Pedagogiku neomodernismus chápe v širokém smyslu jako výchovu člověka rodinou, školou a společností k vzdělané a harmonické osobnosti.

Primární úlohu hraje rodina, resp. rodiče. Obecná i hlubinná psychologie upozorňují, že čím je dítě mladší, tím víc ho na cestě k rozvinuté a integrované osobnosti mohou podpořit i poškodit zážitky z dětství.

Na odedávna více či méně tušenou možnost trvalého psychického poškození dítěte upozornil především Freud a vědecky ji prokázal ruský fyziolog a psycholog I. P. Pavlov výzkumy na zvířtatech: zatímco experimentálně zneurotizovaná dospělá zvířata se po určité době vrátila do ‚starých kolejí“, mláďata zůstala zneurotizovaná natrvalo.

Freudův ‚dětský pokoj‘ (či ‚nepokoj‘) má přitom u člověka větší význam než u zvířat. Člověk se ve srovnání s nimi totiž rodí jakoby předčasně, s nedokončeným vývojem mozku a nechopný samostatného pohybu. Má velmi dlouhou dobu raného dětství, dětství i dospívání, a má tak možnost se mnohem víc rozvinout a oprostit se od 'zvířecích' pudů a sklonů, avšak pokud dětství a dospívání neprožije v duševní pohodě a při adekvátním množství a skladbě podnětů, může být í víc poškozen, neboť otevřenou a osvobozenou mysl, soudnost a schopnost sebereflexe si vytváří pouze za vhodných podmínek.

Velkou roli hraje tzv. fenomén ražby, tj. v paměti trvalé uchovávání podnětů. Dochází k němu jejich četným opakováním nebo pokud mají silný emocionální náboj. Protože dítě je k jakýmkoli podnětům velmi vnímavé, prostředí ve kterém vyrůstá, může překrýt nebo naopak posílit jeho vrozené kladné i záporné vlastnosti.

Podle dánskoamerického psychoanalytika Erika H. Eriksona existuje několik vývojových stadii, kdy je dítě, dospívající, zralý a dokonce i starý člověk schopen přijímat určitý okruh podnětů, avšak pokud se nedostaví, tato údobí promešká a nepostoupí dál. Člověk tedy sice má možnost oprostit se od své živočišné podstaty, protože však k tomu obvykle nemá optimální podmínky, nedaří se mu to.

Psychologie, zejména hlubinná, zdůrazňuje úlohu hladkého, nepoškozujícího porodu a poklidu při kojení dítěte: mezi kojencem a matkou se za optimálních podmínek vytváří psychická symbióza, za méně optimálních nebo neoptimálních podmínek se psychika dítěte již tehdy narušuje na celý život. Současná západní společnost je sice díky rozvoji lékařství a psychologie poučená a děti se proto rodí a v prvních fázích života vyrůstají v lepších podmínkách než dříve, na druhé straně na ně ovšem nově dopadá rozpad klasické rodiny a celkový úpadek společnosti.

Současná eouramerická společnost si dostatečně neuvědomuje, že pro zdravý psychický vývoj dítětě není nejdůležitější citový vztah rodičů k němu, ale mezi nimi navzájem, a proto manželství a partnerství nepřikládá náležitý význam, příliš toleruje rozvody, ‚single‘ rodiče atd. Rozvrat manželských či partnerských vztahů a z něho vyplývající rozchod rodičů je sice mnohdy pro dítě příznivějším řešením než setrvávání v narušených vztazích jak tomu bývalo v minulosti, avšak celkově na dítě dopadá liberalizace a z ní přímo nebo nepřímo plynoucí egoizace společnosti. Převážná část rodičů si neuvědomuje, že pokud přivedou na svět byť jen jedno dítě, život jich obou se tím automaticky a kategoricky stává méně důležitý. Je na to třeba myslet zejména při rozchodu, neboť ten už sám je ránou do psychiky dětí a je tedy v první řadě třeba myslet na to, aby jeho dopad byl pokud možno co nejmenší, tj. že by měli před dětmi potlačit vzájemnou animozitu a naopak pokud možno co nejvíc dál spolupracovat.

Na první pohled příznivou okolností je v nynější době to, že rodiče mívají děti později než jak tomu bylo donedávna, a že jsou tedy zralejší, mají víc partnerských i jiných zkušeností uschopňujících je k tomu, aby si partnera dobře vybrali, a že jako ‚vyřáděnejší‘ už se mohou snadněji vyvarovat nevěr a jiných prožitků příznačných pro mladý věk. Tato okolnost je ovšem příznivá víceméně jen potenciálně.

Podle pedagoga a socioapatologa Pavla Mühlpachera „současnou společnost charakterizují dva obecnější momenty. Je to individualismus a dynamismus. Individualismus, pramenící v antické inspiraci renesance, narůstá v současné době až do obludných forem, kdy získává výraz v přemrštěné a nevyvážené touze po osobní svobodě, individuálních lidských právech, ekonomickém sobectví, až po atomizaci společnosti...

Dynamismus je vnímán jako vnitřní tendence společnosti (civilizace) k samovývoji. Sociální a ekonomický dynamismus vede k neustálému urychlování vývoje a strhává ke stále větší dynamice i jednotlivce. Od poloviny dvacátého století je urychlování vývoje stále prudší, probíhá ve stále strmější exponenciální křivce. Člověk mu nemůže stačit, stává se pro něj zdrojem stále silnějších stresů.

Základním rysem euroamerické společnosti ve druhé polovině dvacátého století je to, co se označuje jako vědecko-technická revoluce. Rozvoj vědy se po vzniku nových vědních oborů – kybernetiky, teorie informace a podobně – rozjel dosud nevídaným tempem. Objev struktury kyseliny deoxyribonukleové rozběhl nebývalé události, označované někdy jako biologická časované bomba. Nukleární fyzika přivolala na svět jak nukleární zbraně (a strach z nich), tak atomové elektrárny, zdroj nejen energie, nýbrž i strachu a sociálního napětí. Teorie informace dala vznik počítačům, až po síť sítí, internet.

Rozvoj vědy pak vyvolal prudký rozvoj techniky až do té míry, že technika už nepomáhá člověku, nýbrž ohrožuje lidstvo. Člověk se jí jednak bojí, jednak u něho vyvolává stres tím, že jí již nestačí. Klade na člověka stále větší nároky, nepřiměřené jeho průměrným schopnostem. Navíc ho zbavuje práce. V kvalitativně vyšší poloze se znovu opakuje situace z počátku technické revoluce s rozbíjením strojů.

Nezaměstnanost se stává jedním z hlavních problémů lidstva. Jde přitom o strukturální nezaměstnanost, vyplývající z technického pokroku a ekonomického dynamismu civilizace. S jejím řešením si lidstvo zatím neví rady, jakékoli pokusy bojovat s ní ztroskotávají (a nutně musí ztroskotávat), jde o civilizační trend, včetně faktu, že vyspělé země nejsou ochotny distribuovat přebytky do zaostalých zemí, což je i ohrožuje neúnosnou imigrací z těchto zemí. Dnes už značná část populace v ekonomicky nejvyspělejších zemích nikdy nepracovala, nemá naději pracovat a fakticky ztratila schopnost pracovat. Liberalističtí ekonomové považují dokonce nezaměstnanost za nezbytnou podmínku ekonomického rozvoje. Euroamerická společnost nepochybně nezaměstnané zemřít nenechá, ale…

Práce je – přinejmenším v naší civilizaci – základní člověkotvorný faktor, nemožnost pracovat člověka rozkládá, degraduje sociálně i psychicky. Nezaměstnaní mladí lidé jsou další časovanou bombou, kterou si naše civilizace vytváří.

Prudký a jednostranný rozvoj vědy a techniky je jednou z hlavních podmínek stejně prudkého rozvoje ekonomiky. Ekonomická funkce je bezesporu jednou ze základních sociálních funkcí, spolu s funkcí reprodukční je základní podmínkou existence společnosti a člověka. Dynamika naší civilizace se projevuje nejsilněji právě v oblasti ekonomiky: výroba se musí stále rozvíjet, podnik, jehož vývoj se zastavil, odumírá. Proto vyrábí stále víc, proto se rozšiřuje do dalších oblastí. Člověk – už ne subjekt, nýbrž pouhý nástroj výroby – se nezbytně cítí vůči výrobě bezmocným. A je vystavován stále silnějším stresům všeho druhu.

Peníze byly vždy jedním z hlavních měřítek hodnot. V poslední době se však stávají měřítkem univerzálním, dokonce jediným: všechno, všechny hodnoty se převádějí na peníze… Tlak ekonomiky pak vede k jednostrannému zužování lidských zájmů a lidských aktivit na zájmy a aktivity ekonomické, povyšování peněz na hlavní, ne-li jediný cíl. A tím k podstatnému deformování člověka…

S těmito faktory souvisí další rys, na který sociologové upozorňují již delší dobu: bujení a přebujení institucí a jejich nadvláda nad člověkem. Nejde jen o stát, daleko spíše jde o organizace ekonomické. Tyto organizace jsou stále silnější a mocnější, v důsledku globalizace přesahují sáty a přirozené společnosti. Člověk se cítí vůči nim stále bezmocnějším. Odpor nejen anarchistických skupin, ale mládeže vůbec vůči tzv. establishmentu a nadnárodním monopolům pramení z velké části zde, nejen v oblasti ekologické…

Lze říci, že naše civilizace je až příliš bohatá – degeneruje ji to (a zejména ty, kdo jsou nositeli tohoto bohatství)… Chudí jsou stále chudší. Nůžky uvnitř civilizace se stále více rozevírají. Nejde zde jenom o skutečnou chudobu, ale o pocit chudoby. A to je zdrojem neustálého napětí ve společnosti. Není podstatné, zda jde o pouhou závist, jak je to často interpretováno, nebo o pocity jiné, například o odmítání nespravedlivosti…

Konzumní společnost má dvě stránky: jednak stránku ekonomickou, stále rostoucí výroba musí najít masového spotřebitele, kterého si různými způsoby (reklama a jiné) vytváří. Druhou stránkou, možná odvozenou, nicméně sociálně stejně vážnou, je stránka sociálně psychologická nebo přímo etická: hedonismus, ne pouze jako individuální jev, nýbrž jako jev sociální, jeden z rysů naší civilizace.

Stejně vážným rysem naší civilizace je již připomenuté silné a stále pokračující oslabování sociálních vazeb, rozklad tradičních pospolitostí, do nichž je člověk zapojen a v nichž nachází oporu. Nejde tu pouze o rodinu, ale ještě více o vesnickou pospolitost, sousedská společenství, různé spolky a sdružení. Jednotlivec je stále více ponecháván sám sobě, je izolován od jiných a od pospolitostí. Mluvíme o atomizace společnosti a přeexponování individualismu. Člověk je osamocen tváří v tvář nezvladatelným a namnoze nepochopitelným sociálním útvarům a silám. Produktem oslabení sociálních vazeb je oslabení síly sociálně kulturních regulativů, rozkolísání morálky se známými sociálně negativními důsledky. Hedonismus je projevem rozkladu morálky, můžeme jej spojit s řadou civilizačních jevů.

Patřil by sem nepochybně alkoholismus jako stará drogová závislost naší civilizace. Ta se alespoň s alkoholem naučila žít. Avšak v souvislosti s dalšími civilizačními rysy – demokratizace, konzumní společnost, hedonismus – nabývá i alkoholismus nových dimenzí, které se už těžko zvládají, individuálně i sociálně.

Drogy ve vlastním slova smyslu jsou pro naši civilizaci cizím prvkem, proto tím nebezpečnějším. I zde hrají hlavní roli podobné faktory: oslabení morálních, sociokulturních regulativů, oslabení a rozpad sociálních vazeb, snaha získat nové požitky, celková sociální desiluse, ztráta perspektivy. A do toho vstupují faktory kriminální, ekonomické a další, dokonce falešné pojetí osobní svobody a lidských práv. Ukazuje se, že se jedná o jeden z nejzávažnějších anomických prvků...

Do této oblasti patří i to, co se označuje jako sexuální revoluce. Ta přinesla hodně pozitivního, osvobodila člověka a především ženu od řady tíživých, stresotvorných tabu, ale na druhé straně přinresla také hodně negativního. Nepochybě i ona souvisí se zmíněným oslabením sociokulturních regulativů, odsunutím kategorií, jako je ukázněnost, zdrženlivost (v širším sexuálním významu) na vedlejší kolej a obdobně, ale hlavně se stále připomínaným hedonismem: jiná než požitková stránka sexu se oslabuje (sex je při tom pouze nástrojem funkcí jiných, nejen reprodukčních, ale i citových a přes ně i sociálních), ze sexu se stává pouze otázka rozkoše.

Volně s touto skupinou jevů souvisí i masová kultura, spolu s dožíváním či oslabováním postavení tradičního umění, tzv. vysoké kultury. Umění vždy přinášelo a mělo přinášet požitek, jeho podstatou je působení na afektivní sféru. U masové kultury dnes dominuje základní (a ekonomická) premisa – je tvořena pro nejširší vrstvy obyvatel, pro masy.

Současná společnost je charakterizována i postupující sekularizací civilizace. Ta se projevuje ústupem vlivu velkých náboženství. Sociální dopady jsou pozitivní i negativní (rozkolísání morálky, hrubý materialismus). Na místa velkých tradičních náboženských systémů nastupují náboženství sektářského typu, která postrádají pozitivní vlivy velkých náboženství. Nutno poznamenat, že vysloveně krizový jev v této oblasti, náboženský fundamentalismus a agresivita, je prvek naší dřívější, zejména evropské civilizaci cizí, resp. okrajový. Pokud existuje, přicházel do ní zevnějšku. Naproti tomu výbuchy nacionalismu jsou prvky plně autochtonní.

Populační exploze, jeden z nejvážnějších současných planetárních problémů, je z hlediska euroamerické civilizace něčím externím, ovšem opět s dopady i dovnitř civilizace. Bezprostředně se nás dotýká jiný populační problém: stárnutí populace, stále se zvyšující počet starších lidí postproduktivního věku a jejich stále vyšší podíl na celkové populaci. I zde se jedná o zvrat pozitivního v negativní…

Přímo pak naši civilizaci ohrožuje ekologická problematika. Agresivní chování člověka vůči přírodě hrozí likvidací člověka jako druhu.

Mezi další krizové jevy lze zařadit výbuchy extremismu, občanské války a terorismus. Nárůst kriminality je sociálně patologický jev, těžce zasahující do osobní sféry jedince.

Posledním výrazným rysem naší euroamerické je značné sobectví, sobectví kolektivní i individuální, lhostejnost, lhostejnost ke třetímu světu, stejně jako lhostejnost k méně nadaným, k méně schopným, méně zdravým, somaticky i psychicky, sociálně či jinak handicapovaným. Výrazně se projevuje značná ztráta solidarity…

Skutečně novým jevem je vznik informační společnosti v důsledku informační exploze… Zahlcení informacemi nebo přechod do virtuální reality jsou jevy, jejichž dosah si ani nedokážeme domyslet. Mimo jiné se objevuje nové nebezpečí – počítačová a informační narkomanie. A u informací platí mnohonásobně silněji než v jiných oblastech, že mají tendenci osamostatňovat se, vymykat se člověku z rukou…

Celé pojetí vzdělávání je příliš ekonomizováno. Vzdělávání není jenom ekonomická kategorie, profesní a ekonomické vzdělávání, právě naopak: občanské vzdělávání, zájmové vzdělávání jsou oblasti nejméně stejně významné. Přes všechno pozitivní, co tento zájem o vzdělávání a učení znamená se zdá, že je poněkud deformován přebujelou ekonomickou funkcí…

Myšlenky o síle a účinnosti vzdělávání při řešení společenských problému byly v historii lidstva formulovány již mnohokrát. Od sokratovského ztotožňování nevědomosti se zlem přes renesanční myslitele, formulující utopistické ideje o osvícené vládě a vzdělaném národu, Komenského myšlenky o vzdělávání všech a pro všechny, ideje osvícenců apod. Přichází-li někdo dnes s podobnou myšlenkou, musí si být vědom, že se jen řadí k velikému zástupu, který už tu v historii lidstva byl. Myšlenky vzdělávání světa jsou v různých modifikacích opět formulovány v posledních letech, kdy se lidstvo ztrátou obecných idejí stává bezmocné při řešení globálních problémů, problémů spojených s tempem udržitelného rozvoje, všeobecné mravní devastace, růstu globálních problémů ekologických, etických, kdy diktát komerce prostupuje zcela bezohledně všechny sféry společenského života a zabraňuje řešení takových problémů jako je bída a hlad, bezdomovectví, nezaměstnanost, etnická nevraživost, lokální války apod.

Dnes stejně jako v minulosti je v podstatě nemožné prožít plnohodnotný živote bez bezproblémového sociálního začlenění, bez akceptování obecných sociálních hodnot a norem, bez přijetí převládající sociální filosofie, bez učení. Základní podmínkou pro obecné přijetí takovéto sociální filosofie a její všeobecné respektování je její odpověď na základní tužby lidstva jako celku, musí se stát filosofií života. Problémem ovšem zřejmě bude formulovat základní tužbu lidstva. Má-li mít takovou míru obecnosti, aby byla přijímána všeobecně, bude asi obsahovat ideu individuální lidské svobody, realizované v kontextu všeobecné humánnosti. Musí být univerzální a přijímat pro všechny stejná pravidla lidského bytí (podtržení slova ‚lidského‘ je zde významné) jako základní princip existence. Musí hledět dopředu, k lepší budoucnosti pro všechno lidstvo…

V jádru sémantického významu interdisciplinárnosti je předpona inter, znamenající mezi, uvnitř. Jde o zvnitřnění vztahu, o vztah, souvislost, tedy o vzájemné působení, možnost či stav interakce. V interdisciplinárním spojení věd, které do zorného pole pedagogiky vstupují, se tyto vědy vzájemně metodologicky ovlivňují, s cílem rozšíření horizontu poznání… I

V sociopatologii se interdisciplinárnost zformovala postupně jako metodologický princip založený na uplatňování integrace (nejen eklektického přiřazení) hledisek, poznatků, pojmů, různých disciplín (sociologických, filosofických, psychologických, pedagogických aj.) v jejich interaktivním vztahu. Poznávací funkčnost takového vztahu je v sociopatologii dána jednak specifickou povahou předmětu zkoumání, jednak úsilím poznat nejen jeho abstraktně vymezenou povahu, ale jeho mnohotvárnost, mnohorozměrnou, dynamickou celistvost projevující v reálných podmínkách společenského života.”

Zní to optimisticky nebo pesimisticky?