Benn Steil - Jeden musel z kola ven

Prezident Obama nedávno nominoval na příštího prezidenta Světové banky rektora Dartmouthovy univerzity Jima Younga Kima. Výběr prezidenta této instituce je privilegiem, jemuž se Spojené státy těší od jejího založení roku 1946. Mezinárodní měnový fond zase vedou Evropané. Nebýt tajných služeb, mohlo být všechno jinak.

Po druhé světové válce bylo rozdělení vrcholných pozic ve světových finančních institucích mezi světovými mocnostmi nevyhnutelné. Jak se ale stalo, že Spojené státy, prvořadý zakladatel a podílník na financování obou institucí, skončily u kormidla Světové banky, a nikoli Mezinárodního měnového fondu, což je úřad nesrovnatelně vlivnější a důležitější?

J. Edgar Hoover nikdy nespí

Harry Dexter White, zástupce amerického ministerstva financí na konferenci v Bretton Woods, která se konala v červenci 1944 a kde byly položeny základy obou institucí, měl původně zálusk právě na měnový fond. Ten byl totiž klíčovou součástí Whiteovy vize poválečného finančního uspořádání v čele s americkým dolarem.

White vmanévroval šéfa britské delegace Johna Maynarda Keynese do komise pro založení Světové banky právě proto, aby měl sám hlavní slovo při hlavní události konference – ustavení MMF. Byl to od něj vskutku mistrovský tah. Britové nakonec kývli na dolarem podložený měnový fond, třebaže jej dříve rezolutně odmítali.

23. ledna 1946 pak americký prezident Harry S. Truman nominoval Whitea na prvního amerického zástupce ve výkonném výboru fondu (sestávajícího z představitelů nejvlivnějších členských zemí). Všeobecně se očekávalo, že Truman navrhne Whitea také na nejvyšší post, tedy generálního ředitele.

Celému plánu však záhy udělal čáru přes rozpočet ředitel FBI J. Edgar Hoover. Kvůli podezření ze špionáže pro Sovětský svaz dal Whitea dva měsíce sledovat. Poté sepsal pro prezidenta Trumana zprávu založenou na výpovědích 30 zdrojů, včetně usvědčené špionky Elizabeth Bentleyové. Zpráva konstatovala, že White je „cenným spolupracovníkem sovětské špionáže“ a že do americké státní správy dosazuje lidi, jichž si Sověti „velmi považují“. Hoover zdůraznil, že kdyby se informace o Whiteových aktivitách provalily na veřejnost, mohlo by to ohrozit samotnou existenci fondu.

Leč 5. února, den po předložení Hooverovy zprávy prezidentovi, nic netušící senátní výbor pro bankovnictví a měnu Whiteovu nominaci schválil.

Spojenci v šoku

Ministr zahraničních věcí James F. Byrnes po přečtení zprávy nabádal Trumana, aby již potvrzenou nominaci stáhl, a ministr financí Fred M. Vinson dokonce žádal Whiteovo odvolání ze všech veřejných funkcí. Truman, který Hooverovi sice nevěřil, ale uvědomoval si, že mu hrozí vážná politická blamáž, se rozhodl, že Whitea „izoluje“ ve výkonném výboru a nenavrhne jej na podstatně prestižnější pozici generálního ředitele.

Nominovat na nejvyšší post dalšího Američana si už ale nemohl dovolit. Zahraniční partneři by se dozajista začali ptát, pročpak byl asi hlavní architekt fondu odsunut stranou. A to byla otázka, jíž se Bílý dům chtěl za každou cenu vyhnout.

A tak se 5. března sešel Vinson s Keynesem, britským zástupcem v Mezinárodním měnovém fondu i Světové bance, a oznámil mu, že se Truman rozhodl nenominovat Whitea na nejvyšší post ve fondu navzdory tomu, že se pro něj „ideálně hodí“, a že Spojené státy raději převezmou vedoucí úlohu ve Světové bance. Keynes byl šokován.

Washington si samozřejmě prosadil svou a prvním generálním ředitelem Mezinárodního měnového fondu se stal Belgičan Camille Gutt, zatímco Američan Eugene Meyer se stal prvním prezidentem Světové banky. A třebaže Spojené státy měly dostatečně silnou pozici na to, aby po Guttově odchodu roku 1951 prosadily do jeho funkce svého člověka, Mezinárodní měnový fond hrál v té době až druhé housle, jelikož jeho roli převzal Marshallův plán, a Spojené státy se spokojily s vedením Světové banky.

Pravda přichází z Kremlu

Pokud jde o Whitea, ten rezignoval na křeslo v Mezinárodním měnovém fodnu v sedmačtyřicátém. Následující léto jej Bentleyová a novinář Whittaker Chambers veřejně nařkli ze špionáže pro Sověty, to však White 13. srpna před sněmovním výborem pro neamerickou činnost kategoricky popřel. Tři dny nato zemřel na infarkt.

Poté, co byl roku 1950 usvědčen z křivopřísežnictví americký diplomat Alger Hiss, rovněž podezřelý ze spolupráce se sovětskou rozvědkou, odhalil poslanec Richard M. Nixon veřejnosti ručně psanou Whiteovu zprávu, jež nasvědčovala tomu, že White posílal Sovětům tajné informace. Whiteova vina však byla definitivně prokázána až na přelomu tisíciletí, kdy ruská vláda publikovala staré kabelogramy sovětské tajné služby.

Místo abychom tedy dnes považovali prezidentství Světové banky za jakési nezadatelné právo Spojených států, měli bychom mít na paměti, že původně šlo pouze o cenu útěchy pro americkou vládu, která se snažila ututlat špionážní skandál.



Benn Steil je ředitel Centra mezinárodní ekonomie při Radě pro zahraniční vztahy.

Přeloženo pro Finmag.