Úvod autora blogu: Trochu jsem váhal, zda si mohu troufnout přihřát si polívčičku a využít svého blogového prostoru k představení knihy, kterou zrovna překládám. Nakonec jsem si troufl, protože Woodsův Krach dokonale zapadá do struktury textů, jimiž vás zde pravidelně oblažuji. Pojednává totiž o ekonomii, politice a tak vůbec.

Knih o krizi se už vyrojila spousta (přinejmenším v zahraničí), a ještě větší spousta se jich nepochybně vyrojí, ale Krach je poměrně jedinečný. Nejen že to bude první poměrně významná publikace na dané téma vydaná v naši krásné vlasti (v prestižním žebříčku bestsellerů listu New York Times se držela deset týdnů), ale liší se i od svých zahraničních "kolegyň". O krizi totiž vypráví nejen velice čtivě, vtipně a stylem snadno pochopitelným i pro obyčejné lidi, ale rozebírá ji také z pozice tzv. rakouské ekonomické školy, jejíž popularita se dnes v akademických, a především internetových kruzích šíří jako stepní požár.

Samozřejmě se najdou tací, kteří ji odmítnou coby snůšku ideologií. A budou mít pravdu. Dodal bych však jednu důležitou věc - ekonomie JE ideologie. Není to exaktní věda. Všichni ekonomové na celé zeměkouli tíhnou v jádru k té či oné ideologické škole, ať už je to keynesiánství, neoklasicismus, marxismus, monetarismus nebo třeba rakouská škola. Spousta z nich to akorát nedává najevo, aby neztratila punc "objektivity". Já každopádně myslím, že laik poctivě hledající pravdu by se měl přinejmenším v krátkosti seznámit se všemi dotyčnými pohledy a rozhodnout se, který nejlépe vyhovuje jeho osobnímu založení či životní zkušenosti.

Pokud se k takovým lidem počítáte máte zrovna mají chuť sáhnout po něčem "rakouském", mohu vám z vlastní zkušenosti potvrdit, že Krach je ten nejsrozumitelnější, nejčtivější a nejpečlivěji vyargumentovaný příběh o vzniku a průběhu té naší krize, jaký je dnes k dostání.



Thomas E. Woods - Krach
Kapitola 3 – Velkolepý plán na záchranu Wall Street
Bývalý americký ministr financí Henry Paulson v březnu 2007 prohlásil: „Světová ekonomika je nejsilnější, jakou ji pamatuji za celou svou kariéru.“ „Naše finanční instituce jsou silné,“ dodal v březnu 2008. „Naše banky jsou silné. A takové zůstanou ještě mnoho, mnoho let.“

Šéf Federální rezervy Ben Bernanke zastával týž názor. V květnu 2007, kdy realitní kolaps začal stahovat ke dnu i zbytek ekonomiky, sebevědomě oznámil: „Nepředpokládáme výraznější rozšíření potíží na trhu nestandardních hypoték do ostatních sektorů hospodářství, ani do finančního systému.“

K výraznějšímu rozšíření však došlo. V polovině března 2008 se ocitla na pokraji bankrotu investiční banka Bear Stearns. Místo aby ji Fed nechal zkrachovat, bez svolení Kongresu ji de facto odkoupil a obratem daroval bance JP Morgan. Proč? Prý kvůli „systémovému riziku“, které případný zánik Bear Stearns údajně představoval. Vskutku dojemná starost na to, jak „silná“ tehdy naše ekonomika byla.

V srpnu 2008 se národu dostalo od dua Paulson-Bernanke opětovného ujištění, že až na další bailout – tentokrát Fannie a Freddieho – je ekonomika zdravá. Nepropadejte panice. Nepřestávejte investovat. Nepřestávejte si brát hypotéky. Utrácejte jak Paris Hiltonová. Všechno bude zase fajn.

Člověk by si myslel, že každý, kdo prvních osm měsíců roku 2008 krmil veřejnost tak vydatnými moudry, dozajista přišel o veškerou věrohodnost, a nejspíš i funkci. Leč Paulson s Bernankem nejen že si své posty po zářijovém burzovním krachu udrželi, ale oba výtečníci, kteří prokázali tak žalostný odborný úsudek, ještě k tomu požádali o zbrusu nové pravomoci.

*

Éra bailoutů začíná
Takže ačkoli ještě v srpnu 2008 bylo údajně všechno naprosto v pořádku, v září bylo najednou absolutně nezbytné přijmout zcela bezprecedentní opatření k odvrácení finanční katastrofy historických proporcí. 7. září ministr Paulson oznámil, že federální vláda přebírá Fannie Mae a Freddieho Maca, ony korporace, které zpracovávaly 75 procent všech amerických hypoték. Fannie s Freddiem nahromadily závazky ve výši 5 bilionů dolarů a nikdo netušil, jak velká část této sumy je ohrožena. Ministerstvo nazvalo své řešení „opatrovnictví“, všichni ale věděli, že jde o obyčejné znárodnění – přímé státní převzetí soukromé (či kvazi-soukromé) instituce.

Ministr financí tedy lusknutím prstu znárodnil většinu amerického hypotečního trhu. Deník New York Times dostál své reputaci vládního patolízala, když veřejnou garanci pochybných aktiv označil za „rozumný a povzbudivý krok“.

S finančními trhy to začalo jít rychle z kopce. Další týden zaranžoval Fed převzetí investičního obra Merrill Lynch komerční bankou Bank of America. Investiční banku Lehman Brothers ale vláda nakonec nechala padnout. Paulson to vysvětlil tím, že nehodlá roztočit žádný kolotoč bailoutů. Nechce prý podporovat morální hazard. Morální hazard znamená zvýšenou pravděpodobnost rizikového chování, kdy hazardující strana věří, že případné ztráty neponese sama, nýbrž se o ně podělí s druhými. Příkladem je finanční společnost, která provádí nezodpovědné obchody, protože ví, že když dojde k nejhoršímu, zachrání ji daňový poplatník. „Morální hazard neberu na lehkou váhu,“ dodal Paulson.

Další den byla oznámena záchrana pojišťovacího giganta AIG ve výši 85 miliard dolarů.
AIG se dostala do problémů nikoli kvůli MBS jako takovým, nýbrž protože na tyto dluhopisy vydala příliš mnoho tzv. swapů úvěrového selhání (CDS), což jsou jakési pojistky proti splátkové neschopnosti. Prasknutí realitní bubliny mělo na trh s MBS neblahé důsledky. Ceny domů neustále klesaly, úroky u hypoték s variabilní sazbou naopak stoupaly a stále více lidí zjišťovalo, že za svůj dům dluží víc, než jaká je jeho reálná hodnota. Následovala vlna zabavování nemovitostí. Dluhopisy, do nichž byly tyto hypotéky svázány, dramaticky ztratily na hodnotě, čímž zasadily ránu i AIG.

Bernankeho záchrana AIG byla slovy New York Times „nejradikálnějším zásahem do soukromé společnosti v historii Fedu“. Centrální banka půjčila pojišťovně 85 miliard dolarů výměnou za 80 procent jejích akcií. Názor Kongresu jako obvykle nikoho nezajímal.

Pedagogové a učitelé občanské nauky po celé zemi mezitím dál vysvětlovali žákům, jak se z návrhu zákona stane zákon, že vůle lidu je vůdčím principem demokratického zřízení a že naši volení zástupci jednají výhradně v zájmu veřejného blaha.

V listopadu si AIG řekla o dalších 40 miliard.

Z Washingtonu se stala žebrácká ulička pro velké korporace a z daňového poplatníka dojná kráva.



Text je ukázkou z knihy Thomase E. Woodse Krach. Thomas Woods je americký historik a úspěšný autor řady knih o historii a ekonomii. Vystudoval Harvardovu a Columbijskou univerzitu a dnes působí na Institutu Ludwiga von Misese. Kniha vyjde na podzim v nakladatelství Dokořán.