„Za nás se nešoustalo míň než dneska – aspoň já si nemůžu stěžovat… Možná byly delší půsty, ale pak sis to o to víc prožil… Ženský tělo bylo mnohem tajemnější, mělo v sobě víc magickýho, já těm dnešním mladejm nezávidím… Pravda je, že mezi ženskejma byly tenkrát dost velký rozdíly – s některýma to šlo skoro samo, jak po másle, jiný šly po měsíci nebo po půlroce, jiný až po svatbě… Ale minimálně my chlapi jsme pořád stejní, i když jsme pochopitelně taky každej jinej… Já bych mohl… jak bych to řekl… ‚sílu sexu‘ počítat na kilometry: zamlada jsem jednou ušel dvacet kilometrů, abych si vrznul… Jenomže jak stárneš, najednou vidíš, že už to není ono, a taky že pomalu, ale jistě ztrácíš nárok… To mně ještě nebylo ani čtyřicet, chtěl jsem zkásnout nějaký děvče tak jak jsem to dělal zamlada, a dostal jsem přes hubu… Víš, proč jsou chlapi ješitní? Protože kdyby nebyli, kdyby se viděli takoví, jací skutečně jsou, tak by se nikdy nerozhoupali… nebo aspoň naprostá většina z nich. A jak stárneš, pořád tě ty ženský zajímají. Nejdřív tě štve, že ztrácíš nárok, a končí to tím, že se na ně už jenom díváš… Holky jsou stejně krásný jako bývaly dřív, jenom je tady malej rozdíl: už si s něma nemůžeš nic začít. Tak se aspoň díváš… Ale díváš se pořád!“



xxx

Profesor Lovečný byl velmi starý. Chvílemi potřepával hlavou.

Byl ale milý. Měl vlídné, vybledle modré oči.

Studenti se divili, že ho ještě nechávají učit. Říkalo se mu Dědek nebo Senil.

Gabriela na jeho přednášky a semináře nechodila. Jeho monotónní, setřelý hlas ji uspával. Prezenci nevedl; látka – filozofie starověku – byla ve skriptech, která napsal před třiceti lety. Vydávaly se pořád znovu, jen s malými změnami. Napsal je bezvadně; bylo tam všechno a čtivě.

Když šla na konci semestru na zkoušku, byla klidná. Vědělo se, že Dědek nevyhazuje, zvlášť ne holky.

„Vás neznám, slečno kolegyně… chodila jste na přednášky?“

„Samozřejmě… sedávala jsem vzadu!“

„Na Platóna jste byla?“

„Ano!“

„Tak mi povězte…“

Několikrát se to opakovalo. Gabriela vždy profesora ujistila, že tam byla. Vždy prokázala, že látku zná a že jí rozumí. Zkouška se vyvíjela dobře.

„Na Euripida jste byla také?“

Gabriela znejistěla. „No… taky, určitě!“

Pan profesor, donedávna soudruh profesor, se lišácky usmál: „Ale toho jsme nebrali, slečno kolegyně… Byl to dramatik… přítel Sókratův…“



Anotace knihy: Autorův literární pokus o naplnění principu jednoty v různosti, který podle jeho názoru platí v umění obecně. Po vzoru modernistických malířů a architektů si tvůrčí prostor zúžil na "minisoubor minipovídek", současně ho však do jisté míry rozšířil použitím originální metody koláží. Různost prezentuje obsahovou pestrostí a formálními oscilacemi od vzrušujících literárních obrazů po novely s jasnou ideovou pointou. Jednotu prezentuje snahou o udržení linie obsahových posunů (vývoj mužské erotiky a sexuality v průběhu života, v atmosféře českého komunismu a postkomunismu) a posunů stylových (vývoj od lyričnosti k prozaické deskriptivnosti), dále pak víceméně konstantní lakoničností, přesností, výstižností a čtivostí textu, v neposlední řadě i jeho věrohodností a nevtíravým etickým nábojem.

(Osobní poznámka: Pokud je v povídkách užito já-formy, většinou se nejedná o mé vlastní prožitky či příběhy. Například v povídce Všude jsem popsal nechutný rozvod, můj rozvod s první ženou však proběhl tak, že ani já ani ona se za to nemusíme stydět.)