Jsou Češi rasisté a vrazi z Volstrýtu?
Nedávno nám Česká televize opět názorně předvedla, že bychom se bez ní skutečně neobešli. Ostatně kdo jiný by u nás moderoval slušnou a věcnou veřejnou debatu, kdyby si národ neplatil státní televizi za sedm miliard ročně?
Ale dost ironie. Ve čtvrtek si paní Jílková ve svém pořadu vzala na paškál nesmírně vážné téma uprchlíků a bylo to skutečně jen pro silné žaludky. Místo kultivované veřejné polemiky jsme viděli spíše pouťovou soutěž v přeřvávané.
Na jedné straně jsme slyšeli pozoruhodný názor známého umělce a světoběžníka (třebaže nám jej Česká televize představila jako „filozofa a vysokoškolského učitele“) Milana Kohouta, který prohlásil, že se mu z přístupu většiny Čechů dělá špatně a že jsme všichni osobně zodpovědní za imperialistickou politiku, kterou uplatňovali před desítkami a stovkami let Angličané, Francouzi a další Západoevropané. Proč? Inu protože jsme přece všichni součástí evropské civilizace. Dovedeno do logických důsledků, jsme my Češi osobně zodpovědní i za genocidu ve Rwandě, protože jsme přece všichni součástí lidské rasy. Ačkoli pan Kohout podle všeho nepovažuje logiku za platnou debatní strategii. Bližší jsou mu spíše přepjaté emoce a hlasitý křik.
Na druhou stranu debatní barikády se postavil mimo jiné Čecho-Syřan Nizar Trabulsi, který prohlásil, že přijmeme-li syrské uprchlíky, nic tím nevyřešíme. K jeho názoru mám také výhrady. Poskytneme-li u nás domov a přístřeší ubožákům, kterým srovnali dům se zemí a povraždili půlku rodiny psychopati z Islámského státu, vyřešíme tím přinejmenším situaci druhé poloviny rodiny, která stále žije, i když v otřesných podmínkách uprchlických táborů v Turecku či Libanonu.
Pohled pana Trabulsiho má větší váhu v případě oné sorty uprchlíků, kterým se v médiích říká „ekonomičtí“. Myslí se tím běžence především z afrických států, které sužuje chudoba, nemoci, sucha a státní orgány, které připomínají spíše dobře organizované vyděračské gangy. Asi málokdo z nás pochybuje, že bychom také chtěli žít spíše ve Švédsku či v Belgii, být na jejich místě. Když však domyslíme aktuální politiku Evropské unie do důsledků, musíme se pánů z Bruselu zeptat spolu s Miroslavem Donutilem: „A komu tím prospějete?“
Především je nutno podotknout, že současná kočkopsí politika Bruselu vůči africkým běžencům je z humanitárního hlediska absolutně nepřijatelná. Evropa se nedokáže rozhodnout, zda chce být v otáce nelegálního přistěhovalectví nesmlouvavá a rezolutní, nebo chce Africe otevřít dveře dokořán. Brusel místo toho jen tak lavíruje, a proto je každý rok nepřímo zodpovědný za smrt několika tisíců lidí, kteří se utopí ve snaze překonat na chatrných člunech Středozemní moře.
Je to třeba říct jasně a otevřeně – z morálního hlediska máme na vybranou pouze ze dvou možností. Buď se budeme chovat jako Austrálie, stávající běžence bez milosti vracet, a těm potenciálním tak dát jednoznačně najevo, že se o smrtelně nebezpečnou a nákladnou cestu do Evropy ani nemají pokoušet. Anebo zřídíme přímo na černém kontinentu přistěhovalecká centra a všem zájemcům umožníme migraci do Evropy zdarma a bezpečně. Cokoli mezi tím bude znamenat, že se na dně Středozemního moře budou dál hromadit mrtvoly po tisících.
První možnost možná leckomu přijde příliš drakonická a krutá, nicméně jaké důsledky by měla ta druhá? Když dáme stranou dopad na samotné evropské země, kde již dnes v důsledku masové imigrace vznikají rozsáhlá ghetta sužovaná nezaměstnaností, zločinem a mizernou sociální prací ze strany státu, zcela otevřená imigrační politika by nic neřešila ani z pohledu samotné Afriky. Když pomineme bizarní představu, že bychom mohli do Evropy přestěhovat úplně všechny Afričany, je zřejmé, že stovky milionů lidí by na černém kontinentu žily dál. Dá se navíc předpokládat, že do Evropy by stejně jako dnes odcházeli především lidé mladší, aktivnější a iniciativnější, což by demografickou situaci afrických zemí rozhodně nezlepšilo.
Tolik k Bruselu. Pokud jde o nás samotné, odmítám absurdní názor pana Kohouta, že Češi jsou netvoři, kruťasi a vrazi z Volstrýtu. Když pomineme pár stovek holých lebek a podobného póvlu, myslím, že Češi v minulosti mnohokrát ukázali, že jde-li o skutečnou humanitární katastrofu, jsou ochotni rozdělit se o svou skromnou mzdu s lidmi třeba z druhého konce světa. Nadávat jim do rasistů a sobců je hloupé, urážlivé a arogantní.
Doufám, že co se ekonomické migrace týče, bude náš stát dál prosazovat přistěhovaleckou politiku regulovanou, založenou na zdravém rozumu a logickém závěru, že problémy zemí třetího světa nelze vyřešit transplantací tamějšího obyvatelstva do Evropy. Na druhé straně doufám, že méně přísní budeme na lidi, kteří čelí genocidě a jde jim o holý život. Naše hlavní pomoc by asi měla směřovat zemím jako Turecko, které vstřebalo největší nápor válečných běženců ze Sýrie a Iráku. Myslím ale, že sami bychom zvládli ubytovat i větší počet chudáků, kteří přežili řádění Islámského státu, než těch sedmdesát Syřanů, které jsme přijali letos v lednu.
Tak či onak jde o vážnou a urgentní debatu a já doufám, že česká veřejnoprávní média k ní budou časem schopna přispět klidnými a věcnými argumenty, namísto pořvávaní a teatrálního moralizování, jakého jsme byli svědky v pořadu Máte slovo. Od toho si je ostatně platíme.
Ale dost ironie. Ve čtvrtek si paní Jílková ve svém pořadu vzala na paškál nesmírně vážné téma uprchlíků a bylo to skutečně jen pro silné žaludky. Místo kultivované veřejné polemiky jsme viděli spíše pouťovou soutěž v přeřvávané.
Na jedné straně jsme slyšeli pozoruhodný názor známého umělce a světoběžníka (třebaže nám jej Česká televize představila jako „filozofa a vysokoškolského učitele“) Milana Kohouta, který prohlásil, že se mu z přístupu většiny Čechů dělá špatně a že jsme všichni osobně zodpovědní za imperialistickou politiku, kterou uplatňovali před desítkami a stovkami let Angličané, Francouzi a další Západoevropané. Proč? Inu protože jsme přece všichni součástí evropské civilizace. Dovedeno do logických důsledků, jsme my Češi osobně zodpovědní i za genocidu ve Rwandě, protože jsme přece všichni součástí lidské rasy. Ačkoli pan Kohout podle všeho nepovažuje logiku za platnou debatní strategii. Bližší jsou mu spíše přepjaté emoce a hlasitý křik.
Na druhou stranu debatní barikády se postavil mimo jiné Čecho-Syřan Nizar Trabulsi, který prohlásil, že přijmeme-li syrské uprchlíky, nic tím nevyřešíme. K jeho názoru mám také výhrady. Poskytneme-li u nás domov a přístřeší ubožákům, kterým srovnali dům se zemí a povraždili půlku rodiny psychopati z Islámského státu, vyřešíme tím přinejmenším situaci druhé poloviny rodiny, která stále žije, i když v otřesných podmínkách uprchlických táborů v Turecku či Libanonu.
Pohled pana Trabulsiho má větší váhu v případě oné sorty uprchlíků, kterým se v médiích říká „ekonomičtí“. Myslí se tím běžence především z afrických států, které sužuje chudoba, nemoci, sucha a státní orgány, které připomínají spíše dobře organizované vyděračské gangy. Asi málokdo z nás pochybuje, že bychom také chtěli žít spíše ve Švédsku či v Belgii, být na jejich místě. Když však domyslíme aktuální politiku Evropské unie do důsledků, musíme se pánů z Bruselu zeptat spolu s Miroslavem Donutilem: „A komu tím prospějete?“
Především je nutno podotknout, že současná kočkopsí politika Bruselu vůči africkým běžencům je z humanitárního hlediska absolutně nepřijatelná. Evropa se nedokáže rozhodnout, zda chce být v otáce nelegálního přistěhovalectví nesmlouvavá a rezolutní, nebo chce Africe otevřít dveře dokořán. Brusel místo toho jen tak lavíruje, a proto je každý rok nepřímo zodpovědný za smrt několika tisíců lidí, kteří se utopí ve snaze překonat na chatrných člunech Středozemní moře.
Je to třeba říct jasně a otevřeně – z morálního hlediska máme na vybranou pouze ze dvou možností. Buď se budeme chovat jako Austrálie, stávající běžence bez milosti vracet, a těm potenciálním tak dát jednoznačně najevo, že se o smrtelně nebezpečnou a nákladnou cestu do Evropy ani nemají pokoušet. Anebo zřídíme přímo na černém kontinentu přistěhovalecká centra a všem zájemcům umožníme migraci do Evropy zdarma a bezpečně. Cokoli mezi tím bude znamenat, že se na dně Středozemního moře budou dál hromadit mrtvoly po tisících.
První možnost možná leckomu přijde příliš drakonická a krutá, nicméně jaké důsledky by měla ta druhá? Když dáme stranou dopad na samotné evropské země, kde již dnes v důsledku masové imigrace vznikají rozsáhlá ghetta sužovaná nezaměstnaností, zločinem a mizernou sociální prací ze strany státu, zcela otevřená imigrační politika by nic neřešila ani z pohledu samotné Afriky. Když pomineme bizarní představu, že bychom mohli do Evropy přestěhovat úplně všechny Afričany, je zřejmé, že stovky milionů lidí by na černém kontinentu žily dál. Dá se navíc předpokládat, že do Evropy by stejně jako dnes odcházeli především lidé mladší, aktivnější a iniciativnější, což by demografickou situaci afrických zemí rozhodně nezlepšilo.
Tolik k Bruselu. Pokud jde o nás samotné, odmítám absurdní názor pana Kohouta, že Češi jsou netvoři, kruťasi a vrazi z Volstrýtu. Když pomineme pár stovek holých lebek a podobného póvlu, myslím, že Češi v minulosti mnohokrát ukázali, že jde-li o skutečnou humanitární katastrofu, jsou ochotni rozdělit se o svou skromnou mzdu s lidmi třeba z druhého konce světa. Nadávat jim do rasistů a sobců je hloupé, urážlivé a arogantní.
Doufám, že co se ekonomické migrace týče, bude náš stát dál prosazovat přistěhovaleckou politiku regulovanou, založenou na zdravém rozumu a logickém závěru, že problémy zemí třetího světa nelze vyřešit transplantací tamějšího obyvatelstva do Evropy. Na druhé straně doufám, že méně přísní budeme na lidi, kteří čelí genocidě a jde jim o holý život. Naše hlavní pomoc by asi měla směřovat zemím jako Turecko, které vstřebalo největší nápor válečných běženců ze Sýrie a Iráku. Myslím ale, že sami bychom zvládli ubytovat i větší počet chudáků, kteří přežili řádění Islámského státu, než těch sedmdesát Syřanů, které jsme přijali letos v lednu.
Tak či onak jde o vážnou a urgentní debatu a já doufám, že česká veřejnoprávní média k ní budou časem schopna přispět klidnými a věcnými argumenty, namísto pořvávaní a teatrálního moralizování, jakého jsme byli svědky v pořadu Máte slovo. Od toho si je ostatně platíme.