Před dvěma týdny jsem odeslal do Přítomnosti článek Erasmus nebo Comenius?:

„My Češi bychom měli být smutní, avšak i nesmíření s tím, že evropský vzdělávací program se nejmenuje Comenius ale Erasmus; zřejmě hlavně proto, že Komenský byl „jen“ Čechem. Dopadl podobně jako Hus, o němž svého času v Konstanzi uvažovali, že tam po něm pojmenují nově zakládanou univerzitu, ale zavrhli to. Dopadl podobně jako Havlíček, ve své době jeden z nejsoudnějších Evropanů, který je dnes ve světě zapomenut, a dopadl podobně jako Masaryk, jeden z největších myslitelů a politiků všech dob, o němž se dnes ve světě už téměř neví.

Přitom Erasmus byl sice jistě výjimečný vzdělanec a myslitel, avšak jednak nebyl bytostný pedagog jako Komenský, jednak z jeho vlastních myšlenek toho dnes nezbylo tolik jako po Komenském. Jak o něm napsal Stefan Zweig v historické novele Triumf a tragika Erasma Rotteramského, za reformace se choval obojetně a nepřesvědčivě, a jak uvádím v připravované knize Stručné dějiny realistického myšlení, Komenský byl v tomto a nejen v tomto ohledu něco jiného:

‚Komenský je dnes sice považován za zakladatele novodobé pedagogiky, jeho záběr byl však mnohem širší, téměř pansofický, včetně psychologie, na jejíchž základech svou pedagogiku postavil. Jeho dílo je mimořádně rozsáhlé, a to přesto, že nemalá část jeho spisů ještě za jeho života shořela nebo jinak zmizela (nejzávažnější filosoficko-teologická publikace Všeobecná rozprava o nápravě věcí lidských byla zkompletována až v roce 1935).

Všechny jeho spisy vynikají čtivostí, srozumitelností a mimořádnou stylistickou vytříbeností. Téměř básnický je traktát Labyrint světa a ráj srdce, v němž pomyslný poutník putuje světem, všude nachází hamižnost a nepoctivost a je z toho nešťastný. Podobně je tomu v Kšaftu umírající matky jednoty bratrské (církve, která byla za habsburské protireformace zakázána). Skeptikem však Komenský nebyl. Věřil, že lidstvo jednou dosáhne poznání světa a že církev a stát se ozdraví a umravní - že dosáhnou ‚panharmonie‘. Má k tomu přispět školství, kterému přikládal větší význam než církvi i státu.

Měla k tomu přispět též jeho pansofická metoda. Vzhledem k tomu, že lidské poznání, stejně jako poznání jednotlivce, se vyvíjí od nižšího k vyššímu, od povšechného k určitějšímu a od jednoduššího ke složitějšímu, je i tato metoda koncipována tak, aby jeden poznatek sloužil druhému za stupeň a prostředník a aby všechny byly podány v nepřerušených souvislostech. Prvořadým úkolem školy je vychovávat pro život, pro teorii i praxi. Učení má být nenásilné, přizpůsobené postupně se měnící mentalitě dítěte a má klást důraz na optickou názornost. Dítě se ovšem má postupně zatěžovat a má být průběžně vedeno k odpovědnosti.

I samotné pedagogické dílo Komenského je rozsáhlé a široce pojaté. Dalece předběhlo svou dobu, což naznačují již jen názvy některých jeho prací: Škola hrou, Svět v obrazech, Brána jazyků otevřená. Shrnující a nejzávažnější je Velká didaktika.

Během svého pohnutého života emigranta se Komenský setkal s Descartem a vedli spolu disputaci. V mnohém se neshodli - hlavně v tom, zda je možno náboženskou víru spojit víru s rozumem. Tehdejší doba dala za pravdu vyhraněnému, ‚úzkému‘ racionalistovi Descartovi, dnešní doba dává (v podobě unitarismu) za pravdu ‚širokému‘ empirikovi a ‚realistickému snílkovi‘ Komenskému.‘

Pokud ovšem žehráme na to, že naši největší myslitelé jsou ve světě opomíjeni, můžeme si za to do značné míry sami. Stran Komenského bychom neměli mlčet, ale mluvit a zejména jednat: měli bychom přinejmenším vyhlásit podobný program jako Erasmus, byť třeba zpočátku jen u nás, a dát mu ty nejnosnější ideje, jakých jsme schopni. Husovi, Komenskému a Masarykovi bychom měli v Bruselu na viditelných místech v postavit sochy, neboť nepochybně patří mezi ideové otce dnešní Evropy (neměly by to ovšem takové polozmetky, jakou je Masarykova socha v Karlových Varech) a organizovat návštěvy do Naardenu (který nebyl ochoten financovat tamní Komenského památník, takže to nakonec musel převzít Český stát - kdyby šlo o Erasma, chovali by se určitě jinak). Hlavně bychom však měli Komenského učení uvádět do vlastního školství, což dosud děláme zcela nedostatečně.

Snílek Komenský by jistě snil o i tom, že jeho myšlenky budeme uvádět též do veřejného života. O politice nemluvě (!).“

Redakce Přítomnosti tento článek nepřijala, a udělala dobře. Na rozdíl ode mne totiž věděla, že program Comenius už existoval. Protože jí však téma připadalo hodné zamyšlení, redaktor Jakub Wolf napsal náhradní článek Erasmus a Comenius se už dnes doplňují:

„Bohumil Sláma si stýská, že program Erasmus (European Regional Action Scheme for the Mobility of University Students, neboli Evropské regionální akční schéma pro mobilitu univerzitních studentů) nebyl radši pojmenován Comenius, když právě Komenský, spíše než Erasmus, je dodnes považován za významného pedagoga. To je stesk vskutku národní a k tomu, jak by asi řekl Masaryk, ‚humanitní‘.
Kéž by ale program Comenius vlastně neexistoval! Skutečnost naší národní věci v dnešní Evropě je totiž ještě závažnější. Comenius* v EU byl – a byl ukončen! Byl vytvořen v roce 2002, tedy ještě před vstupem ČR do EU, takže by si ho čeští krajané u hrobky v Naardenu asi těžko mohli vysoužit rozhazováním pomníčků. Spíš by bylo lepší, kdyby si o tomto dávno zřízeném programu přečetli na stránkách Evropské komise. Už to by ve věci zvláštní „úlohy humanitní“ českého národa nebylo zase tak málo. Proč ale na změny v programech EU musel doplatit právě náš milovaný Comenius, a ne třeba ten pochybný Erasmus (+)?
Jednak možná proto, že Erasmus byl starší (existoval už od roku 1987) a také známější. Spíše ale proto, že byl v první řadě programem mobility, která je prioritou celého současného programu Erasmus + pro všechny stupně, typy a oblasti vzdělávání, který nahradil i Comenia. Erasmus zde v podstatě znamená „dost peněz na to, aby člověk mohl cestovat“. Pojmenovat na mobilitu zaměřený program po vyhnanci Komenském, který musel ze své humanitním údělem stižené domoviny a před svými na jeho jméno a odkaz dodnes hrdými krajany utíkat o život, by bylo asi na poměry EK poněkud odvážné.
EU si tedy radši nechala Erasmus. Na druhou stranu je ale něco na Slámově návrhu, že by si ČR takový komeniální program mohla pro začátek zřídit sama, aby se jiní třeba později přidali. Nebyl by to ale v případě evropského programu mobility nesmysl? Na to, aby člověk někam vycestoval, je přece třeba nejen místa odkud jede, ale také místa kam by jel. Tedy onoho zahraničního pracoviště, na které ho vezmou. Takový program, zdálo by se, může těžko být ryze český, ledaže by si takhle student, řekněme, Karlovy univerzity, dal semestr Comenia v Pardubicích. Co ale potom s tím návalem zájemců? Navíc, Komenský přece necestoval za svým celoživotním vzděláváním ani tak po vlastech českých, ale musel, tak jako dnes už může kde kdo, teskně sedět na židli u moře někde v dalekém Holandsku.
Jedna možnost, jak by takový jednostranně český program mobility Comenius mohl fungovat a svým způsobem už ve skutečnosti funguje, ale přecijen existuje. Nejedná se sice o program formální a není tedy ani pojmenován, například po Janu Ámosovi, ale to se dá snadno napravit. I beze jména jde beztak už teď o systematicky a dlouhodobě uplatňovaný rámec přístupu ke vzdělání na národní úrovni, který by si možná zasloužil právě takové pojmenování, které by dokonale vystihovalo nakládání Čechů nejen s jejich velikánem a jeho odkazem, ale i se vzděláním a vzdělaností obecně, zvláště tou „masarykovsky“ humanitní.
Proč nebýt důslední a nepojmenovat a tím i nezcelit národní úsilí, probíhající dnes na všech úrovních? Od té nejnižší, na které je student či absolvent vysoké školy, tím spíše pak humanitního zaměření, nejdříve vystavován otázkám, co „s tím chce potom dělat“, později různým tlakům na to, aby už svého vzdělávání nechal a stal se tím, co česká společnost chápe jako svého plnohodnotného člena, což rozhodně není někdo, kdo utrácí čas v knihách, aby se nakonec stal ‘překvalifikovaným’ kdykoliv se pokusí té české společnosti a jejímu přesvědčení, že práce osvobozuje, dostát tím, že jde ve výběrových řízeních na humanoidního robota na nějaké přepážce konkurovat zřejmě „optimálněji" (neboli česky ‘nejlepšeji’; i to můžeme dnes z úst optimálněji kvalifikovaných Čechů zaslechnout) kvalifikovaným s žádoucím vzděláním středním.
Na úrovni vyšší se na jednu stranu hodnotově popletenému knihomolovi dostane co mu náleží v podobě různých poplatků, zvláště pokud pojal nehoráznou myšlenku studovat více než jeden obor. Na stranu druhou zde dosud formálně nepojmenovaný český národní program celoživotního vzdělávání působí v téměř dokonalé součinnosti s programem evropským. Právě na Erasmu totiž takový student nebo vědecký pracovník zjistí například kolik by ve svém oboru vydělával v zemi, kde by ho v něm i zaměstnali, a jaké by bylo jeho společenské postavení na Západě oproti tomu, za co ho mají jeho milí krajané. To je opět nejpatrnější u oborů humanitních.
Nakonec, na úrovni nejvyšší, promítající se do všeho toho, co se děje pod ní, je záštitou tohoto národního programu sama hlava českého státu. Kladivo na filosofii, metla historie, mor logiky, postrach jazyka. Zdatně je ovšem doplňován budoucím faktickým ryzečeským samovládcem a jeho plastikově dokonalou představou politiky na drátkách. Zásluhy prvního v oblasti mobility českých vzdělanců jsou nepopiratelné, ambice druhého je možná předčí.
A proč by tenhle velkolepý program mobility neměl být oficiálně utvořen a pojmenován? Už jen pro pořádek, aby bylo jasné, že je každému jasné, koho tady není zapotřebí, kdo nikomu chybět nebude, a kdo by si měl konečně táhnout, kam chce, kde je na něj kdo zvědavej.
EU vlastně udělala Čechům dobře, když si nechala Erasmus, a uvolnila tak nám i budoucím pro tyto ryze české účely značku nad jiné vhodnou, připomínající nejen odkaz, ale i úděl svého patrona:
Program mobility studentů a vědeckých pracovníků Comenius. (Co Odsud Můžeš Emigrovat Neváhej, Ien Už Sypej)
Evropský vzdělávací program s názvem Comenius existoval. Byl určen pro žáky předškolního, primárního a sekundárního vzdělávání, jejich učitele, školy samotné a sdružení rodičů. Podporovat měl hlavně budování vztahu dětí k evropským kulturám a hodnotám a také výuku evropských jazyků. Program Comenius spolu s programy Erasmus, Grundtvig a Leonardo da Vinci tvořily mezi léty 1994 a 2007 čtyři bloky někdejšího programu s názvem Socrates I a II a od roku 2007 součástmi Programu celoživotního vzdělávání, aby byly konečně v roce 2014 spojeny do programu Erasmus +.
Čím se tedy programy Comenius a Erasmus ve skutečnosti lišily? Jednak tím, že Erasmus byl od začátku program pro vysoké školy. Za druhé a především ale tím, že název programu Erasmus je také, jak už bylo výše uvedeno, zkratkou anglického European Regional Action Scheme for the Mobility of University Students, což znamená Evropské regionální akční schéma pro mobilitu univerzitních studentů. Šlo totiž v první řadě o program mobility, nikoliv o program vzdělávací. To proto, že Erasmus Rotterdamský byl právě takovým akademickým turistou. Studoval v Paříži a Lovani, přednášel tamtéž a ještě v Basileji a Cambridge. Což je ostatně vyložený katalog destinací programu Erasmus.
Při sloučení programů mohla samozřejmě EU pojmenovat nový celek buďto Socrates III, případně Socrates +, nebo jménem kteréhokoliv ze čtyř bloků. Comenius +, Grundtvig +, Leonardo +. Dopadlo to ale tak, že na léta 2014-2020 máme Erasmus +.”

K tomu malý komentář: V naší rodině se traduje, že můj dědeček, venkovský učitel, si už v době před 1. světovou válkou na nějakém učitelském kolokviu stěžoval, a způsobil tam malý poprask: volal prý “Jak je možné, že ani 250 let po smrti Komenského se jeho myšlenky nenaplňuji?!” Já coby jeho potomek volám: “Jak je možné, že se to neděje ani 350 let po jeho smrti? Jak je možné, že dnes vychováváme ‘vzdělance’, kteří pro stromy nevidí les, a mnozí si dokonce nevidí ani na špičku nosu? Že na humanitních fakultách vychováváme specialisty neorientované v ostatních humanitních oborech?! O jiných vysokých školách nemluvě?! Že naši řadoví občané jsou stejně nevědomí nebo ještě nevědomější než za Rakouska-Uherska?! Že se nedržíme Masaryka, který požadoval, aby každý Čech, každý člen 'Komenského národa' měl vedle své specializace též širší přehled?! A že kdyby tomu tak bylo, pak by si různí Klausové (sr. i jr.), Zemanové, Kalouskové, Okamurové a Dukové ‘ani nešktrli'!"

(Článek Jakuba Wolfa jsem přejal se souhlasem redakce Přítomnsoti. Celý článek posílám ministryni Valachové.)