Doplnění diagnózy stanovené neurologem prof. Stránským.

Neurologové, psychiatři a kliničtí psychologové mají společné to, že sledují psychické a psychomotorické (pohybové) odchylky od normy a stanovují diagnózy. Všichni vycházejí z velmi různorodých a různě spolehlivých informací, avšak jejich úkolem je nepřesnost a nespolehlivost diagnostických závěrů minimalizovat.

Čím je každý neurolog, psychiatr a klinický psycholog lepší a zkušenější, tím méně mu stačí, aby byl schopen dojít ke správnému závěru, a tím je i schopnější nahlédnout do kteréhokoli příbuzného oboru. Vzpomínám si, že můj první nadřízený na psychiatrické klinice, tehdy už starý profesor Hádlík mi jako psychologickému holobrádkovi jednou polosoukromě řekl: „Já vás psychology nepotřebuju, já si pacienta vyšetřím a je mi všechno jasné.“ Tehdy mne to trochu urazilo, ale časem jsem mu chtě nechtě musel dát do značné míry za pravdu.

Pamatuji si také, jak mi přišel požadavek na psychologické vyšetření od jednoho zkušeného neurologa, v jehož nálezu byla tak přesná a výstižná psychologická charakteristika daného pacienta, že jsem se v duchu ptal, proč mi ho vůbec posílá. Sám jsem v průběhu praxe počet psychologických testů postupně omezoval a přesto mé nálezy nebyly méně kvalitní, ale spíš naopak. (Co jsem neomezoval, byly psychomotorické a psychologické výkonnostní testy, neboť jsem se na ně specializoval.)

Chci tím říci, že dobří neurologové, psychiatři a kliničtí psychologové si tak trochu „vidí do karet“ a že široce humanitně vzdělaný neurolog Martin Jan Stránský má plné právo psychologicky charakterizovat kohokoli, včetně prezidenta - jen mu slouží ke cti, že se k němu vyjadřoval opatrně a některé věci, které si jistě myslí, coby neurolog raději nezmínil.

Mohu z jiného odborného pohledu všechna jeho slova, která pronesl v interview s Danielou Drtinovou potvrdit a pouze je doplnit:

Miloš Zeman, už když byl ještě v plné kondici, byl anomální či hraniční osobností s mimořádným, zejména verbálním (slovním) intelektem, avšak silně poznamenanou narcismem a egoismem. Nikdy neměl rozvinuté kritické myšlení (nezaměňovat se schopností kritiky) - jednak se v něm nikdy dostatečně nevycvičil, jednak ho silně zkreslovala jeho deformovaná osobnost. Vždy byl demagogem, lhářem a bezcharakterním, amorálním člověkem.

Vždy byl nadán velkou nápaditostí, tvořivostí neboli divergentním myšlením. To, v čem jsme od přírody nejsilnější a co po celý život nejvíc užíváme, se i při úpadku ostatních schopností drží nejdéle. Nenechme se proto mýlit jeho „stále mladickou“ nápaditostí – jsou to jen trosky bývalé „slávy“.

Teď už by to chtělo jen potvrzení a doplnění od zkušeného, soudného a politicky neovlivněného psychiatra.

(Škoda, že Stránského Přítomnost není týdeníkem nebo deníkem - mohla by navázat na Peroutkovu Přítomnost a nahradit chybějící veřejnoprávní deník. Na druhé straně, Aktuálně.cz také není vůbec špatné!)