Hannah Gaisová - Ruské trolí farmy

Pokud jste někdy strávili víc času na libovolné sociální síti, pravděpodobně jste narazili na anonymního trola. Možná zesměšňoval, co jste napsali, vaši fotku nebo fotku někoho jiného, kterou jste nasdíleli. Anebo neřekl vůbec nic, co by dávalo smysl, jen chrlil proud urážek a vulgarit. Někdy trol míří pod pás, někdy není těžké ho odpálkovat a ignorovat. Tak či onak lze veškerý smysl jeho bytí obrátit v prach prostým kliknutím na tlačítko Blokovat.


O psychologii trolování byla popsána už nejedna stránka – a z pádného důvodu. Na internetu ukládáme spoustu osobních údajů: fotky, soukromou korespondenci, biometrická data, daňové výkazy. Zbytek času trávíme na stránkách a portálech, které jsme kolektivně prohlásili za jakési digitální společenské místnosti. Tyto virtuální veřejné prostory se řídí vlastními pravidly, psanými i nepsanými. I ony, stejně jako každé skutečné místo plné lidí, mohou být halasné, nepřehledné a otevřené provokatérům. Jsou přímo ideální, chcete-li něco sdělit světu, pokud vám zároveň příliš nevadí, že vás nikdo neposlouchá. Představte si třeba, že něco zakřičíte na rockovém koncertu. Bezprostřední okolí váš projev trochu otráví a na zbytek davu nebude mít absolutně žádný účinek.

Miliony rublů za tvrdou dřinu

Trolování je tedy z větší části neplodné, v jisté zemi si však získalo značnou oblibu – v Rusku. Tady trolové ve funkci státních dezinformátorů vzbuzují nemalou pozornost zejména od Putinovy invaze na Ukrajinu. Můžeme-li soudit podle posledních zpráv, dokonale promazaná a Kremlem sponzorovaná trolovací mašinérie v dohledné budoucnosti rozhodně nehodlá zavřít krám.

Státem placení nebo podporovaní trolové nejsou na ruském internetu – či RuNetu, jak se mu přezdívá – žádnou novinkou. V roce 2012 se prostřednictvím série e-mailů zveřejněných ruskými hacktivisty provalilo, že jistá mládežnická organizace napojená na Kreml platí bloggerům a novinářům za publikování proputinovského internetového obsahu. Provládní aktivisté si vydělávali také „down-votingem“ opozičních videí na YouTube nebo třeba psaním stovek komentářů pod protiputinovskými články. Aféra to byla značná, ale nešlo o nic neznámého. Americký think-tank Freedom House v roce 2013 konstatuje, že „Rusko je průkopníkem této metody už několik let“.

Trolování ale značně získalo na významu jako součást informační války Kremlu při invazi na Ukrajinu roku 2014. Velkou pozornost médií loni po dalším masivním úniku informací přitáhla zejména jistá Agentura pro internetový průzkum.

V červnu 2014 napsal americký zpravodajský server BuzzFeed, že Kreml do agentura nalil miliony rublů, kterými se vyplácela úplnou armádu trolů, kteří psali proputinovské komentáře na weby anglofonních internetových médií. Každý z nich měl údajně vyprodukovat přes padesát komentářů denně, a k tomu si ještě vést několik twitterových a facebookových profilů. Podle nejnovějších zpráv ale trolové z Agentury pro internetový průzkum pracovali ještě tvrději. Za dvě dvanáctihodinové směny prý musel každý z nich „odevzdat“ patnáct blogů a sto padesát až dvě stě komentářů.

„Moc se nebavíme, protože máme všichni práce až nad hlavu. Prostě jen sedíme a do zblbnutí ťukáme do klávesnice,“ řekl bývalý ruský trol před pár měsíci rozhlasové stanici Radio Free Europe/Radio Liberty.

„Nemluvíme spolu, protože každý vidí, co druzí píšou. I když to vlastně ani nemusíme číst, protože to jsou všechno stejné kecy. Média vydávají zprávy, my je komentujeme, jenže obyčejní lidi to podle mě stejně nečtou.“

Dezinformace, hoax, panika

V případě trolování v komentářích je to nejspíš i pravda. Většina čtenářů (i autorů, sorry) komentáře přeskakuje. Najeďte na svůj oblíbený zpravodajský server a pročtěte si komentáře k libovolnému článku. Tu a tam najdete v té záplavě trolů a reklamních robotů nějakou perlu, to se však stává spíše vzácně. Placený ruský trol se v tom všem ztratí.

Nicméně i když informační válka nového věku začala v komentářích pod zprávami, největší bitvy budou vybojovány jinde. A lze-li soudit z posledního vývoje, k onomu posunu už dochází.

Podle nedávné reportáže Adriana Chena v deníku The New York Times má Agentura pro internetový průzkum prsty v několika významných případech šíření poplašné zprávy na území Spojených států. Jeden se týkal falešného upozornění na únik chemických látek ve městě St. Mary Parish v Lousianě prostřednictvím koordinované informační kampaně na sociálních sítích. Tento případ „jedů uniklých do ovzduší“ si získal velkou pozornost médií – potvrzovalo ho také mnoho očitých svědectví. Žádné z nich, jak brzy vyšetřovatelé zjistili, nebylo pravé.

Z těch samých zdrojů pocházela o pár měsíců nato informace, že v Atlantě se objevil virus ebola. Další podaly zprávu o zastřelení neozbrojené černošky, opět v Atlantě. Na první pohled spolu tyto události nesouvisely, ačkoli dvě různá videa, z nichž jedno tvrdilo, že za údajným chemickým únikem i vraždou černošky stojí Islámský stát, podle všeho uváděl týž člověk.

Chenovu reportáž je nejlepší přečíst v celku, ne jen jako souhrn. Přesto je namístě zmínit alespoň pár důležitých otázek, které v ní klade. Zaprvé, představují tyto poplašné zprávy nový způsob vedení informační války ve 21. století? Vypadá to tak, přinejmenším z krátkodobého hlediska. Usnadní falšovatelům práci nové technologie pro digitální úpravu fotografií? A rostoucí oblíbenost a počet uživatelů sociálních sítí? Pravděpodobně ano. Ve druhém případě může být výsledek i přesně opačný.

Nejdůležitější otázku si ale musíme klást sami, a to neustále: Jak já, coby zodpovědný uživatel internetu a konzument médií, přispívám k poctivosti a spolehlivosti webového obsahu? Ignorovat trola křičícího v davu je dobrý začátek.

***

Z anglického originálu přeloženo pro Finmag.