Vědělo se to už dlouho. Ale dokud požadavek na sjednocení opozice proti Babišovi nenastolil Minář loni na Letné, málokdo vnímal neschopnost liberální opozice se sjednotit tak ostře.

Prý je ještě čas, ještě to není třeba a kdyby bylo, samozřejmě se to stane. Jenže začíná to vypadat, že se to nestane nikdy. I kdyby "bylo českým zemím nejhůř", jak říká legenda o Blanických rytířích. Ani s reálným výhledem, že by se řada subjektů nemusela pro nízký volební výsledek vůbec do sněmovny dostat a "populistické" ANO by dostalo přes 50%.

Poté, co byl tento požadavek na sjednocení liberálních stran studentem teologie vznesen, začalo se o sjednocení liberálních stran o něco více v médiích žvanit. Brzy ale většina opozičních politiků dala najevo, že jsou docela spokojeni ve své politické bublině a nehodlají ji měnit ani rozšiřovat. Politologové, kterých je u nás jako hrabošů (řečeno s Kuberou), od té doby rozumují nad nekompatibilními programy stran, ale k valnému výsledku nedocházejí. Protože jim samozřejmě vychází, že leccos je v těch programech jako přes kopírák. Neschopnost se spojit a převálcovat ANO a ČSSD ve volbách proto artikulují jako jakýsi osobní šprajc či snad nedostatek ochoty.

Vůbec je nenapadlo, že neschopnost se spojit je možná zakotvena v samotném jádru liberálního uvažování. A nejde ji překonat, i kdyby hromy bily a i kdyby hrozilo, že ANO utrhne 120 poslanců. Ale co když je česká opozice roztříštěná právě proto, že je liberální? Co když podstata liberálního uvažování vylučuje se spojit? Zkusme se na to podívat.


Pandořina skříňka nekonečna pravd

Nejprve si udělejme malou odbočku. Dnešní liberálové sami sebe vnímají jako "držitele pravdy" (často předsudečné); kteří proto smějí shlížet na zbytek společnosti s lehkým pohrdáním. Jak to nedávno s kouzlem nechtěného o liberálech napsal Štern: "My máme pravdu, ale jich je víc". Jejich pravda je absolutní, nedotknutelná, nediskutovatelná. Žádná argumentace k její podpoře netřeba. Proto také se svými protivníky skoro nediskutují, ale rovnou je stírají jako nedemokraty, rasisty, troly, koblihy, bureše... Namísto, co by se snažili něco věcně vyargumentovat. Jako držitelé "výsostné pravdy" to totiž nepotřebují.

Kde se to ale vzalo? Jak se k té výsostné pravdě, jíž jsou držiteli (jak jsou přesvědčeni) a ostatní ne, vlastně dostali? Vždyť to nejsou žádní hlupáci. Mají úspěšně dovršené vysokoškolské vzdělání, jsou zvyklí na rešerše, analýzy, výstupy, diskuse, ovládají i tzv. kritické myšlení.

Ale co když možná právě proto?

Podívejme se, na čem je vlastně založena dnešní liberální super-pravdivost...

Za prvé, pohled "já můžu všechno" nevznikl sám od sebe. Je založen na postmoderním paradigmatu nekonečna pravd. Vše začali postmoderní filosofové, kteří prohlásili, že nic podobného jako objektivní realita neexistuje a všechno je to jen posedlost jednotou, ovlivněná komunikačními hrami. Nu a není-li žádná objektivní realita, není ani sjednocující hodnotová pyramida s nějakou "pravdou" na vrcholu. Moje pravda je stejně hodnotná jako tvoje pravda. Lidé jsou si rovni, nehraje roli barva kůže, etnikum, pohlaví, rasa, víra...

Za druhé, absolutní rovnostářství je nepraktické (pomiňme nyní představy utopistů a komunistů). Proto také ve společnosti existují pravidla a normy. Dokud platí, zachovává společenství hodnotovou rovnováhu. Jak se ale do sebe různé kultury v globální společnosti zaklínily a propletly, narazily na sebe nejrůznější "pravdy". Rozředění společnosti jak fyzicky (cizinci), tak i virtuálně (informacemi) následně roztrhalo konzervativní hodnotový monolit a výsledkem je dnešní hodnotový chaos, který se liberálové v čele marně pokoušejí ukotvit drakonickými zákony (viz EU). A kde vládne chaos, tam nastupuje víra, která ho má překonat.

Za třetí, víra je sice silná, ale z principu přežití nepřipouští konfrontaci logiky. Liberálové, kteří dnes plní média coby zástupci opozičních stran, různých nezávislých institutů, rekonstrukcí toho či onoho, politických neziskovek atd., proto vnitřně přijali axióm, že jejich pravda je nepřezkoumatelná. Je zbytečné vést o ní diskuse. Nepřezkoumatelnost je natolik nadosobní, že opravňuje i soudit, ostrakizovat a zatracovat.

Ti, kteří trpí fanatickou deviací, si dokonce přisvojují roli nelítostného Boha (vzpomeňme jen Šarapatky z Rady ČT, který si přál raději smrt Zemana než Kubery, starosty Novotného, který prohlásil, že “Kdyby polovina Čechů chcípla a místo nich tady byli muslimové, tak tady prostě nebude hůř” nebo stárnoucí herečky Holubové: „Ta moje generace asi prostě musí vychcípat a nastoupí noví bojovníci...") Hrůza, ale logická.


Paradox všeprobíjející střely a neprorazitelného pancíře

Každý má svou pravdu a žádná není výše postavená, žádná není svorníkem jednoty. Takový postoj vypadá dobře na papíře, ale pro běžný život je frustrující. I liberál potřebuje tak jako konzervativec k životu přehledný žebříček hodnot; chaos pravd je destruktivní. Stav liberální mysli je s nadsázkou srovnatelný se stavem mysli klasického logika před hádankou, co se stane, když vše pronikající střela narazí do pancíře, který nelze ničím prorazit. Ani A ani B není správně. Může hádanku jen odmítnout nebo se z ní zbláznit.

A mysl liberála je paradoxem nekonečna pravd frustrována natolik, že se z ní opravdu trochu "zbláznila". Jejich pravda nemůže být vyšší pravdou a přece musí být vyšší pravdou. Humanitní intelektuálové, kteří jsou vychováni a vzděláni jako ryzí demokraté, se tak začnou chovat ryze nedemokraticky. Nemohou za to. Prostě se nedokáží s paradoxy, které postmoderní myšlení v globálním světě přineslo, vyrovnat. Podobně i elitní novináři, třeba v České televizi, jsou běžně neobjektivní a přesto tuto neobjektivitu vnímají jako zcela oprávněnou, neboť slouží jejich axiomatické super-pravdě. Lidově řečeno, potlačili racionalitu a tak trochu jim přeskočilo.


Proč se liberální strany nemohou do voleb spojit

Praktické dopady to pak má třeba ty, které jsou naznačeny na začátku. Například, proč se nemůže liberální opozice, která by to tak potřebovala, spojit, a to i když jí nespojením hrozí volební katastrofa.

Nemůže, protože každá stranička drží tu svou jedinou, absolutní super-pravdu. Nemohou se spojit, protože by některý z nich musel ustoupit a to nejde. Tvoří roztříštěný hučící dav liberálních jedinců, která není schopen se sjednotit pod jednou pravdou. Hlasitě povykují, jejich síla je za pomoci médií a sociálních sítí ohromná – jako ta všeprobíjející střela, ale nejsou schopni překonat požadavek pragmatického ideologického sjednocení – prorazit pancíř.

Čím jsou opoziční strany více globální a tím i více liberální (STAN, TOP09, Piráti...), tím méně jsou ochotné se přizpůsobovat. A naopak. Dobře je to vidět na KDU-ČSL, které je v jádru stále ještě konzervativní a proto dokáže najít kompromisy. Liberální komentátoři je samozřejmě ostře kritizují za přizpůsobivost, protože v jejich hodnotovém žebříčku je kompromis to nejhorší, co může být, neboť vyžaduje přezkoumatelnost (to je i důvod, proč se stalo slovo populismus v liberální rétorice pejorativním – ztělesňuje totiž kompromisy ve prospěch většiny).

ODS pak stojí někde na půl. Dokud je ovšem budou vést sniví liberálové s velkými černými brýlovými obroučkami (jak si všiml Klaus mladší), nemá ani ODS šanci k vytvoření širokopásmové strany.


Tento text samozřejmě není žádným proroctvím. Je klidně možné, že některé opoziční strany dokáží liberální paradox super-pravd překonat a spojit se. Být Minářem, moc bych se na to ale nespoléhal a založil něco svého. Aktuální "kauza Křeček" s pokusem vydírat sněmovnu ale ukazuje, že vedení Milionu chvilek trpí možná ještě zbytnělejší super-pravdou než ostatní liberální strany.