Mladí lidé jsou často spouštěči velkých společenských změn. Jsou zapálení, mají velké nároky, vše vidí ideově čistě – buď je to černé nebo bílé. Proto stojí v dějinách v předních řadách převratů a revolucí. Jsou přitom až sebevražedně stateční a jejich jména stojí na mnoha pomnících. Zvláště studenti, tato tak často prolévaná krev revolucí. Civilizaci ale – ať se komu líbí nebo ne - neudržují mladí lidé. A už vůbec ne ti s revolučními sklony, ale až ti, kteří založí rodinu, vychovají děti, něco postaví, vytvoří, udrží po další generaci, přidají svou hrudku k hromadě, co tu zůstala po předcházejících generacích.

Vyrovnanosti se lidem dostává až někdy před čtyřicítkou, kdy se začínají setkávat se skutečnými problémy v životě - takovými, u nichž neexistuje dobré nebo špatné řešení. Máte dát dítě o rok dříve do školy nebo má počkat ve školce ještě rok? Dejte ho tam a bude frustrované jako nejmladší. Nechte ho ještě rok ve školce a bude se pak v první třídě nudit a zvlčí vám. Máte jít na tu operaci kolene nebo ne? Když půjdete, budete muset opustit dobře placenou práci a kdo bude za vás chodit třikrát denně se psem? Když nepůjdete, možná budete trpět velkými bolestmi celá léta. Máte zůstat s otcem vašich dětí, když víte, že vám zahnul s nejlepší přítelkyní? Nebo to máte kvůli dětem překousnout a žít dál s cizím člověkem?

A tak dále. Střední věk přináší často jen samá špatná řešení a přece jedno z nich musíte vybrat a zodpovídat se z něj.

A když už to vypadá, že jste se z toho nejhoršího dostali a jakž takž si váš život "sednul", najednou zjistíte, že jste součástí tzv. "sendvičové" generace - čím dál větší pozornost a pomoc potřebuje vaše maminka, která doposud tak ochotně pomáhala vám a vaše děti se zároveň dostávají do telecích let a jsou na zabití. A vy jste v práci zrovna na vrcholu, kdy byste nejvíc potřebovali, abyste měli čas a sílu na rozvíjení své kariéry, protože žádný další vrchol po šedesátce už nebude...

Tak tahle generace je už opravdu dospělá. Je unavená, omletá, dostala už vícekrát za něco, za co vůbec nemohla a musela to spolknout. V práci je někdo předběhl, přítel je podrazil, auto někdo kdoví proč prokopnul, manželka má vzácnou nemoc... a tak dále. Jsou to ostřílení životní veteráni, kteří už tak snadno nepodléhají idealismu. Za sebe vznešenějšími hesly cítí něčí byznys. Revolučními ideály jsou skoro nezasažitelní, nemají už totiž čas sledovat diskuse, demonstrovat po náměstích nebo celý den sedět na síti a přesvědčovat druhé o své pravdě.

To jsou ti, co dnes nechodí na demonstrace a jsou jako mlčící většina neprávem odsuzováni. Leccos se jim v politice nelíbí, ale mají dost zkušeností, aby neviděli jen povrch, který někdo vyleštil v heslech, transparentech nebo rozhovorech plných silných slov.

Oni si už dost pamatují, také ten propagandistický nános, který tu byl před listopadem 1989. Mají déja vu, že stejný příval "jedině správných idejí" už jednou zažívali. A tak je také svátek "30 let od převratu" nechává chladným. Jestli by je něco přinutilo slavit, by byla jedině racionální, nehysterická, nevšudypřítomná a národně hrdá připomínka Mezinárodního dne studentstva, jediného světového svátku, který má původ v České republice.

Připomínka 2 zastřelených a 9 popravených studentů v listopadu 1939 a dalších několika set mladých lidí, kteří nepřežili koncentrační tábory; následné zavření vysokých škol a počátek decimování české inteligence.

Ta se nám ale pod tím povinným propagandistickým balastem skoro vytratila. Až vypnete televizi a dáte mobily na tichý režim, vzpomeňme si proto v tichosti na ně – na ty statečné, kteří měli celý život před sebou, ale nikdy už ho nemohli začít. Jimž osud nedovolil zestárnout a zmoudřet.