Lodivodové národů dnes v Davosu u kaviáru a šampaňského, v bezpečném objetí armády policistů a tajných, nezávazně konverzují, jak nejlépe zachránit svět. Vše se točí především kolem regulace bank.

Názory jsou různé. Například prezident Sarkozy by chtěl „regulovat kapitalismus“, nejlépe tím, že se „omezí platy manažerům“. Za umělecký dojem si tím vysloužil desítku. Za obsažnost a technické provedení čistou nulu. Lidé tleskají, ekonomové po sobě vrhají rozpačité pohledy.

Mnohem zajímavější plán přichystal prezident Obama, či přesněji jeho dlouho ignorovaný poradce Paul Volcker. Obama chce na banky jednak uvalit mastné daně a jednak omezit jejich velikost. Jeho plán znovu potvrzuje pravdivost slavného Churchillova citátu, že „Američané se vždy zachovají správně až poté, co vyčerpají všechny ostatní možnosti“. A Volcker potvrzuje svůj status – pokud vůbec existuje něco takového jako vynikající centrální bankéř, pak je to on.

Problematika bank a peněz je složitá, zašmodrchaná a matoucí, ale zároveň nesmírně zajímavá, napínavá a fascinující. Banky a finanční kruhy měly na politiku odjakživa obrovský vliv. Panovníci a politici, co je svět světem, potřebovali peníze – na války, výboje, úplatky voličům apod. – a bankéři zase politickou a právní ochranu, před naštvanými občany, před konkurencí. A tak spolu uzavřeli tichou dohodu o spolupráci, jejíž duch přežívá dodnes.

Ekonomové a politologové dnes mluví o „regulatory capture“ (regulační zajetí – kdy banky přimějí regulační orgány, aby pracovaly v jejich prospěch) a nedávno se objevil termín „intellectual capture“ (intelektuální zajetí – kdy banky, zjednodušeně řečeno, přesvědčí odbornou, laickou i politickou veřejnost, že co je dobré pro finanční sektor, je dobré i pro zbytek společnosti).

Nejslavnější a nejsmutnější obětí intelektuálních osidel finančního průmyslu se stal bývalý šéf Fedu Alan Greenspan. Tento velký stoupenec volného trhu uvěřil, že banky se nejlépe zregulují a uhlídají samy. Nechal se přesvědčit, že nechá-li bankám zcela volnou ruku v riskování, nadejdou zlaté časy míru a prosperity. Chvíli se zdálo, že Greenspan je Maestro, který vynašel formuli, jak přeměnit olovo ve zlato. Iluze však skončila největším finančním krachem od Velké krize a Greenspanovým kajícným přiznáním, že v jeho teorii zřejmě bude nějaká chyba.

Alan Greenspan, zřejmě pod vlivem intelektuálního zaklínadla finančních čarodějů, jako by zapomněl na základní poučku ekonomie – autoregulační mechanismy volného trhu fungují, protože přirozenou chamtivost a touhu po zisku na jedné straně vyvažuje strach ze ztráty a neúspěchu na straně druhé. Člověk je přirozeně chamtivý, někdo více, někdo méně. Každý ví, že „risk je zisk“, protože se však bojí, že prodělá kalhoty, je opatrný a rozvážný a hospodárný. Jak by se ale choval, kdyby mu Alan Greenspan řekl: „Žádný strach, jen si pořádně zariskuj. Když se něco semele, stát to za tebe zaplatí.“ Byl by opatrný a rozvážný a hospodárný?

Americký astronaut Frank Borman kdysi řekl: „Trh bez bankrotů je jako náboženství bez pekla.“ Alan Greenspan si zahrál na boha a finančním trhům slíbil, že nepřijdou do pekla, bez ohledu na jejich hříchy. Na školách se tomu říká „morální hazard“. Jeho nešťastná představa, že trh se zreguluje sám i bez strachu z bankrotu, napáchala stejné škody na hospodářství i na morálce obyčejných lidí jako přesvědčení našich polistopadových reformátorů, že trh sám vlastnoručně vyřeší problémy postkomunistického Československa i bez silného právního státu a solidního institucionálního rámce.

Finanční sektor očaroval světové politiky kouzlem intelektuálního zajetí a díky tomu dnes připomíná Otesánka v pozdní fázi nakynutosti. Každá jeho reforma bude zcela zbytečná, nebude-li obsahovat plán výrazného zeštíhlení, popřípadě rozlámání největších finančních konglomerátů. Ještě donedávna Američané ústy Bena „Bublifuka“ Bernankeho navrhovali, že stát by měl ty nejobéznější finanční domy naopak oddělit od zbytku stáda a pak starostlivě opečovávat a opatrovat jako oko v hlavě, aby náhodou neupadly a nezalehly zbytek ekonomiky. Taková reforma je ekonomickým ekvivalentem zbraní hromadného ničení a morálním ekvivalentem ideologie preventivní války.

Díky bohu, či spíš zdravému rozumu, že se prezident Obama po vyčerpání všech ostatních možností rozhodl zachovat správně a začal konečně naslouchat Paulu Volckerovi.



Pro zájemce můj Twitter