Německého silně romantického skladatele Wagnera (1813-1883) sice my Češi nemáme pro jeho pangermanismus rádi, opomíjet ho však nesmíme. Jeho hudba je rozvláčná, patetická a pompézní, mnohde ovšem opojně nádherná.
Hudbu italského barokního skladatele Vivaldiho (1678-1741) lze charakterizovat slovy zpěvnost, životnost, krása a genialita.
Italského skladatele Verdiho snad není třeba představovat, spolu s Puccinim je nejznámějším operním skladatelem. Jeho opery nestojí jen na slavných áriích a sborech, jsou téměř nepřetržitě naplněny silnou hudbou. Platí to i pro jeho Rekviem.
Čeští skladatelé mistři raně barokní hudby Michna (1600-1676) a Vejvanovský (1640-1693).
Ruští skladatelé tvořící v éře stalinismu Šostakovič (1906-1975) a Prokofjev (1891-1953) byli nuceni přizpůsobit se tezím socialistického realismu, které ovšem na jejich hudbu (na rozdíl od ostatního sovětského umění) měly vliv spíše příznivý. Přestože se jim nemálo přizpůsobili, byli režimem opakovaně kritizováni a káráni.
„Jiný Strauss" (1864-1949) je sice méně známý než rakouští skladatelé operet otec a syn Straussové, byl to však významný a velmi oceňovaný (německý) skladatel pozdně romantické vážné hudby. Upozorňuji zejména na jeho symfonickou báseň Smrt a vykoupení.
Génius s fenomenální pamětí, výjimečný skladatel, dirigent, klavírní virtuos a velký vlastenec Smetana (1824-1884).
Finského skladatele a vlastence Sibelia (1865-1957) je možno přirovnat k našemu Bedřichu Smetanovi, zejména díky jeho symfonické básni Finlandia. Finové také v minulosti sdíleli podobný osud jako my. Byli však jednotnější a statečnější a velmi se jim to vyplatilo.
Výimeční němečtí skladatelé Schubert a Schumann (1810-1856) patří tak trochu k sobě, nejen hudebním stylem, ale též jeho oblibou u publika.
Německý romantický skladatel Schubert (1797-1828) se sice dožil jen „mozartovského“ věku, přesto však po sobě zanechal, v písňové, komorní a symfonické hudbě, mimořádně významné dílo. Jeho hudba není ničím jiným než čistou krásou.
Italské barokní skladatele Scarlattiho (1685-1757) a Tartiniho (1692-1770) nelze v žádném případě vynechat. Scarlatti, člen významné skladatelské rodiny, se proslavil zejména svými klavírními-cemballovými sonátami, Tartini svou hudbou dodnes konkuruje Vivaldimu a Corellimu.
Francouzské skladatele Saint Saënse 1835-1921) a Gounoda (1815-1893) pojí nejen doba romantismu, ale také to, že se proslavili hlavně svými operami.
Čeští klasicistní skladatelé Ryba (1765-1815) a „Il divino Boemo“ Mysliveček (1737-1781) byli sice současnící, avšak lišili se prostředím, ve kterém tvořili, svými povahovými vlastnostmi v neposlední řadě i délkou života. Promítlo se to do jejich tvorby, neboť Ryba byl v závěru života ovlivněn počínajícím romantismem.
Velký ruský romantický skladatel Rimskij-Korsakov (1844-1908) vynikl zejména svébytnou melodičností, barvitostí, básnivostí a prostorovou i časovou exotičností své hudby.
Tvorba jednoho z nejvýznamnějších francouzských skladatelů Ravela (1875-1937) má kořeny ve španělské a impresionistické hudbě, postupně však přešla do moderny.
Ruský pozdně romantický autor převážně klavírních skladeb Rachmaninov (1873-1943) byl ve své době a dodnes je velmi oblíbený. Osobitému kouzlu jeho hudby lze snadno podlehnout a zamilovat si ji.
Barokní skladatel Purcell (1659-1695) je jedním z nejvýznamnějších představitelů nejen anglické, ale celé evropské klasické hudby.
Puccinim (1858-1924) dospěla evropská opera ke svému poslednímu velkému, ne-li největšímu vzepětí.
Italským renesančním skladatelem Palestrinou (1525-1594) se vracíme k počátkům evropské klasické hudby, k její zpěvnosti a přirozené harmoničnosti, což vytýčilo její univerzalismus a nadčasovost.
Německý skladatel Orff (1892-1982), to je především kantáta Carmina Burana. Poslední velké vzepětí klasické hudby. Její pouť od středověku do hájemství moderny. Buřlivá i lyrická oslava lidského ducha a nejkrásnějšího hudebního nástroje, lidského hlasu, ženského, mužského i dětského. Najděte si na ni čas, stojí to rozhodně za to.
Měli jsme věhlasného skladatele a dirigenta vážné hudby Nedbala (1874-1930), avšak poněkud jsme na to zapomněli, přestože jí věnoval značné úsilí. Je to dáno tím, že ještě většího věhlasu dosáhl v operetní tvorbě, zejména Polskou krví. Je zcela namístě připomenout si i to „ostatní“, a snad i včetně jeho pohnutého osudu.
Mozart (1756-1791), to je čistá láska, je to čistá i léčivá voda. Další nesporný génius. Jeho skladeb je bezpočet, a přesto v nich nenajdete jen stěží najdete místo, které by vás nepohladilo, „nepolíbilo“.
Dodnes známý skladatel z doby přerodu renesance v baroko Monteverdi (1567-1645) vynikl jako autor podmanivých světských a sakrálních madrigalů (komorních vokálních a vokálních-orchestrálních skladeb). Je též považován za zakladatele opery.
Ranně romantický skladatel Mendelssohn (1809-1847) sice podobně jako Mozart zemřel už v mladém věku, avšak i on po sobě zanechal silný a bohatý hudební odkaz. Všeobecně známý je jeho Svatební pochod, v hudebním světě pak zejména jeho houslový koncert a smyčcový oktet, který složil již v šestnácti letech.
Martinů (1890-1959) je sice obvykle přiřazován ke skladatelům moderní vážné hudby, avšak hlavní atribut klasické hudby, její citovost, nikdy neopustil. Jako všichni naši skladatelé-vlastenci se silně inspiroval českou, moravskou a slovenskou lidovou hudbou a poesií.
Nepochybně geniální českomoravský rodák Mahler (1860-1911) je dnes sice „in“, avšak ve své době to neměl z mnoha důvodů lehké. V tvorbě začal jako pozdní romantik, aby postupně přešel od klasické hudby do moderní, čímž inicioval její pozdější úpadek. Je to vidět už na jeho deseti symfoniích (de facto jedenácti). Proto se dnes hrají hlavně jeho první čtyři symfonie a z dalších většinou jen pomalá melodická adagia. Významné místo v jeho tvorbě zaujímají též písně
Maďarskorakouský rodák Liszt (1811-1886) byl nejen výjimečným skladatelem, který mimo jiné výrazně ovlivnil vývoj klasické hudby, ale též výjimečným klavíristou. Jeho nejznámější skladby jsou převážně klavírní a na interprety kladou mimořádné nároky.