Také já jsem včera sledoval polemiku mezi místopředsedou KSČM Jiřím Dolejšem a jedním ze studentských vůdců z Listopadu 89, nyní režisérem Václavem Marhoulem http://www.ceskatelevize.cz/porady/1096898594-udalosti-komentare/video/ (stačí posunout do druhé poloviny), týkající se průjezdu amerických vojsk naším územím. Byl jsem jako již tolikrát fascinován, jak demagogicky až nepravdivě Jiří Dolejš argumentuje, ostatně stejně jako všichni „naši“ komunisté (je osvědčenou praktikou demagogů, že občas do svých lží vloží i nějakou tu pravdu). Václavu Marhoulovi jsem naopak v duchu zatleskal, protože mu to „natřel“.

Často si kladu otázku, proč naši jinak těžce populističtí komunisté sympatizují s Rusy a Putinem, když vědí, že naprostá většina nás Čechů Rusy nemá ráda a mnozí, kdo pamatují naše Rusy dirigované komunisty za minulého režimu, Rusy dokonce nenávidí (a mají proč). Ruská politika byla, cary počínaje, přes Stalina a Brežněva až k Jelcinovi a Putinovi, vždy stejná: krajně věrolomná, prolhaná a přející korupci. My jsme to podobně jako jiné Ruskem porobené národy také „dobře“ poznali (připomínám zejména padesátá léta) a silně nás to hospodářsky, zejména však mentálně poškodilo – teprve nyní se z toho snad vzpamatováváme.

Vysvětlení nacházím v komunistické „duši“. Této duši páchne všechno, co jen trochu voní Západem, a voní jí všechno, co jen trochu páchne Východem. Vyrostla za minulého režimu, zarylo se to do ní a víceméně se s ním ztotožnila, včetně estébáků, a proto je jí blízký i kágebák Putin. Že otočil z leva do prava je vedlejší (!), podstatná pro ně je jeho věrolomnost, lhaní a (přinejmenším) tolerance ke korupci. Je smutnou skutečností, že mezi tyto sympatizanty zla, též vyrostlé za komunistické éry, patří i „naši“ Klaus se Zemanem - zde je výklad jejich spolčení Opoziční smlouvou, svinstev, která páchali nebo tolerovali jako ministerští předsedové, zde je výklad Klausových amnestií a nadcházející Zemanovy cesty do Ruska, kde bude jako představitel země EU doslova trčet.

Dodnes žasnu, jak se komunisté, Klaus a Zeman dodnes drží. V roce 1999, za první vlny protestů proti nim (Děkujeme, odejděte, Impuls 99 atd.) mi v Lidových novinách vyšel článek Nedokončená revoluce (brzo na to se vžilo „ukradená revoluce“), který znovu připomínám, neboť některé věci by se podle mne měly připomínat pořád: http://slama.blog.idnes.cz/c/124308/Nedokoncena-nebo-ukradena-revoluce.html.

Jak je možné, že pro štěstí Slováků Mečiar padl už před rokem 1999 a naši dva stejně notoričtí rétoři-demagogové-lháři dodnes pro naše neštěstí stojí, a dokonce se vztyčenou hlavou?!

A co jim v páchání zla tak blízký Dolejš? I on neustále žvaní a je stejně jako většina našich dnešních komunistů notorickým farizejem – všichni komunisté zneužívají toho, že se dosud nedostali k moci a tváří se tudíž jako „čistí páni“. Jakmile se ovšem Dolejš dostal k „lizu“ šup! – hned tu byla korupce za 5 milionů. Ve vyspělé demokracii by byl za to pranýřován a znemožněn, ale u nás a u komunistů – nic!

Bohužel tomu pomáhají i naše média, která demagogy a lháře tak často pouštějí ke slovu. Obhajují se „vyvážeností“, kterou jsem kritizoval v jiném ze svých článků na blogu Idnes a kterou tak zdařile zkritizoval i kolega Payne – i to je třeba neustále připomínat: https://blog.aktualne.cz/blogy/jan-payne.php?itemid=24933

Naše média, bohužel včetně Čt a včetně Václava Moravce, ráda dávají přednost napínavému politickému hokeji před propagací soudnosti, věcnosti a pravdy. Rozum, slušnost, poctivost a soudnost totiž nejsou „blesky se zprávami jako hrom“. To je na celé věci možná to nejsmutnější.

A budu neustále připomínat jednoho z mála skutečně čistých lidí, Karla Čapka, tentokrát jeho článek Ženy a veřejnost, zveřejněný v Lidových novinách v roce 1929:

„Nemůžeme říci, že by ženy u nás do veřejného života příliš zasahovaly - činí tak daleko méně, než by jim právem příslušelo. Proto musíme tím vážněji slyšet protest čtyřiceti ženských organizací sdružených v Národní radě žen proti skandálnímu a nestoudnému tisku, který se zmocňuje pražských ulic i venkova, proti politickému a mravnímu pepictví, jež podává čtenářům místo lidovosti vulgaritu a místo informací kriminální anebo demagogické splašky. Jako v každém centru, špinavé a klepařské plátky u nás bývaly i před převratem, ale byly to pokoutní týdeníčky, omezené na úzký okruh pražské společenské canaille, která by se tehdy přece jen styděla ukazovat se s tak plebejskými tiskovinami na ulici. Od té doby naše poměry vyrostly i co do drzosti: neřád, který živoříval v koutě, se teď vyrábí ve velkém. Protest žen nepřichází příliš brzo: dnes už jde opravdu o úroveň národa. Kdo chce lidi kazit, nepotřebuje k tomu mnoho důmyslu ani autority. Ženy, které se obracejí k veřejnosti svým palčivým protestem, cítí stíny, jež vrhá tato veřejná zvlčilost už i na soukromý život, kde je jejich nepopiratelné království; odtud jim náleží víc než právo, aby burcovaly každého z nás a vrhly veřejnosti v tvář přísné slovo, že se za ni stydí. Jiným přísluší stydět se nyní ještě víc; nikoli ovšem podnikatelům a výrobcům té tiskové nečistoty, jelikož ti – na to můžeme vzít jed – nejsou studu schopni. Ale měli by se do krve a před jejich otevřenou morálkou zastydět ti, kdo z politického chytráctví tento hrubý a nízký tiskový kšeft se špatnými lidovými i davovými pudy mlčky tolerovali a živili. Čtyřicet největších ženských organizací volá k odpovědnosti především ty, kdo byli povoláni té neřesti čelit a nečinili tak. Nedovolají-li se, doufejme, že se nezastaví ve svém zoufalém úsilí o čistší život. Mají k tomu svrchované právo, a jako občanky mají i prostředek přinutit své politické strany k nápravě – nebo je decimovat.“