Euroamerická civilizace je dodnes vývojově nejdál a mnohé její ideové výdobytky jsou nezvratitelné. ‚Great Old Man of Europe‘ Tomáš Garrigue Masaryk vytvořil nadčasovou, všeobecně platnou, marxismus a křesťanství překonávající ideovou soustavu, která dosud nebyla plně pochopena.

„Chudý člověk nechce almužnu, nýbrž spravedlnost.“

Je možno říci, že polyhistor a politik Tomáš Garrigue Masaryk (7. 3. 1850–14. 9. 1937), původem prostý člověk a zemitý Moravský Slovák, byl pro polyhistorii nadán zcela ojedinělou inteligencí, projevující se schopností lehce se vpravovat do nejširšího spektra různých oblastí a dalece je pronikat, pro politiku byl nadán vitalitou, rozhodností a charismatem. Pro obojí pak nezlomným charakterem, schopností samostatného a střízlivého úsudku a výjimečnou pamětí.

V dětství se na jeho citovém i celkovém duševním vývoji nejvýrazněji podílela jeho matka, venkovská, silně věřící žena. Snad proto nikdy nepřestal věřit v Boha, přestože to odporovalo jeho jinak jednoznačně racionálnímu založení.

Ovlivnilo ho i chudé a tvrdé venkovské prostředí, ve kterém vyrůstal; mimo jiné byl opakovaně svědkem panské zvůle. Po celý život proto zůstal sociálně cítícím člověkem a zde se zřejmě zrodil i jeho sklon k revoltování, který opanoval až v pozdním věku.

Už jako chlapec projevoval známky výjimečnosti. Jeden z jeho učitelů, katecheta Franz Satora, mu proto věnoval zvýšenou pozornost. Výrazně na něho zapůsobil svou přímostí. Později, v době, kdy se Masaryk učil na kováře, byl jedním z těch, kdo napomohli tomu, aby chlapec ležící věčně v knihách mohl přejít na studia, na gymnázium do Brna.

Na gymnáziu byl Masaryk o několik let starší než spolužáci ve třídě. Dostal se mezi nimi do postavení premianta, arbitra a někdy i vůdce–rebela proti učitelům, což posílilo jeho sebedůvěru. Ta se ještě zvýšila, když se ho ujal brněnský, později vídeňský policejní ředitel Anton Le Monnier, jehož syna doučoval.

U mladého Masaryka se tak šťastně setkaly dvě protichůdné okolnosti: na jedné straně sice jako chudý ‚synek‘ nemohl netrpět pocity méněcennosti, na druhé straně získal značné sebevědomí.

Lze se jen dohadovat, zda to byl kněz Satora nebo kultivovaný, vzdělaný a osvícený, přitom však povahově i skutkově razantní státní úředník Le Monnier, kdo Masaryka v jeho začátcích ovlivnil víc. Jako Le Monnierův chráněnec se ocitl ve vysokých společenských kruzích a nahlédl tam do politiky.

Poté, co s Le Monnierovou rodinou přesídlil do Vídně, pokračoval nejdřív na tamním gymnáziu, potom přestoupil na filosofickou fakultu. Studium zvládal lehce, i zde vynikal, a také zde navázal užší kontakty s učiteli, zejména s významným filosofem, psychologem a teologem F. Brentanem.

Díky tomu, že studium ho nezatěžovalo, se mohl věnovat i jiným zájmům – literatuře, historii, studiu jazyků – a mohl se angažovat v studentském, později i v kulturním a politickém životě. Pobyt ve Vídni završil, ve dvaatřiceti letech, docenturou.

Mezitím došlo k poslední pro jeho život a orientaci určující události: za studijního pobytu v Lipsku se seznámil a brzo na to i oženil s Američankou Charlottou Garriguovou. Byla to až aristokraticky oduševnělá žena, ještě důležitější však bylo, že byla zásadovou protestantkou-unitářkou a že mu rozšířila obzor o americké hodnoty, způsob myšlení a vidění světa.

Když se s ní v roce 1882 přestěhoval do Prahy, kde získal místo profesora filosofie, přijel tam de facto jako cizinec. Víceméně jím zůstal až do roku l914, často nepochopen, někdy i nenáviděn, neboť se od počátku projevoval nejen jako buditel navazující na české obrozenecké tradice, ale též jako neúprosný kritik. Začal úsilím o ozdravění poměrů na Karlově univerzitě a spory o Rukopisy, kterými se definitivně dostal do politiky. Ve všech svých sporech zvítězil, stejně jako v úsilí o vytvoření samostatného Československa, a stal se tak novodobým Janem Žižkou. To z něj nakonec udělalo ‚presidenta osvoboditele‘ a ‚tatíčka národa‘.

(Z knihy Zapomenutý prorok Tomáš G. Masaryk)