Jak již dnes většina naší veřejnosti ví, ruská politika je a vždy byla agresivní, a platí to i pro současnou Putinovu politiku. Jen je snad třeba připomenout, že vojenské agresi vždy předchází agrese mediální a že ruská mediální agrese si svou demagogičností a lživostí v ničem nezadá s nejhoršími totalitními režimy.

„Na okraj“ je třeba připomenout, že ruští agenti se u nás vyskytovali již za Rakouska-Uherska a že jejich počet zřetelně narostl po roce 1918, tedy v době, kdy nový bolševický režim ještě zdaleka nebyl stabilizován. Snad nejvíc nás ruští agenti poškodili za Protektorátu, kdy se podíleli na vybíjení naší zejména morální elity (mimo jiné tím, že ji udávali Gestapu), a to pak pokračovalo po roce 1948, spolu s vlnami emigrace, takže téměř dosáhli toho, že náš národ byl „decerebrován“ (zbaven mozků).

Slovo agent má mnoho významů; v daném kontextu znamená hlavně tajné špionážní agenty nebo tajné, polotajné či otevřené agenty mediální. Úkolem mediálních agentů je nejen obhájit agresi, ale též cílovou společnost předtím rozjitřit, znejistět a rozdělit.

Jak jsem upozornil v článku na blogu idnes http://slama.blog.idnes.cz/c/446972/Jak-tomu-mohlo-byt-s-Klausem-a-jeho-amnestiemi-a-ted-se-Zemanem.html, je podezřelé, že naši presidenti Klaus a Zeman byli pracovníci či spolupracovníci záhadného komunistického Prognostického ústavu a že jejich materiály byly ihned po Sametové revoluci skartovány. Nelze vyloučit, že od tajných agentů, jak jim narůstala moc a jejím vlivem postupně ztráceli kritičnost a sebekritičnost (podobně jako ji ztratili Napoleon a Hitler, když zaútočili na Rusko) se postupně proměnili v agenty otevřené. Klaus to projevil mimo jiné svými amnestiemi (neboť Putinovým cílem jistě je, aby nás jako bývalého ruského satelita poškodil), Zeman to mimo jiné projevil svou nadcházející cestou do Ruska na oslavy sovětského vítězství nad fašismem.

Podobně „vyrostli“ naši komunisté.

To, že se Zeman jde poklonit památce padlých ruský vojáků, je podle mne (a mnoha jiných) typická demagogická polopravda. Památku ruských vojáků dalece překrývá, že padli též kvůli Stalinově agresivní politice a že naše osvobození od nacismu Stalin nahradil svými důsledky mnohem horším a déletrvajícím znesvobodněním.

Nesmíme být paranoidní a rozdělení (i to by se Rusům hodilo a i v tom Klaus se Zemanem a našimi komunisty už odvedli nemálo práce), ale držme se výzvy - nacistickými, možná ve spolupráci s ruskými, dokonce možná i s českými bolševickými agenty odpraveného - Julia Fučíka: „Lidé, bděte!“


Jako kontrast ke Klausovi, Zemanovi a Filipovi přikládám text, který by se dal nazvat "Karel Havlíček, vzor demokratického politika a žurnalisty":

Rád říkám, že Masaryka si nekonečně vážím a Havlíčka a Čapka miluji. Jsou to možná příliš silná slova, ale já to tak opravdu cítím. U Havlíčka a Čapka k tomu přistupuje i lítost nad tím, jak dopadli a jak obrovskou bylo škodou, že jim osud nevyměřil delší život.

Masaryk o Havlíčkovi napsal knihu (Karel Havíček, 1896), ze které jsem v knížce K.H.B. a T.G.M o svobodném myšlení udělal výtah. V tomto článku si dovolím udělat (bohužel příliš krátký) výtah z této knížky a místy a na závěr ho okomentovat. Nevyhnu se tím některým zkreslením daným subjektivním výběrem textů a jejich vytrhováním z kontexu; jako o inspirace, o kterou mi jde především, to však snad postačí. Citace Havlíčka označuji jednoduchými uvozovkami, citace Masaryka standardními dvojitými.

‚Avšak nehodno je nám lekat a strachovat se před zlými: my nejsme slepými nástroji času ale jsme jeho páni, jsme sami tvůrci svého osudu. Nesténejme zdětile, ale chopme se činu jako muži. Opírejme se statečně o svou moc a mějme pevnou důvěru, že moc zlého moci dobré neodolá… Svoboda nepůjde sama od sebe, nepřijde z pouhé milosti králů a mocnářů, nepřijde najednou: my sami si ji musíme zasloužit v potu tváře, ze své vlastní síly její půdu po mnohá léta vzdělávat, chceme-li trvale, v pokoji a bez starosti užívat její ovoce. A touto úrodnou půdou svobody je vzdělanost, ušlechtilost a statečnost občanů. O to se starejme, k tomu pracuj každý podle svých sil a postavení, a štěstí a svoboda náš národ neminou. Žádná moc tohoto světa, a byť se i spolčila s celým peklem, neudrží národ vzdělaný, ušlechtilý a statečný v poddanosti, v otroctví.‘

“Havlíček žádá odpor zákonný, zjevný a veřejný: ‚Zákonnou mravní opozicí se odzbrojí i mravní síla utiskující moci, kdežto protizákonným, tajným, úkladným válčením se naopak vybízejí a jaksi ospravedlňují její tyranské utlačující prostředky. Pro knížata je nejnebezpečnější, když se počestností a zákonností přátel svobody, jejich odvahou a odhodlaností pro obecné blaho a pro čest vlasti zahanbí opačná povaha jejich usilování a stane se lidu povědomou. Kdekoliv by se to sběhlo, tam veta po despotismu.’”

“Revoluce je podle Havlíčka jen prostředkem k cíli. Cíl musí být rozumný a mravný a revoluce sama musí být vedena rozumně a mravně. ‘Jsem velký nepřítel revoluce se zbraní a držím hlavně na revoluce v hlavách a v srdcích.’”

“Havlíček pochopil včas a správně, že po staletém absolutismu, protože je národ politicky nevzdělaný, po prvním záchvatu svobody zase upadne do absolutismu. Pochopil, že k pravé svobodě patří i ‘samovláda’, to je sebeovládání. V radikalismu viděl historicky a psychologicky pochopitelnou, ale věcně neoprávněnou protivu absolutismu.” (Tak jako jsme po roce 1989 přešli z komunismu do Klausova radikalismu, téměř absolutismu.)

„Havlíček na svých radikálních odpůrcích dobře vypozoroval kromě politické nevyspělosti též nepoctivost a sobeckou vypočítavost. Poznal, jak se radikalismus stává obchodem a živností, jejíž důchody musí zapravovat politická nevyspělost lidu.”

‚Kdo jen poněkud zná historii a běh tohoto světa, ten jistě ví, že žádná politická strana, žádný národ nemůže přijít ke konečnému vítězství jinak nežli skrze svou vlastní vnitřní sílu, kterou si dříve sám dobyl. Proto je dle mého mínění jenom všeobecné vzdělání národa jediný hlavní a pravý prostředek, kterým se jistě dojde k trvanlivé svobodě a k právu; všechny ostatní nevedou platně k cíli. Neboť nevzdělaný lid, nerozuměje všemu tak, aby mohl soudit z vlastního rozumu, musí někomu věřit a podle jeho rady se zachovat: jak lehce se ale v této důvěře zklame a přijde k pravému náhledu, když je již pozdě? Proto se také pozná poctivost každé politické strany podle toho, jak upřímně se stará o pravé vzdělání lidu: poctivá politická strana je přesvědčena, že bude tím silnější, čím vzdělanější bude národ. Proto každý vzdělaný, maje svůj úsudek, rozeznávaje pravdu od lži, právo od nespravedlnosti, se jistě k takové straně přidá a nenechá se od jiných podvádět falešnými praktikami.’

“Vnitřní síla národa spočívá podle Havlíčka ve vzdělanosti, majetnosti, přičinlivosti, mravnosti a zachovalosti – tedy ve vzdělanosti a mravnosti, neboť na tyto dvě základní vlastnosti se dají svést všechny ostatní.”

‘Seznal jsem Polsko a nezalíbilo se mi, s nenávistí a pohrdáním jsem opustil Saramantské kraje a po Novém roce v nejtužších mrazech jsem klusal na kybitce do Moskvy, nejvíce zahříván horkostí své srdečné všeslovanské vzájemnosti. Ruské mrazy a ostatní ruské věci ve mně uhasily poslední jiskru všeslovanské lásky… Chtějíce být dobří Slované, musíme napřed pěstovat dobro svého vlastního kmene.’ (I zde Havlíček projevil pronikavou soudnost, neboť jako jeden z prvních prohlédl ruskou mentalitu. Jeho odhad Poláků byl přímo věštecký: po roce 1918 jsme se s nimi pro rozdílnou kulturní a morální vyspělost nedomluvili na vojenské spolupráci a jak my, tak oni jsme na to po roce 1938 těžce doplatili.)

“Havlíčkovi umění nebylo uměním pro umění, věda mu nebyla vědou pro vědu, literatura mu nebyla literaturou pro literaturu, ale obraz, báseň, kniha, časopis, noviny mu byly životem, životem skutečným, přítomným, naším českým životem: ‘Některý spisovatel vydá knihu, některý kritik napíše, že ta kniha nestojí za nic. Kdyby byl onen spisovatel jenom spisovatelem, neměl by proti tomu úsudku žádný nic, ba ostatní spisovatelé by se v tom mínění všichni z bratrské kolegiální lásky i shodli. Ale onen spisovatel je také vlastencem, a proto je v jeho osobě uražena vlast, a všichni vlastenci a následovně se onen kritik se nesmí od té doby opovážit v létě po deváté a v zimě po šesté hodině vyjít z domu bez hole... Ó jemine! ó jemine! zkormoucené břicho mé!’” (Havlíček, velký vlastenec, zde současně bojuje tehdejšímu přeexponovoanému vlastenectví. Dnes by stejně usilovně bojoval proti našemu nynějšímu podexponovanému, ne-li téměř vymizelému vlastenectví.)

„’Poesie musí být pravdivá,’ zní Havlíčkova realistická formule. Realistou je v literatuře a stejně i v politice. Kdo si pročte jeho Obrázky z Rusi, postihne sílu jeho realistického nadání, pováží-li, že to co podává, bylo odpozorováno dvaadvacetiletým mladíkem…

Havlíček byl člověk praktický. Nejen tím, že si víc než bylo zvykem hleděl hospodářských otázek; jeho praktičnost byla založena v tom, že dovedl odlišovat podstatné od vedlejšího, věc od zdání. Nenáviděl planou učenost, a proto se mu nelíbilo tehdejší školství a nepraktické vzdělání.”
‘O každém, který se vám v politických a veřejných záležitosti nabízí, hleďte se vždy nejdřív přesvědčit stran jeho domácího a privátního života, je-li zachovalý muž. Kdo neumí živit sebe a svou rodinu zachovalým a řádným způsobem, nevěřte mu, že dovede dát radu, jak by se zlepšil stav celé země. A právě mnoho takových lidí se nejvíc roztahuje a potlouká ve veřejném životě jistě jenom ke zkáze země a národa.’

“Havlíček odvozuje svůj politický a státovědecký racionalismus z teorie přirozeného práva, ve čtyřicátých letech hodně rozšířené. Dovolávajíc se přirozeného rozumu, stáli teoretikové přirozeného práva ostře proti historicky danému a historického vývoje se dovolávajícího absolutismu.
Jak Havlíček rozlišuje lidi podle nepoctivosti a hlouposti, tak je roztřiďuje i politicky. Proto také říká, že posuzuje strany podle toho, co dělají pro vzdělání lidu. Veliká většina lidu je politicky indiferentní a nechá se jak ovce ostřihávat od každého, kdo právě má v ruce nůžky, a konečně jsou ti, kdo si svobodu přejí, ale nemají o pravé svobodě náležitě jasno a potírají se mezi sebou navzájem. Právě proto Havlíček zkoumal, proč despotická strana udolává většinu, která jinak po svobodě rozhodně touží: neštítí se násilí.

‘Co se despotické strany týče, nedá se lépe rozdělit než na zjevné a tajné absolutisty. Zjevní absolutisté jsou mnohem méně nebezpeční než tajní…’” (“Nový světový řád” lze v Havlíčkově duchu označit za tajný absolutismus. Vzdělanost je dnes specializovaná, rozřtíštěná, provázená spěchem, a svět je složitější a proměnilvější než kdy jindy, proto lidí s dostatečným přehledem od jeho doby mnoho nepřibylo. I dnes je však možné se orientovat - jak mi to říkával můj otec: číst jen to nejlepší, včetně kvalitní klasické beletrie, nepodléhat specializaci a nepodléhat spěchu - občas se zastavit, rozhlédnout se a zamyslet se.)

“Se starostí o střední stav souvisí Havlíčkova péče o učitelstvo a nižší kněžstvo – ctil v nich učitele a vůdce lidu a podle toho na ně činil požadavky. Napsal jim nejedno káravé slovo, ale právě tyto stavy ho měly rády. Měšťanstvo napomínal, aby nebažilo po uniformě a úřednické kariéře, ale stávalo se hospodářsky a politicky nezávislé svou vlastní podnikavostí.

V hospodářských otázkách sdílel některé názory hospodářského liberalismu. Byl ovšem proti ‘peněžní aristokracii, která nyní jako upír saje krev z ostatního člověčenstva’; tuto aristokracii pokládal za nebezpečnější než starou šlechtu. Žádal, aby vláda stejně jako chrání práva podnikatelů, chránila i práva dělníků: ‘mezi právy je nejprvnější právo k lidské hodnosti’.

Byl proti tehdejšímu socialismu; musíme mít ovšem na paměti, že socialismus se tehdy jevil jako revoluční anarchismus. Hlavně však byl proti komunismu, jehož se tenkrát socialismus přidržoval: ‘komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení’.” (A to ještě nemohl tušit, co všechno komunismus světu přinese.)

(Havlíček nebyl anisemita, jak se mnohdy uvádí:) ‘Když si bez všelijakých předsudků a trochu protřelejším okem ze známosti člověčenstva nynější stav židů povážíme, shledáme hned, že právě jejich bývalá poroba a nedostatek stejného práva s námi je přivedl na nynější stupeň jejich obyčejů a způsobů, a že oni sami buď jsou jen málo nebo jen docela nic vinni na své nynější pokaženosti. Staré vlády obyčejně dřely židy v pravém smyslu toho slova, žádaly na nich daně tak veliké, že skutečně na poctivý způsob nebylo možno tolik vyzískat, neboť tyto vlády považovaly židy jako nějaké živé stříbrné a zlaté doly, z kterých se ustavičně dá těžit; kromě toho byl žid dle nekřesťanských a pravému duchu Kristovu zcela protivných tehdejších předsudků vyloučen z nejhlavnějších lidských práv – nesměl kupovat statky a pozemky, nesměl provozovat jisté živnosti, ba i právo k ženění musel koupit za nesmírnou peněžitou cenu, a při tom v životě zakoušet největší potupy a odstrkování. Jest divu, že při tom neměl žádné lásky ke křesťanům takto nekřesťansky s ním jednajícím? Stran židů může se vším právem říci: jak jste si je vychovali, tak je i máte. Nelze však pochybovat, že židé dosáhnuvše s námi stejného práva, časem velikou část svých nectností odloží, poněvadž tyto nectnosti neleží snad v povaze izraelitského kmene, nýbrž v okolnostech. Přesvědčíme se brzy, že emancipace židů nám vcelku ani dost málo neuškodí, nýbrž ještě prospěje, jakož musí prospět každá spravedlivá věc.’ (Naše špatné české vlastnosti též vyplývají z dloudobého habsburského, potom nacistického a komunistického útlaku.)

“Havlíček, chtěje se napřed stát knězem, opustil duchovní dráhu, po velkých duševních bojích, neboť ‘nevíra, kat můj a ukrutník, zvítězila’. Voltaire zvítězil nad teologií, nikoli ovšem nad náboženstvím. Havlíček se nakonec ustálil na tomto krédu: Víra, naděje a láska.
‘Věřím v Krista, syna člověka, učitele našeho, jenž se počal z Marie (tedy ne Panny), trpěl pod Pontským Pilátem, ukřižován umřel. Věřím, že jen z nouze a pro židovskou hloupost se jmenoval božím synem, ale že sedí na pravici boží, věřím. Věřím v svatá obcování, ve věčný život.
Nedoufám v nic, neboť nic z toho, v co doufá Římská církev, nepotřebuji, a byť bych potřeboval, dosáhnout toho nemohu. Hříchy mi Bůh odpustit nemůže, a kdo by si to myslel, si ovšem ulevuje, ale božstvu i lidstvu se rouhá. Ani zatratit ani odměnit mne Bůh nemůže a nechce.

Miluji, ale co, nevím, za zásluhu si to nepokládaje, neboť láska se mnou srostla jako květ se stromem. Ale Boha nemiluji, neboť ho mohu jen cítit, ale ne milovat. Nemiluji též veškeré lidstvo, neboť mnozí lásku nezasluhují. Nepřátele milovat nemohu, neboť ani Ježíš je nemiloval, ačkoli tak praví, neboť je jiná věc někoho milovat a opět jiná, mít ho v dobré péči. Láska se neplatí po penízkách, a kdo praví, že celý svět miluje, ten ani lásku nezná a mluví pošetile.’

“Nejsem Havlíčkův obdivovatel tak slepý, že bych neviděl, jak to ono učení není dosti propracováno, avšak přesto ho cením velmi vysoko. Podal politickou filosofii, jak sám o sobě říkal, zdravého rozumu, stoje při tom na poznání autorit své doby. To má zvláštní cenu, a právě tím se stal buditelem všeho českého lidu v době nad jiné důležité. Jeho jasnost, určitost a celkovost právě v rozčilení roku 1848 měla tím větší vliv a vliv to byl dobrý. Jeho vliv na všechny vrstvy národa vždy bude dobrý také tím, že byl člověk čistý duší a ryzí charakterem.

Jak uznával jen dvojí náboženství, tak uznával jen dvojí politickou stranu: rozumnou a poctivou a nerozumnou a nepoctivou. Dnes bychom to vyjádřili slovy, že konečně také politika se musí stát pevným odborem vědění a umění. Politik, jenž takto smýšlí, vidí v historickém vývoji pevný řád a zákon, studuje svou dobu a historii, jako přírodovědec studuje přírodu. Taková politika se zakládá jako každé přesné poznání na zkušenosti. Havlíček pořád odkazoval na okolnosti a na skutečnost. Přesto však nepřijímal běžné heslo ‘přizpůsobit se okolnostem’, ale výslovně proti němu protestoval. Empirie není oportunismus.

Politická zkušenost není také slepým přijímáním skutečnosti. Havlíček hlásal rozumnost víc než zkušenost. Rozum má mít na uzdě obzvláště fantazii a fantastický utopismus. ‘V politice nesmíme nikdy dát přednost poetickým myšlenkám a plánům, nemajícím základ ve skutečnosti.’ Proto se také slepě nedržel historie a toho, co je historicky dáno. Realistický politik chce historii dělat.

Politický realismus je pro pokrok. Realistická politika je tudíž pozitivní a jedině pozitivní. Jako prostřední cesta mezi radikalismem a konservatismem se jeví jen zdánlivě, ve skutečnosti jde stále vpřed.

Kde je politika založena na přesném pozorování, na zkušenosti pochopené rozumem, tam se začíná i předvídat. Proti realismu, snažícímu se učinit z politiky přesné odbornictví, jsou radikálové a reakcionáři tím, co jsou mastičkáři proti vědecky vzdělaným lékařům. Radikálové jsou v politice, co jsou v poezii improvizátoři, reakce má svou stálou oporu v slabosti lidského rozumu a charakteru.

Veškerý smysl realistického humanitismu je ve slovech: zbavit se násilí, které různými způsoby a stále a stále rozhojňuje říši fyzické a duchovní smrti. Kyne nám spása jen v ideji, kterou starší předkové vypracovali reformací a již nám naši buditelé postavili svým humanitním ideálem. Naše politika nebude úspěšná, nebude-li založena a důsledně prováděna na této naší české ideji.”

(Masarykův výrok, že Karel Havlíček byl “vzorem moderního žurnalisty” je stejně jako mnoho jeho jiných výroků trefný a výstižný. Podle mého názoru Havlíček dosud nebyl překonán. Mnozí pozdějši publicisté ho jistě v dílčích ohledech předstihli, avšak celkově, přihlédneme-li k jeho přínosu, osobnostní a mravní integritě, průraznosti a důslednosti jeho myšlení a osobní statečnosti, se mu vyrovnal snad jedině Karel Čapek, až na to, že mezi humanismem a pacifismem se přiklonil spíše na stranu “měkkého” pacifismu. Oba ovšem byli “pravdaláskaři” par excellence. Nejen Havel, ale také Havlíček, Čapek a Masaryk by dnes volili Klausem, Zemanem a komunisty málem vytěsněné, ne-li ukamenované Zelené.)