Je to zvláštní pocit. Člověk sedí ve sjezdovém sále lidojemu, a zároveň dnes může na chytrém telefonu sledovat živé zpravodajství rozličných novinářů, blogerů, sociologů a dalších představitelů pestrobarevného českého komentariátu. Je to někdy zábavná virtuální realita. Kam se hrabe Playstation.

Tak jsme se například s kolegy dočetli, že Milan Chovanec napoprvé neprošel, protože prý neumí mluvit do mikrofonu, zatímco při proslovu Jeronýma Tejce propukali delegáti v „bouřlivý potlesk“. Zaraženě jsme se na sebe podívali, poněvadž nám přišlo, že řečníci jsou oba pánové srovnatelně dobří. A pokud jde o bouřlivé reakce, takovou jsem za celý, obecně spíše usedlý, sjezd zaznamenal jednu jedinou, to když mluvil europoslanec Gianni Pittella, který svou italštinou a rétorickou bravurou strhl posluchače tak, že mu nadšeně tleskali ještě předtím, než jej slečna tlumočnice stačila přeložit.

V kuloárech se přitom o nějakých proslovech nikdo nebavil. Mluvilo se výhradně o dvou důvodech Chovancova zaškobrtnutí. Jednak mu spousta kolegů pořád nemůže zapomenout lánskou schůzku a vyslovení nedůvěry v prvním kole brali jako plesknutí přes ruku. A jednak šlo o problém, který prostě nesmí chybět u žádné naší stranické volby – velká spousta špatně vyplněných hlasovacích lístků. Pokaždé se najdou lidé, kteří zapomenou, že nestačí jen zakroužkovat vybrané kandidáty, ale také přeškrtnout všechny ostatní. Kdyby se započítaly i jejich hlasy, prošel by Milan Chovanec jako nůž máslem.

Český komentariát se dále nechal slyšet, že česká socdem je těžkopádná, šedivá „mašina“. Že v ní není kouska punku a anarchie. Pokud tím novináři chtějí říct, že ČSSD je standardní politická strana, mají naprostou pravdu. Pokud ale čekají, že se politické strany stanou kulturním předvojem společnosti, že zastanou roli Andyho Warhola a Sex Pistols, pak se dočkají jen hořkého zklamání. Punk je fajn na koncertě Visacího zámku a lehce punkovní nádech snad nevadí ani v titulku textu, který právě čtete. Ale uvnitř politické strany se holt přednášejí proslovy, volí vedení a hlasuje o stanovách. I to je sice mnohdy drama, divadlo a krasobruslení na tenkém ledě, ale přece jen v trochu jiném smyslu.

Souvisí s tím i neustále pochechtávání, že šedivý a nevýrazný – rozumíte, prostě málo punkovní – je i sám Bohuslav Sobotka. Na jedné straně je jasné, odkud se bere touha po politicích, kteří jsou zároveň baviči, šoumeni, bonmotéři a komedianti. S takovými je ona každodenní politická pětiminutovka večerních zpráv aspoň trochu snesitelná. Na straně druhé jsme si my, Češi, s pestrobarevnými politiky typu Jiřího Paroubka či Mirka Topolánka užili své a víme, že televizní charisma není zadarmo. Že má často neblahé následky nejen pro mateřskou stranu, ale i vládu a celý národ. Každému, co jeho jest, ale já raději člověka, který zvládá premiérskou řeholi, jako by se pro ni narodil, nehraje si na velkého kormidelníka a který nikomu nedělá ostudu ani doma, ani v zahraničí.

Pozoruhodné je i tvrzení, že ČSSD zůstala i po sjezdu zapouzdřeným pánským klubem, který je nemoderní, málo dynamický a nepřitahuje mladé lidi, což údajně potvrzuje malá podpora Jiřího Dienstbiera.

Tak popořadě. Neúspěch Jiřího Dienstbiera ve volbě na prvního místopředsedu neříká vůbec nic o „dynamičnosti“ strany, o jeho obecné popularitě či o jeho výsledcích v jiných volbách. Byl ostatně naším kandidátem na prezidenta.

Pokud jde o nezájem mladých o členství v socdem, něco na tom bude. Jenže mladí masově nevstupují do politiky obecně. To se netýká jen nás, ale i všech ostatních parlamentních stran. A ve všech vyspělých demokraciích platí, že k volbám chodí jen zlomek mladé generace. Určitě to něco vypovídá o politice obecně, ze které v našem technokratickém jednadvacátém století mizí ideály všude na světě. Není to ale specifikum Lidovému domu.

A pokud jde o zapouzdřený pánský klub, všimla si média, že sjezd poslal do úzkého vedení hned dvě ženy, z toho jednu, která se sama označuje za feministku? Že do stanov prošly takzvané kvóty pro ženy a přímá demokracie při schvalování kandidátek? Šlo přitom o radikální a velmi kontroverzní změny. O obém musel Bohuslav Sobotka přesvědčovat delegáty – i delegátky – do poslední chvíle.

A než z toho zase někdo vyvodí, že jsme se nejspíš až dosud vyžívali v diskriminaci žen – pravý opak je pravdou. Bez žen na kandidátce nemá nikdo ve volbách šanci, to je každému jasné. Z vlastní zkušenosti vím, že v místních organizacích jsou chlapi šťastní jak blechy, pokud se objeví žena, která je schopna a především ochotna pracovat ve vedení, ať už na jakékoli úrovni. Takové pak všichni fandí. Ostatně na sjezdu získala ze všech čerstvých místopředsedů největší počet hlasů právě Michaela Marksová-Tominová. A spousta kandidátek, včetně té naší v Bohumíně, čtyřicetiprocentní kvótu dávno splňuje i bez nějakých směrnic.

Média se do ČSSD strefují často a rády a je nutno přiznat, že si to občas zasloužíme. Jednou se neubráníme populismu, podruhé někdo nezvládne osobní ambice, zblázní se a zbytek strany pak za něj musí hasit požár. Během dvou týdnů se každopádně českému národu naskytl pohled pod pokličku dvou největších politických stran v zemi. Z historie lidé vědí, jak vypadá vláda jedné strany. Ze sněmu „Hnutí“ Ano si pak mohli udělat představu, jak by vypadala vláda jednoho muže. Předseda obdržel svědomitých sto procent hlasů a celý sněm se obešel bez zbytečných debat a diskuzí, které jednoho akorát zdržují od klidu na práci.

A pak tu máme oranžový sjezd, který nabídl lidem demokracii v celé její neuhlazenosti, hádavosti a barvě. Všichni delegáti museli ve městech, okresech a krajích projít kolečkem debat a schvalování, aby mohli v Praze reprezentovat. Každý má na všechno názor a někteří rovnou dva. Spousta delegátů si o lidech ve vedení myslí své a klidně jim to dá hlasitě najevo, ať už v kuloárech nebo u volební urny. A předseda často mluví a mluví, až je modrý v obličeji, než z mužů a žen v sále vymámí podporu.

V ČSSD to takhle chodí už bezmála sto čtyřicet let. Osobně bych neměnil.