Znali tu historku, která se o něm vyprávěla: jak šel po Kobližné a potkal jiného dědka, bývalého manžela své ženy. Ten, když ho uviděl, začal na něho řvát: „Pajdavče! Pajdavče zasranej!“ Lidé se otáčeli. Prý ho to děsně rozzuřilo: pustil hůl, zvedl ruku, vztyčil dva prsty, tím druhým způsobem, a zaskandoval: „Paroháč, paroháč!“

xxx

„My novomanželé!“ začal jeden ze Zdeňkových strýců, prošedivělý žoviální pán, když si k němu přisedl na svatební hostině a znovu mu blahopřál. Po chvíli dodal: „Já jsem teď, chlapče, zaslechl v rozhlase nějakou spisovatelku… měla dvě děcka, a když se jí ptali, jestli je vdaná, řekla, že naštěstí ne!... Jako by mě praštila do palice!“

(Zdeněk se v duchu pousmál tomu ‚novomanželé‘. Strýc se před nedávnem rozvedl s tetou, se kterou podle všech žili docela dobře; vychovali tři děti, dnes už dospělé, a vzal si, jak to řekl jeden z jeho synů, ‚napudrovanu škrabošku‘, ještě starší než on. Ta teď seděla sama o kus dál a nikdo se s ní nebavil. Teta byla na opačném konci sálu; vědělo se, že se z toho ještě nevzpamatovala. A těžko říct, zda se vůbec kdy vzpamatuje.)

„Třeba spolu žijou, třeba se tatík těch děcek stará!“ neodpustil si.

„A co když má dva tatíky?... Každý děcko s jiným!“

„Tak se možná stará jeden tatík o obě děcka… Kdoví, jak to mají zařízený… třeba dobře!“

„Já těm dnešním mladejm nerozumím... Berou se později než jak to bejvalo za nás, jsou pro manželství zralejší… jsou vydovádění, můžou líp zvolit… toho pravýho!... Já bych nechtěl vyrůstat bez otca!“

„To ale neznamená, že se lidi musí brát: můžeš bejt dobrej otec neženatej a špatnej otec ženatej… I lidi, co nejsou spolu, můžou spolu vycházet... možná o to líp!“

„Je to něco podobnýho, jako jestli má víno vinětu, nebo nemá!“

„I víno bez viněty může být dobrý… skvělý!“

„Nebo jako když je někde král!... Já jsem teď někde slyšel, že ty země, který mají království, jsou na tom líp než ty, co ho nemají... teda aspoň tady v Evropě! Má to svůj vert!“

Zdeněk věděl, že to není tím, že někde je nebo není král, ale tím, že království se udržela vlastně jen v protestantských zemích, ale řekl si, že už ubere: „Já neříkám, že s tebou nesouhlasím. Dyť jsme tady na mý svatbě… támhle Šárka je přece v bílým!“