom skáčou od jednoho řešení ke druhému. Cimrman by možná řekl, že své plány nejsou schopni ani udržet, ani opustit.

Kolik jim ještě dáváte?

Nový, v pořadí již ixtý, plán na „záchranu“ Evropy bude zřejmě schválen. Česká republika zřejmě nějaké miliardy nakonec poskytne (možná kvůli tomu padne vláda). A za pár měsíců už znovu bude všechno jinak. Euroval i půjčka MMF už budou včerejší zprávy a všichni se budou připravovat na červnovou ratifikaci takzvaného Evropského stabilizačního mechanismu (ESM). A skutečné příčiny Velké evropské dluhové krize se budou vesele přehlížet dál.

Jsem zvědav, kdy to konečně praskne a někdo z dosud poslušného evropského stáda vystoupí a prohlásí, že současná středopravá garnitura Evropu nezachraňuje, nýbrž naopak stahuje po spirále ke dnu. Kdyby ještě s námi byl Jiří Kodet, možná by nám řekl, kolik Merkozymu ještě dává. Já jen doufám, že to tentokrát budou opravdu jen ty „maximálně dva“.



Napsáno pro Finmag.