Nemohu nezačít Sokratem, který „snesl filosofii z nebes na zem“, a to hlavně na lidskou společnost a lidské myšlení. Je pozoruhodné, že přibližně ve stejné době vystoupili s něčím velmi podobným v Číně Konfucius a v Indii Budha.

Sokratův realismus byl brzo přehlušen iracionálním idealismem a později ještě iracionálnějším teologismem, který na staletí utlumil nejen zdravé lidské myšlení, ale celou filosofii. Konfuciovo učení se sice v Číně udrželo až to nástupu maoismu a nyní znovu ožívá, avšak už dávno ztratilo svůj původní étos a společenský vliv. Budhovo učení bylo z Indie vytlačeno islámem, avšak mezitím se naštěstí rozšířilo do východní Asie, a proto se též udrželo.

Příbuznost Sokrata, Konfucia a Budhy, těchto v dějinách lidstva snad nejdůležitějších humanitně orientovaných myslitelů, lze vidět mimo jiné i v tom, že žádný z nich nepřikládal valný význam tématům přesahujícím lidský rozum (náboženství, výklad kosmu atd.) a že byli na svou dobu vynikajícími psychology, resp. psychoterapeuty.

Všichni tři tvrdili, že bohatství člověku štěstí nepřináší, ale že je tomu spíše naopak. (Pokud dnes čínští komunisté říkají, že mají právo na specifickou ideovou cestu, není to pravda. Konfucius jim jakoby vzkazuje, že hodnoty, ke kterým až donedávna směřovala osvícenstvím a modernismem poučená Evropa, mají univerzální, tj. transkulturální a nadčasovou platnost.)

Po „psychoterapeutech“ byla vždy velká poptávka, neboť svět člověku od nepaměti připadal nebezpečný a nesmírně složitý, a budil v něm proto strach a úzkost. Léčiteli duše (a nejen duše) se stali nejdříve různí šamani a kouzelníci, později kněží, proroci, filosofové a ideologičtí, resp. političtí vůdci. Proroci a ideologičtí vůdci se odnepaměti dělili na realisty a iracionalisty, realistů však bylo vždy nepoměrně méně, byli spíš jen výjimkami. (Masaryk: „Konflikt kritického myšlení se v celých dějinách jeví jako konflikt jedinců a minorit s majoritou.“)

Jak to vyjádřil Karel Havlíček, realisté obvykle vítězili jen na krátkou dobu a díky jedinečné společenské situaci: „Masami hýbe jen materiální potřeba, a pozdvihne-li se lid zdánlivě pro nějakou ideu, je to důkaz, že porozuměl spojitosti té ideje se svou materiální výhodou. Může se stát, že se skvělostí takového šperku, když se jím lidu šikovně blýská do očí, se dá na okamžik oslepit, že mocným dorážením na cit a pouštěním uzdy obraznosti se vyvolá chvilkové nadšení, jehož lze v době nejvyšší napjatosti použít k odvážnému činu, ale jakmile ochladne cit a na místě krásných ideálů, spatřených v horečném snu, člověka obejme trpká všední zkušenost, tu nadšení zmizí jako pěna a jako bublina naplněná větrem se rozpraskne.” A pak nastoupí iracionalisté: „Především musíme opětovat svou dříve několikrát vyslovenou hlavní zásadu, že totiž vlastně jsou jen dvě politické strany: jedna poctivá a spravedlivá, žádostivá svobody, rovnoprávnosti, veřejnosti a pevného práva, druhá zase milovnice nadpráví, despocie, libovolnosti a tajnosti… Zjevní absolutisté jsou mnohem méně nebezpeční než tajní… Tajní absolutisté vždy mluví a slibují… poznenáhlu v menších věcech přivykají lid k poslušnosti… Když je lid již příliš netrpělivý, hodí se mu zase nějaká naděje, a tak tato komedie jde pořád stejným, dobře rozmyšleným během a není to nic jiného než přestrojený absolutismus.”

Iracionalismus bohužel poznamenal i filosofii a filosofy. Seznámíme-li se s jejich životopisy, zjistíme, že to často byli vyšinutí jedinci a že se to projikovalo do jejich učení, zejména, zabývali-li se lidským světem a lidským myšlením. Proto se filosofie po svém obnovení v renesanci vyvíjela tak klikatě a proto počínaje koncem 19. století postupně ztrácela vliv, aby nakonec co do ohlasu a významu téměř zanikla. Filosofové, vesměs hlavně proto, aby na sebe upozornili, se snažili přijít vždy s něčím novým, vytvářeli nové pojmy a koncepce, ovšem většinou jen přecházeli z bláta do louže: Descartes prosazoval „racionalismus“, tj. že veškeré lidské poznání tkví v rozumu, Hume prosazoval empirismus, tj. že tkví ve smyslech a zkušenosti, a Kant je oba popřel tím, že „geniálně“ přišel na to, že v obojím. Podobně popřel Marx (neboť jinak by nemohl vytvořit svou teorii o komunistickém ráji) jednoho z mála střízlivě uvažujících novověkých myslitelů Thomase R. Malthuse, který tvrdil, že všichni živočichové včetně člověka mají sklon se přemnožovat a že u člověka je to odvzvlášť nebezpečné, neboť Země ho dříve nebo později neuživí.

Také liberalismus sliboval ráj na zemi, a to proklamacemi, že je pro svobodu (avšak chudé lidi utiskoval) a že podnikatelé vytvoří bohatství nejen pro sebe (což se nepotvrdilo nebo potvrdilo jen velmi částečně). Popřel či přinejmenším přehlušil dalšího z mála střízlivých realistů Charlese A. C. Tocquevilla, který předpověděl, že dravý amerikanismus jednou ovládne celý svět.

Jen o něco lépe na tom byl Charles Darwin, avšak pouze proto, že jeho vývojová teorie, která de facto popřela křesťanství, byla podložena nevyvratitelnými důkazy. Především díky němu se koncem 19. století zdálo, že „bůh je mrtev“, avšak pak se o to víc vzchopili iracionalisté-teologové, aby ho přehlušili. Dosáhli toho, že je dodnes popírán, přestože konečným důkazem jeho teorie je lidský plod, který po početí prochází všemi stadii živočišného vývoje. V USA v současné době dvě třetiny obyvatel Darwina popírají nebo o něm nevědí.

Nepochopen, a co se týče jeho ideového systému zapomenut zůstal také náš T. G. Masaryk, který jako jeden z prvních upozornil na to, že s úpadkem náboženství dodávajícího člověku umělou jistotu, narůstá neklid a nevyrovnanost lidí, projevující se nárůstem sebevražednosti a jiných psychopatologických jevů.

Masaryk byl též jedním z mála filosofů, kteří své učení důsledně opírali o lidskou psychologii: „Poněvadž pravým historickým a společenským činitelem je člověk, každé sociologické pravidlo musí být vyloženo zákony odvozenými ze studia lidské přirozenosti.“ Filosofové naopak až do konce 19. století (než přišli James, Spencer a další) psychologii negovali, což mělo téměř fatální důsledky: neustále se sice zabývali správným myšlením, ale to hlavní, co je oslabuje, kalí a zatemňuje, tj. „spodní proudy“, jakoby neviděli. Upozornil na ně až Freud, odhalením dynamiky podvědomí. I on, stejně jako Jung, který odhalil dynamiku kolektivního nevědomí, však byl co do ohlasu a jeho možných důsledků přehlušen.

Jung k tomu říká: „Lidský duch, jenž zdánlivě triumfoval nad démoničností přírody, do sebe tuto démoničnost nepozorovaně pohltil a stal se tak loutkou v rukou ďábla. Mohlo k tomu dojít jen proto, že se věřilo, že démony zlikvidujeme, když je vysvětlíme jako pověru. Přitom se přehlédlo, že toto jsou v podstatě projekce, tedy produkty určitých faktorů v lidské duši. Když jsme jejich výtvory uznali za nepravé a iluzorní, nezničili jsme tím jejich zdroje ani jsme je nezbavili jejich účinnosti. Naopak – když už se démoni nemohou usídlit ve skalách, v lesích, horách a řekách, využijí člověka, a to je mnohem nebezpečnější obydlí.”

Zvěrstva 2. světové války vyvolala po jejím ukončení jednak značný optimismus („to už se nesmí a nebude opakovat!“), v jehož duchu byly budovány tzv. sociální státy, jednak značný pesimismus, dodnes reprezenzovaný postmodernismem, negujícím osvícenství a modernismus. V sedmdesátých letech se s ním spojil neoliberalismus a společně tak podpořily vznik Nového světového řádu, který se stále jasněji ukazuje jako nový absolutismus. Nový je hlavně v tom, že dnešní absolutisté nejsou už jen „Havlíčkovi“ tajní, ale že jsou i neviditelní, a že skutečným absolutistou je nyní spíše samotný systém vyvěrající z odvěkých sil ovládajících lidskou mentalitu, která sekundárně ovládá mentalitu lidského celku.

Tento systém není ničím jiným než Hayekovým (Thatcherové a Reaganovým) „spontánním řádem“, de facto odvozeným od studia zvířecích a dávných, "předfilosofických" lidských skupin. Je to přílišný krok dolů, stejně jako mentalita sociálních států byla přílišným krokem „nahoru“ - je to stejně jako u filosofů jen přeskakování z bláta do louže, z extrému do extrému (Hayek vs. Keynes).

Havlíček, Freud, Jung a Masaryk nám vzkazují, že absolutismus je silný vždy jen dočasně, neboť je nerozumný, a že demokracie (vláda lidu) je slabá, protože do ní mluví příliš mnoho nerozumných lidí. Že rozum člověku dodnes nevládne a že především s tím je třeba něco dělat.

Že dnes oblíbený pojem liberální demokracie je nesmyslný, neboť liberalismus znamená „svobodu jen pro někoho“. Jeho zákonitým výsledkem je morálně uvadlá a nespokojená, bouřící se společnost.

(Pod názvem Systém – tyran který se nám líbí vyšlo v Přítomnosti, 25. 11.)