Steve Chapman - Proč děláme z těžce nemocných žebráky?

Že se můžeme naobědvat, to není z dobré vůle řezníka, sládka nebo pekaře, nýbrž proto, že tito dbají svých vlastních zájmů.... Nikdo nechce být zcela závislý na dobrodiní svých spoluobčanů, leda žebrák. - Adam Smith, Bohatství národů

Jak to dnes funguje u transplantací orgánů? Všichni dostanou něco. Lékaři a sestřičky dostanou zaplaceno. Nemocnice dostane zaplaceno. Příjemce orgánu se dočká daru, který mu zachrání život. A dárce se dočká hřejivého pocitu u srdce.

Nezištnost a obětavost dárců je něco vskutku obdivuhodného. Proč ale nežádáme, aby i lékaři a sestřičky pracovali pouze z nezištnosti a obětavosti?

Inu protože bychom brzy zjistili, že lidí potřebných lékařské péče je nepoměrně více než těch, kteří ji jsou ochotni poskytovat. A protože zdravotnictví zkrátka potřebujeme, rozhodli jsme se platit, nikoli doufat. Naše zdraví je příliš důležité, než abychom se spoléhali na altruismus.

Jakmile však přijde řeč na darování ledvin a jater, okamžitě měníme názor. V celém světě, snad kromě Íránu, je trestné prodat vlastní ledvinu, dokonce i posmrtně. Kampaně vyzývající k dárcovství nemají velký efekt. Orgánů k transplantaci je stále méně.

Ve Spojených státech se od roku 1989 počet dárců ledviny zdvojnásobil. Jenže pacientů vyžadujících transplantaci je dnes pětinásobek. Loni zemřelo ve frontě na ledvinu 4 456 lidí. Situace s transplantací jater je podobně tragická.

Mezi oběťmi této pomýlené morálky jsou pacienti s rakovinou či jinou smrtelnou chorobou, kteří potřebují transplantaci kostní dřeně. Někteří již dokonce podali u soudu v Los Angeles žalobu, jejímž prostřednictvím se dožadují, aby jim stát umožnil svého potenciálního dárce finančně odškodnit. To se dnes trestá pěti lety natvrdo.

Jednou z žalujících je Doreen Flynnová z Maine, rozvedená matka pěti dětí. Tři z nich trpí vzácnou a smrtelnou krevní chorobou, kterou lze léčit pouze transplantací kostní dřeně.

Zákaz finanční náhrady za transplantaci je neobhajitelný a v případě Doreen obzvlášť. Když někdo daruje ledvinu, přijde navždy o nenahraditelný orgán. Ale kostní dřeň dorůstá. Je-li v pořádku prodávat krev, krevní plazmu či sperma, proč je to u kostní dřeně jinak?

Peníze by zkrátka byly kompenzací za to, že dárce musí ležet v nemocničním prostředí a úplně cizí lidé do něj zabodávají ostré předměty. Je to delší a nepříjemnější proces než darování krve, o spermatu nemluvě. Dárci kostní dřeně obvykle dostávají pět dní v kuse injekce, načež jdou na odběr krve, který trvá tři hodiny a někdy musí být opakován. Často musejí být uspáni, aby jim mohl lékař zabodnout jehlu do kyčelní kosti. Plná rekonvalescence podle Americké společnosti klinických onkologů trvá týden.

Dárcovství jistě není středověká tortura, je to však proces natolik nepříjemný a časově náročný, že se k němu většinou odhodlají jen příbuzní či dobří přátelé.

Výsledkem je mimo jiné to, že jeden ze tří vhodných dobrovolníků nakonec z celé věci vycouvá a nechá pacienta na holičkách. Podle Justičního institutu, který pomáhá Doreen Flynnové a ostatním se žalobou, zemře ročně 1 000 lidí, protože se pro ně nenašel vhodný dárce kostní dřeně.

Kdyby bylo povoleno dárce orgánů odškodňovat, jistě by se jich hlásilo mnohem víc. Podle nositele Nobelovy ceny za ekonomii Garyho Beckera by problém s nedostatkem ledvin úplně zmizel při ceně 15 000 dolarů za orgán. To není mnoho, vzhledem k tomu, že jde o rozdíl mezi životem a smrtí. Mimochodem, celkové náklady na transplantaci by se tím zvýšily asi o 10 procent.

Kostní dřeň by byla samozřejmě mnohem levnější. Lidé, kteří podali žalobu u losangeleského soudu, nežádají nic víc, než aby jim bylo dovoleno nabídnout kompenzaci ve formě stipendia, příspěvku na bydlení či peněžního daru charitativnímu spolku.

Je to jejich jediná možnost. Jinou naději nemají. Dobrosrdečnost a nezištnost našich bližních je mnohdy ohromující. Ale vlastní život na ni vsázet nelze.



Steve Chapman je americký novinář a sloupkař deníku Chicago Tribune.

Můj Twitter